ECLI:CZ:US:2017:2.US.3325.16.1
sp. zn. II. ÚS 3325/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Vovsíka, advokáta, se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 34 T 6/2015 ze dne 29. srpna 2016 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 89/2016 ze dne 14. září 2016, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje zrušit část ustanovení §151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a to část věty druhé před středníkem.
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že opatřením soudce Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 5 Nt 3/2015 ze dne 9. 1. 2015 byl stěžovatel podle §38 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v §36 odst. 3 tr. řádu ustanoven obhájcem obviněného L. Š. Krajský soud v Plzni dne 2. 6. 2015 pod sp. zn. 34 T 6/2015 vyhlásil u hlavního líčení za účasti obviněného i stěžovatele rozsudek, který po marném uplynutí lhůty pro podání odvolání nabyl dne 24. 6. 2015 právní moci. Dne 11. 8. 2016 podal stěžovatel návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 87 195 Kč. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením tento návrh zamítl s tím, že stěžovatel požádal o náklady obhajoby po lhůtě stanovené v §151 odst. 2 tr. řádu. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že stěžovatel svůj nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů za obhajobu uplatnil po marném uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty stanovené v §151 odst. 2 tr. řádu.
3. Stěžovatel považuje interpretaci ustanovení §151 odst. 2 tr. řádu, jak ji provedly oba soudy, v jeho případě za ústavně nekonformní a za protiústavní označuje i samotnou délku prekluzivní lhůty stanovenou v uvedeném ustanovení. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009, v němž se Ústavní soud zabýval ústavně konformní interpretací daného ustanovení co do počátku běhu prekluzivní lhůty, nezabýval se však ústavní konformitou této lhůty jako takové. Má za to, že rozhodným okamžikem pro počátek běhu jednoroční lhůty není právní moc odsuzujícího rozsudku, ale okamžik, kdy se obhájce o právní moci dozvěděl, resp. mohl dozvědět. Uvádí, že po vyhlášení rozsudku si státní zastupitelství i obviněný ponechali lhůtu pro případné podání odvolání. Stěžovatel tedy nemohl vědět, zda a kdy rozsudek nabyl právní moci, soudem o tom nebyl vyrozuměn. Za přiměřenou lhůtu, ve které se obhájce má dozvědět o právní moci rozsudku, pak považuje lhůtu v trvání dvou měsíců. Stěžovatel dále polemizuje s argumentací vrchního soudu stran možnosti obhájce ověřit si, zda státní zástupce podal odvolání či nikoliv. V další části ústavní stížnosti vznáší argumenty svědčící dle jeho názoru o tom, že samotná jednoroční prekluzivní lhůta je co do délky diskriminační ve srovnání s obecnou tříletou promlčecí lhůtou.
4. Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002 (N 35/25 SbNU 276), sp. zn. IV. ÚS 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581)].
7. Podle ustanovení §151 odst. 2 tr. řádu platí, že "[o]bhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká; tento nárok obhájce, je-li plátcem daně z přidané hodnoty, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu". Z citovaného zákonného ustanovení je zřejmé, že je formulováno kogentním způsobem a neumožňuje proto soudu, aby se od něj odchýlil. Výraz "nárok zaniká" totiž zjevně znamená, že dochází k prekluzi nároku ex lege (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3679/15 ze dne 19. 1. 2016, dostupné jako další judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud se již v minulosti zabýval rozhodováním soudů o nákladech trestního řízení, které nese stát a jež spočívají v nároku ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů, a to jak z pohledu existence lhůty k uplatnění takového nároku obhájce, tak i z hlediska ústavně konformní interpretace počátku jejího běhu. Jednoroční lhůtu stanovenou v §151 odst. 2 tr. řádu přitom opakovaně shledal za dostatečnou k tomu, aby si obhájce vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování své odměny a hotových výdajů a podání příslušného návrhu k soudu, přičemž poukázal na zásadu vigilantibus iura, která se musí vztahovat i na postup právního zástupce ve věcech odměny za zastupování [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 784/08 ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 392/09 ze dne 5. 5. 2009, nález sp. zn. II. ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009 (N 19/52 SbNU 187)]. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08, na nějž stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti, také mj. konstatoval, že pro určení počátku běhu této prekluzivní lhůty je rozhodný okamžik, kdy se při zachování postupu lege artis obhájce mohl a měl dozvědět, že jeho povinnost obhajovat skončila (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 380/05 ze dne 18. 1. 2006).
9. Danou problematikou se Ústavní soud zabýval i ve svých novějších rozhodnutích, kdy stěžovatelé uplatnili obdobné námitky jako stěžovatel v nyní projednávané věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1474/13 ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3523/14 ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 2251/13 ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3679/15 ze dne 19. 1. 2016). V rozhodnutích napadených v těchto řízeních přitom šlo také o rozhodný okamžik pro počátek běhu jednoroční lhůty pro uplatnění nároku obhájce za situace, kdy si státní zástupce po vyhlášení rozsudku ponechal lhůtu k podání odvolání, ale odvolání nepodal.
10. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2251/13 Ústavní soud posuzoval i ústavnost předmětného ustanovení, avšak návrh na jeho zrušení odmítl s poukazem na to, že "dřívější právní úprava žádnou lhůtu neznala, což v praxi vedlo k tomu, že nárok nebyl uplatňován po dlouhou dobu od skončení povinnosti obhajování, přičemž podle převažujícího názoru se na tento zvláštní nárok nevztahovaly obecné promlčecí lhůty podle občanskoprávních předpisů (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 265/2001 Sb.). Proto bylo oprávněnou intencí zákonodárce právě v kontrapozici k předchozí právní úpravě zamezit časově neomezené možnosti uplatnění předmětného nároku nepřinášející potřebnou stabilitu do právních vztahů mezi státem a ustanovenými obhájci." V uvedeném usnesení se Ústavní soud zabýval i délkou stanovené prekluzivní lhůty, kterou shledal dostatečnou. Ustanovení §151 odst. 2 tr. řádu neshledal problematickým ani z hlediska tvrzené diskriminace, když poukázal na to, že ustanovený obhájce poskytuje státu specifickou službu, pročež nevstupuje na pole, na kterém by soupeřil s ostatními poskytovateli služeb, a proto není oproti nim žádným způsobem znevýhodněn v tom směru, že by odlišným způsobem bylo nakládáno se stejnými osobami.
11. Ústavní soud se tedy v minulosti již všemi relevantními skutečnostmi zabýval, přičemž nyní neshledal žádný důvod, pro nějž by se měl od svých dříve vyslovených právních názorů odchylovat. Lze uzavřít, že soudy postupovaly ústavně konformně, pokud odvíjely běh jednoroční prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku stěžovatele od právní moci rozsudku nalézacího soudu. Bylo na stěžovateli, aby se v rámci poskytované právní služby informoval u soudu, zda státní zástupce podal proti tomuto rozsudku odvolání. Není povinností soudu sdělovat stranám, že odvolání nebylo podáno (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1362/08). Stěžovatel jako osoba znalá práva si musel být nepochybně vědom běhu zákonné lhůty k podání opravného prostředku a nic mu nebránilo, aby si, i ve vlastním zájmu, opatřil zásadní informace pro včasné uplatnění svého nároku. Pokud tak neučinil, svůj nárok uplatnil po marném uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty, přičemž tvrdil, že o skutečnosti, že rozsudek nabyl právní moci, nebyl soudem informován, nemůže stížnostnímu soudu důvodně vytýkat, že takové tvrzení hodnotil jako účelové, vedené snahou posunout počátek běhu lhůty tak, aby nedošlo k prekluzi nárokovaného práva. Stížnostní soud ve svém rozhodnutí přiléhavě, a v souladu s judikaturou Ústavního soudu poukázal na to, že lhůta podle §151 odst. 2 věty druhé tr. řádu je dostatečně dlouhá na to, aby garantovala obhájci, tedy osobě, která je sama znalá práva, časový prostor k uplatnění nároku na spravedlivou odměnu, a současně ustanoveného obhájce stimuluje k včasnému vznesení nároku a tím dává i jistotu obviněnému, který byl pravomocně uznán vinným, ohledně celkové výše jeho povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení.
12. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
13. Návrh na zrušení části ustanovení §151 odst. 2 tr. řádu v rozsahu uvedeném v petitu ústavní stížnosti byl odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) z důvodu uvedeného v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu