ECLI:CZ:US:2017:2.US.3311.17.1
sp. zn. II. ÚS 3311/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora Exekutorský úřad Praha 1, se sídlem Karlovo nám. 17, Praha 2, zastoupeného Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 20 Co 410/2016, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výroku II. v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení zejména vyplývá, že stěžovatel svým usnesením zastavil exekuci na majetek povinného nařízenou rozhodnutím Městského soudu v Brně (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že oprávněná ani povinný nemají právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III. uložil povinnému zaplatit na náhradě nákladů exekuce částku 37.328,36 Kč.
3. K odvolání povinného do výroku II. a III. rozhodnutí stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil výrok II. usnesení stěžovatele tak, že oprávněná je povinna nahradit povinnému na nákladech prvostupňového řízení částku 6.940 Kč (výrok I. ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu). V napadeném výroku II. krajský soud usnesení stěžovatele změnil tak, že oprávněná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7.865 Kč a výrokem III. krajský soud uložil oprávněné povinnost nahradit povinnému na nákladech odvolacího řízení částku 1.050 Kč. Podle krajského soudu totiž z obsahu spisu vyplývá, že návrh na zastavení exekuce podal povinný a nikoliv oprávněná, jak je ve stěžovatelově usnesení chybně uvedeno. Oprávněná toliko zaslala stěžovateli souhlas se zastavením exekuce a tudíž je to právě ona, která musí nést jak náklady soudního exekutora - stěžovatele - tak náklady povinného. V dané věci totiž byla jednoznačným důvodem vedoucím k zastavení exekuce povinným namítaná skutečnost, že rozhodčí nález, jenž byl v dané věci exekučním titulem, byl vydán osobou, která k jeho vydání neměla dostatek pravomoci (takovéto hodnocení rozhodčího nálezu je přitom zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, byť k naznačenému výkladu Ústavní soud a Nejvyšší soud dospěly až na základě změny své vlastní judikatury). Oprávněná však v exekuci i po uvedené změně judikatury bezdůvodně pokračovala a tím zavinila náklady, které následně v dané exekuci vznikly. Otázku nákladů exekuce přitom řeší ve vztahu ke stěžovateli vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb.") Tato mimo jiné stanoví, že zaniklo-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu, činí odměna exekutora, jehož pověření zaniklo, 3.000 Kč a úhrada hotových výdajů představuje 3.500 Kč, tedy společně s náhradou za DPH částku asi 7.870 Kč, a nikoliv tedy stěžovatelem požadovanou částku 37.328,36 Kč.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
7. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
8. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele.
9. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku cca 30.000 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně (stěžovatel přitom žádnou argumentaci svědčící o zásadním zásahu do jeho majetkových práv způsobeným napadeným rozhodnutím Ústavnímu soudu nepředkládá). Odkazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř. s tím, že povinný měl neplatnost exekučního titulu tvrdit mnohem dříve a tedy jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, proč krajský soud měl rozhodnutí stěžovatele o náhradě nákladů potvrdit, pak stěžovatel v rámci této své argumentace přehlíží už jen to, že citované ustanovení dovoluje nepřiznat úspěšnému účastníku řízení náklady řízení a nikoliv to, aby soud uložil náhradu nákladů řízení někomu, kdo k tomu není povinen (zde tedy povinný).
10. Tvrdí-li stěžovatel s odkazem na §57 exekučního řádu, podle něhož je uvedení v předešlý stav v exekučním řízení vyloučeno, že náklady exekuce povinnému nemůže vydat, pak nereflektuje, že uvedené ustanovení - zjednodušeně řečeno - poskytuje ochranu třetím osobám, jež by například nabyly majetek povinného v exekutorem pořádané v dražbě. Navíc částka představující náhradu nákladů exekuce byla stěžovateli pravomocně přiznána až ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu, nikoliv již rozhodnutím samotného stěžovatele. Proto také není přiléhavý odkaz stěžovatele na §32 odst. 2 exekučního řádu týkajícího se eventuálního liberačního důvodu z jinak objektivní odpovědnosti stěžovatele jako exekutora. Stěžovatel náklady exekuce přitom musí povinnému vydat, protože jemu nadřazený soud rozhodl odlišně a nikoliv proto, že by někomu způsobil újmu, z jejíž náhrady by se nemohl liberovat.
11. Odkazuje-li stěžovatel konečně v ústavní stížnosti například na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1219/15 ze dne 22. 12. 2015, pak v tomto usnesení Ústavní soud vyjádřil svoji rezervovanost k zásahu do rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, když nadto toto usnesení Ústavního soudu se přímo nedotýká výše náhrady nákladů soudního exekutora.
12. Ústavní soud má tedy za to, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu