ECLI:CZ:US:2017:2.US.3350.16.1
sp. zn. II. ÚS 3350/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ALEPO s.r.o., se sídlem Pod Branou 455/8, Liberec IV - Perštýn, zastoupeného JUDr. Matejem Benkem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 10. 2014, č. j. 26 C 15/2014-56, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 97 Co 208/2015-94, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, č. j. 23 Cdo 1441/2016-113, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů týkajících se žaloby stěžovatele, kterou se po žalované Komerční bance, a. s. (dále jen "žalovaná") domáhal zaplacení částky 3.054.000 Kč jako náhrady škody. Tuto žalobu Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl a k odvolání stěžovatele následně potvrdil napadeným rozsudkem Městský soud v Praze a dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením.
2. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když uvádí, že sice napadá především usnesení Nejvyššího soudu, nicméně z důvodu procesní ekonomie souhlasí i se zrušením rozhodnutí předchozích.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh předchozího řízení, v němž obecné soudy řešily otázku příčinné souvislosti mezi zjištěním porušení právní povinnosti žalované a tvrzenou škodou jako jednoho z předpokladů institutu odpovědnosti za škodu podle ustanovení §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v relevantním znění (dále jen "obchodní zákoník"). Odvolací soud prý však napadené rozhodnutí obvodního soudu nepřezkoumal v rozsahu uplatněných odvolacích důvodů a podané dovolání bylo odmítnuto "ryze formalisticky" Nejvyšším soudem. Stěžovatel uvádí, že v řízení před obecnými soudy tvrdil a prokazoval další příčiny vzniku škody, a to konkrétně zablokování účtů a nerespektování pravomocných soudních rozhodnutí, avšak soudy se zaměřily pouze na otázku neoprávněného odstoupení od smluv o zřízení a vedení bankovních účtů, a to bez komplexního posouzení a propojení jednotlivých protiprávních jednání žalované. Přitom protiprávní jednání žalované ovlivnilo sled dalších událostí, včetně rozhodnutí o nepokračování v realizaci projektu, a vedlo též k diskreditaci stěžovatele u jeho obchodních partnerů. Obecné soudy se tedy v rámci zjišťování zmíněné příčinné souvislosti vůbec nezabývaly právním posouzením otázky, mezi kterými skutečnostmi je třeba zjišťovat vztah příčinné souvislosti.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně konstatuje, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti svojí podstatou směřuje do oblasti přehodnocování skutkových okolností, zjištěných obecnými soudy, což však není jeho úkolem. Ústavní soud totiž napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje pouze kritériem ústavně zaručených základních práv a nemá proto perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního.
7. Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy dostatečně nezjišťovaly příčiny vzniku škody, jelikož komplexně neposoudily jednotlivá protiprávní jednání žalované. K tomu Ústavní soud uvádí, že z obsahu napadených rozhodnutí (zejména rozsudku obvodního soudu, str. 6-7) plyne, že protiprávnost postupu žalované nastala doručením dopisu žalované dne 7. 2. 2013 stěžovateli, kterým odstoupila od založení a vedení účtů (vedených navíc na jméno třetího subjektu - SCB Foundry, a. s.) v rozporu se sjednanými podmínkami. Jiné porušení právní povinnosti žalované však zjištěno nebylo. Z projektu tzv. individuální obslužnosti totiž neplynula povinnost stěžovatele mít bankovní účty pouze u žalované a skutečný důvod odstoupení potenciálních partnerů od realizace obchodních smluv proto nespočíval v protiprávním jednání žalované, nýbrž v příčinné souvislosti s pochybnostmi žalované o její důvěře ke stěžovateli. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že obchodní partneři stěžovatele měli v okamžiku svého rozhodnutí o ukončení spolupráce se stěžovatelem dostatek podkladů, z nichž bylo zřejmé, že ke zrušení účtů žalovanou došlo protiprávně. Přesto k ukončení spolupráce přistoupili, takže je zřejmé, že tak učinili na základě vlastního uvážení. Byl to ostatně samotný stěžovatel, kdo obchodním partnerům své problémy ohledně předmětných účtů sdělil, byť nešlo přímo o jeho účty a s plánovanou transakcí neměly nic společného.
8. Tyto skutkové a právní závěry podle přesvědčení Ústavního soudu plně obstojí i z ústavněprávního hlediska, resp. neplyne z nich nic, co by svědčilo o extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, případně o nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí soudů či o jiném protiústavním pochybení typu úplného vybočení z elementárních pravidel logiky. Ve skutečnosti tak stěžovatel nebrojí proti konkrétním protiústavním pochybením ze strany obecných soudů, nýbrž vyjadřuje pouze nesouhlas s výsledkem soudního řízení, což však pochopitelně ústavní ochrany nepožívá a ani požívat nemůže.
9. Za dané situace tedy Ústavní soud, pamětliv svého shora popsaného postavení v ústavním systému, nemá žádný rozumný důvod závěry učiněné obecnými soudy v nyní projednávané věci jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu