ECLI:CZ:US:2017:2.US.3364.16.1
sp. zn. II. ÚS 3364/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele STAVOPLAST KL s. r. o., se sídlem Stachy 266, zastoupeného Dr. JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 1. 2. 2013, č. j. ÚOHS-R185/2012/VZ-1906/2013/310/DBa, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2016, č. j. 29 Af 26/2013-149, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2016, č. j. 4 As 97/2016-37, za účasti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Podstatou dotčených řízení bylo přezkoumání úkonů zadavatele učiněných při zadávání nadlimitní veřejné zakázky "Nákup kráčivého bagru" dle ustanovení §27 zákona č. 134/2016 Sb., o veřejných zakázkách, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"). Stěžovatel se takto domáhal přezkoumání jeho vyloučení z účasti v předmětném otevřeném zadávacím řízení z důvodu nesplnění požadovaného parametru na elektrické zařízení stroje s napětím 12 V.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh dosavadního řízení jsou účastníkům známy.
3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny; dále se stěžovatel dovolává též čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že soudy trvaly na přepjatém formalismu při výkladu zákona o veřejných zakázkách a odchýlily se tím od jeho smyslu a účelu. Zadavatel totiž má sice právo stanovit technické podmínky veřejné zakázky dle vlastního uvážení, tyto podmínky ovšem musí být objektivně odůvodnitelné. Stěžovatel přitom opakovaně poukazoval na to, že zadavatel svým postupem (nejednoznačným zadáním veřejné zakázky) způsobil prvotní nejasnost nabídky stěžovatele, neboť dostatečně nezdůvodnil, že vymezení požadovaného technického parametru v podobě elektrické soustavy kráčivého bagru o hodnotě 12 V je pro realizaci veřejné zakázky nezbytně nutné a že plnění vykazující odchylky od vymezených parametrů je pro realizaci veřejné zakázky naopak nezbytně nepřípustné. Navíc stěžovatel zdůrazňuje, že jím nabízené zařízení splňovalo podmínky požadované zadavatelem, neboť umožňovalo vzájemné startování s osobním automobilem pod napětím 12 V. Stěžovatel tedy údajně zadavatelem stanovené podmínky zadávacího řízení (z hlediska jejich účelu) splnil, avšak soudy přesto posvětily jeho vyloučení z další účasti v něm, čímž vznikla neodůvodněná výhoda ostatním uchazečům o dotčenou zakázku a stěžovateli byla odepřena možnost podnikat.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud takto není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Souhrnně řečeno, postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/]. Žádné takové pochybení dosahující ústavněprávní relevance však Ústavní soud v případu stěžovatele neshledal.
7. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává především čl. 26 odst. 1 Listiny, který garantuje právo podnikat, a který zakotvuje též objektivní ústavní princip požadující zachování tržního hospodářství a ochranu svobodného podnikání. Jak již dříve zdůraznil Ústavní soud, právo na svobodné podnikání podle čl. 26 Listiny působí nejen jako objektivní hodnota ovlivňující výklad podústavního práva, ale je nutné je vykládat spolu se zásadou materiálního právního státu zakotvenou v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Takto vyloženo dává uvedené ustanovení Listiny obecným soudům povinnost poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní zasaženo způsobem, který se příčí elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům soutěže tak, aby měl podnikatel v co nejvyšší míře zaručeno právo na podnikání v prostředí nezatíženém korupcí a klientelismem [nález sp. zn. IV. ÚS 27/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 200/54 SbNU 489)].
8. Po prozkoumání ústavní stížnostní napadených rozhodnutí však Ústavní soud neshledal, že by posouzení stěžovatelovy věci ze strany správního úřadu či správních soudů bylo v rozporu s těmito principy vyplývajícími z čl. 26 odst. 1 Listiny. Zde Ústavní soud připomíná, že většina námitek stěžovatele se týká posouzení splnění parametru vymezeného v otevřeném zadávacím řízení u jím nabízeného zařízení, přičemž nyní rozhodující senát se plně ztotožňuje s Nejvyšším správním soudem, že pokud stěžovatelovi nebyla předmětná podmínka jasná a měl za to, že umožňuje dvojí výklad, resp. že její splnění může být dosaženo různými způsoby (zde bagrem pracujícím s napětím 24 V a s vývodem na 12 V), měl toto řešit podáním námitek, případně alespoň požadovat dodatečné informace k zadávacím podmínkám ve smyslu ustanovení §49 zákona o veřejných zakázkách. V dané fázi zadávacího řízení však měl zadavatel skutečně pouze povinnost posoudit, zda stěžovatel u své nabídky splnil technické podmínky zadávacího řízení, což však v případě stěžovatele zjevně nenastalo (viz odst. 29 a 31 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2015). A tyto závěry obecných soudů zajisté nelze považovat za ústavně nekonformní, neboť plně odpovídají dotčeným ustanovením zákona o veřejných zakázkách.
9. Pokud přitom stěžovatel namítá, že výklad předestřený obecnými soudy trpí přepjatým formalismem, musí Ústavní soud souhlasit se stěžovatelem, že ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že orgánům veřejné moci a především obecným soudům nelze tolerovat formalistický postup, který v podstatě vede k sofistikovanému odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Obecný soud takto není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů tak nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499)].
10. Ústavní soud však neshledal, že by se tímto přepjatým formalismem vyznačovala nyní napadená rozhodnutí obecných soudů (a správního orgánu), neboť vyřčené právní závěry nejsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" a aplikace norem podústavního práva není ani v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zde se především podává, že obecné soudy náležitě zvažovaly veškeré okolnosti inkriminovaného zadávacího řízení vstříc dotčeným ustanovením zákona o veřejných zakázkách. Pokud přitom rozhodující orgány dospěly k právním závěrům, které se odlišovaly od představ stěžovatele, nelze jejich rozhodnutí považovat za a priori nespravedlivá. Pro nalezení spravedlivého řešení je totiž klíčové, zda jejich rozhodování bylo nezávislé a nestranné a zda řádně zvážily přednesené argumenty, což se v nyní hodnoceném případě stalo.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Napadená rozhodnutí totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních (či správních) rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno rozhodujícím orgánům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu