ECLI:CZ:US:2017:2.US.3301.17.1
sp. zn. II. ÚS 3301/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, právně zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, AK se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017 č. j. 4 Tdo 873/2017-79, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017 sp. 10 To 90/2016 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2016 sp. zn. 1 T 27/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že porušily jeho ústavně zaručená práva podle čl. 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") spolu s čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení čl. 10, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 Úmluvy. Navrhuje proto, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí trestních soudů zrušil. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") po předchozím kasačním zásahu Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") shledal stěžovatele vinným ze spáchání několika trestných činů vydírání v různých vývojových stádiích a různých formách účastenství a několika trestných činů útoku na veřejného činitele v různých formách účastenství. Krajský soud mu za tuto rozsáhlou trestnou činnost uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce pěti let a zařadil ho do věznice s ostrahou. Krajský soud však stěžovatele také zprostil obžaloby pro několik skutků kvalifikovaných jako vydírání v různých vývojových stádiích a různých formách účastenství, protože nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel i státní zástupce odvolání, které však vrchní soud následně zamítl.
3. Stěžovatel napadl rozhodnutí vrchního soudu dovoláním. Nejvyšší soud ho nicméně odmítl. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu většinu námitek již uplatňoval v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání. Předchozí instance se s nimi přesvědčivě vypořádaly. Pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak jde podle judikatury Nejvyššího soudu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. V průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat trestných činů, uvedených ve skutkové větě daného rozsudku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasil se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí krajský i vrchní soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé. Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl nejprve zcela zproštěn obžaloby a až na pokyn vrchního soudu byl uznán vinným, aniž by obecné soudy zcela jasně, srozumitelně a s odkazem na provedené dokazování odůvodnily, proč tomu tak je. Vrchní soud naprosto ignoroval návrh stěžovatele na výslech svědků, na jehož základě chtěl zvrátit mylné úvahy krajského soudu o užívání mobilního telefonu ve věznici. Stěžovatel sice souhlasil, aby odvolací jednání u vrchního soudu proběhlo v jeho nepřítomnosti, ale neočekával, že by jeho důkazní návrhy mohly být zamítnuty. Nemohl se proto vyjádřit k zamítnutí zcela zásadních důkazů, které navrhl. Stěžovatel se již dříve v rámci tohoto trestního řízení obrátil na Ústavní soud, který mu nálezem sp. zn. III. ÚS 1884/13 ze dne 13. 3. 2014 dal v podstatě (byť z části) za pravdu. Stěžovatel dodává, že u něj nikdy nebyl nalezen žádný mobilní telefon a nebylo naprosto bezpečně prokázáno, že by byl pisatelem vydíravé SMS zprávy, jak je mu kladeno za vinu. Obecné soudy by se také měly znovu zabývat obsahovou analýzou textu dopisu, v jehož zaslání poškozenému spatřovaly trestný čin. Stěžovatel byl v předmětné době ve výkonu trestu odnětí svobody a poškozený se mohl jen stěží domnívat, že mu cokoliv hrozí. Nejvyšší soud absolutně ignoroval dovolání stěžovatele, ve kterém vymezil nikoliv skutkové námitky, ale námitky v zásadě hmotněprávního charakteru a námitky procesní. V napadeném usnesení Nejvyššího soudu absentuje řádné a přiléhavé odůvodnění.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí trestních soudů, podle kterých stěžovatel spáchal několik trestných činů vydírání a útoku na veřejného činitele. Námitky stěžovatele nicméně většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany Nejvyššího soudu, vrchního soudu a krajského soudu. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu jim nemůže Ústavní soud cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které uvádí i ve své ústavní stížnosti. Jeho argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze. Nálezem sp. zn. III. ÚS 1884/13, na který stěžovatel odkazuje, navíc Ústavní soud částečně zamítl stěžovatelovu dřívější ústavní stížnost a částečně ji shledal zjevně neopodstatněnou. Nelze tedy říci, že by již dříve trestní řízení proti stěžovateli vykazovalo ústavněprávní vady.
8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z toho důvodu Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu