ECLI:CZ:US:2017:2.US.3278.16.1
sp. zn. II. ÚS 3278/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Štěpánkou Brožovou Kozderkovou, advokátkou se sídlem Pražská 4, Liberec, proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 5. 2016 č. j. 17 T 154/2012-1386 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2016 č. j. 12 To 259/2016-1400, spolu s návrhem na přiznání nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 30. 9. 2016 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno ústavní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel napadená usnesení trestních soudů, kterými mu nebyla přiznána bezplatná obhajoba, považuje za nespravedlivá, neboť, s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry, by měl vynaložené prostředky ustanovenému advokátovi Mgr. Aleši Mědílkovi uhradit stát. Za zásadní vadu usnesení považuje pak stěžovatel i to, že soudy vycházely z neúplných a nepravdivých údajů a nezohlednily všechny aspekty, které vycházely z obsahu spisu i argumentace stěžovatele (vysoký věk, žádné rodinné zázemí, výdělkové možnosti, finanční závazky atd.). Stěžovateli nebylo řádně doručeno poučení o možnosti žádat bezplatnou obhajobu a že má připojit doklady osvědčující jeho nemajetnost. Vyslovil přesvědčení, že soud měl možnost z obsahu spisu zjistit jeho majetkové poměry, které jsou od roku 2012 stále stejné resp. se zhoršují, a proto bylo namístě, aby soud ho osvobodil od placení nákladů nutné obhajoby.
3. Argumentaci soudu o chování stěžovatele v rozporu se zásadami morálky považuje stěžovatel za nepřípustnou, neboť morální zásady nejsou hlediskem pro použití ustanovení zaručujícího obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu a účelem institutu nutné obhajoby je zjištění úplné nebo částečné neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby (argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu). Nesprávnost napadeného rozhodnutí také spatřoval v tom, že v obdobné věci Okresní soud v Mladé Boleslavi (17 T 61/2015-313) rozhodl rozdílně a stěžovateli přiznal nárok na bezplatnou obhajobu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud připomíná, že pokud byl odsouzený pravomocně uznán vinným, měl by to být ve smyslu §152 odst. 1 písm. b) trestního řádu on a nikoli stát, kdo ponese náklady nutné obhajoby, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. V takových případech náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát (§33 odst. 2 trestního řádu).
7. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením byla stěžovateli uložena povinnost nahradit státu částku 117 916 Kč jako odměnu a hotové výdaje vynaložené státem ustanovenému advokátovi Mgr. Aleši Mědílkovi, který stěžovatele zastupoval v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově (17 T 154/2012). Proti usnesení Okresního soudu v Trutnově (17 T 154/2012-1386) podal stěžovatel stížnost, kterou usnesením Krajský soud v Hradci Králové zamítl (12 To 259/2016-1400). Stěžovatel byl o povinnosti předložit v případě podání návrhu na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu doklady osvědčující, že nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby, poučen v usnesení ze dne 31. 1. 2014 č. j. 17 Tm 154/2012-1306, doklady měl doručit do jednoho měsíce od právní moci usnesení o přiznání odměny obhájci (do 14. 3. 2014). Přes poučení žádné materiály týkající se jeho současných majetkových poměrů nedoložil a nepožádal o přiznání bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu. Nedostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby u odsouzeného nevyplývá ani z důkazů shromážděných ve spise (zpráva Věznice Rýnovice č. l. 1383). Z obsahu rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody je pracovně zařazen, nemá žádná zdravotní omezení a jeho průměrná mzda činí 3 751 Kč. Evidované pohledávky jsou ve výši 24 788 Kč, tedy nikoliv ve výši uváděné stěžovatelem. Odsouzený je tedy práceschopný a lze u něho předpokládat, že odpovídající zaměstnání by mohl nalézt i po propuštění z výkonu trestu a bude schopen shora uvedenou částku postupně hradit. Nebyly shledány důvody k tomu, aby bylo rozhodnuto, že shora uvedenou částku hradit nemusí.
8. Ústavní soud konstatuje, že nelze souhlasit s tvrzením, že stěžovatel nebyl poučen o jeho povinnosti prokázat, pro účely přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, svou případnou nemajetnost, neboť napadené usnesení krajského soudu výslovně odkazuje na spisový materiál prokazující stěžovatelovo poučení (usnesení ze dne 31. 1. 2014 č. j. 17 Tm 154/2012-1306 doručeno stěžovateli 10. 2. 2014). Stejně tak nelze přisvědčit jeho tvrzení, že by usnesení krajského soudu odkazovalo jen na chování stěžovatele v rozporu se zásadami morálky.
9. Jádro zbytku stěžovatelovy argumentace tvoří námitka brojící proti výkladu podústavního práva spočívajícím v závěru obecných soudů, že stěžovatele nelze považovat za nemajetného, jelikož v budoucnosti může být dostatečně solventní k úhradě svého závazku vůči státu. Z ústavněprávního hlediska spočívá podstata institutu bezplatné obhajoby v odpuštění úhrady svého závazku těm, u nichž by trvání na takové povinnosti bylo zjevně nepřiměřené (např. přehnaně tíživé s ohledem na jejich rodinný, zdravotní či podobný stav). Soudní praxi, spočívající v nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí solventnosti, nelze tedy označit za protiústavní, neboť nepřiměřeně nezasahuje žádné ze stěžovatelových ústavních práv. Taková praxe je naopak naplněním maximy, že každý odpovídá za své závazky, a to i v budoucnu, bude přispívat k dosažení celkového výchovného efektu trestního řízení. Stěžovatelův případ přitom nevykazuje žádné mimořádné okolnosti, kvůli kterým by bylo záhodno se od uvedené zásady odchýlit.
10. Takovou okolností není v žádném případě to, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (17 T 61/2015-313) rozhodl rozdílně a stěžovateli přiznal nárok na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud není orgánem, mezi jehož úkoly patří sjednocování judikatury obecných soudů, ale je kompetencí Nejvyššího soudu, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování (§14 zák. č. 6/2002 Sb., v platném znění), proto se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to jeho osobní a majetkové poměry, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§29 a §30 citovaného zákona) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. V projednávané věci posledně uvedená podmínka nebyla splněna, proto není možné návrhu stěžovatele na náhradu nákladů jeho zastoupení vyhovět (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3290/11 ze dne 15. 12. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 1691/14 ze dne 12. 8. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 298/13 ze dne 15. 7. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu