ECLI:CZ:US:2017:2.US.3378.17.1
sp. zn. II. ÚS 3378/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FIEDLER REALITY s.r.o., se sídlem Brno, Charvatská 1385/8, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2017, č. j. 50 C 66/2016-65, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí městského soudu , neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se zejména podává, že stěžovatelce byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně uložena povinnost zaplatit žalobkyni (společnosti TRELON, SE) částku 649 Kč s příslušenstvím (výrok II), když co do částky 116 Kč s příslušenstvím bylo řízení zastaveno (výrok I) a výrokem III bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Předmětem soudního sporu byla povinnost stěžovatelky uhradit žalobkyni bezdůvodné obohacení v částce 765 Kč s příslušenstvím za užívání blíže konkretizovaných pozemků za období v žalobě definované. Uvedené pozemky přitom byly ve vlastnictví žalobkyně a stěžovatelka je spolu s dalšími vlastníky garáží užívala k vjezdu do nich. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka se bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně užíváním zmíněných pozemků, a proto musí za toto užívání poskytnout peněžitou náhradu.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží rovněž k tomu, jak intenzivně zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
6. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
7. V nyní projednávané věci jde o částku 649 Kč a teprve v kontextu dalších samostatných řízení by (podle tvrzení samotné stěžovatelky) tato částka přesahovala 10.000 Kč, takže v daném řízení zákonodárce neumožňuje podat ani odvolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť je nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
8. Odhlédnuto od skutečnosti, že v dané věci jde o bagatelní spor, Ústavní soud ke stěžovatelčině argumentaci uvádí následující.
9. Namítá-li stěžovatelka, že výše obvyklého nájemného (rozhodná pro stanovení výše bezdůvodného obohacení) byla znalcem stanovena toliko ke dni 28. 2. 2014, nikoliv tedy pro celé žalované období od 24. 11. 2013 do 28. 2. 2014, pak podle Ústavního soudu nelze přehlížet, že se jedná o krátké období tří na sebe navazujících měsíců a stěžovatelka řádně nevysvětluje, proč by se obvyklé nájemné v daném období mělo bez dalšího výrazněji lišit (a pokud ano, tak jakým způsobem). Navíc, předkládala-li žalobkyně v řízení znalecký posudek, vypracovaný jí pověřeným znalcem a určující výši obvyklého nájemného, pak soud nepřehlédl chybějící znaleckou doložku a s posudkem proto pracoval jen jako s listinným důkazem, když ke zjištění obvyklého nájemného - a tedy pro stanovení správné výše bezdůvodného obohacení stěžovatelky - učinil další opatření. Z ústavněprávního je přitom podstatné, že stěžovatelka ani v právě projednávané ústavní stížnosti ve svém důsledku proti takto stanovené výši bezdůvodného obohacení relevantní argumentaci nevznáší [srov. k tomu obdobný závěr v usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 3087/17, kde šlo o věcně srovnatelný spor mezi týmiž účastníky řízení (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Městský soud přitom podle Ústavního soudu postupoval ústavně akceptovatelným způsobem, když výši bezdůvodného obohacení rozpočítal mimo jiné mezi vlastníky garáží a přilehlý hotel, přičemž nezohlednil reálný počet hotelových hostů a ani počet jejich eventuálních průjezdů přes předmětné pozemky. Opačný postup, jenž stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje, by totiž mimo jiné znamenal, že by městský soud musel zohlednit i každý jednotlivý průjezd vlastníka garáží (tedy i stěžovatelky).
11. Městský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku také dostatečně vysvětlil, proč předmětné pozemky nebyly podle jeho názoru veřejnou účelovou komunikací a ani veřejným prostranstvím. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 2/48 SbNU 9) přitom není případný, protože Ústavní soud se v daném nálezu - při zohlednění existence souhlasu vlastníka komunikace s jejím užíváním jako veřejné účelové komunikace - vymezil proti tomu, že by bylo možné bez dalšího předpokládat konkludentní souhlas u vlastníka nabývajícího relevantní nemovitosti podle restitučních předpisů. O takovou situaci se však v právě projednávaném případě vůbec nejedná.
12. Z uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že ústavní stížností napadené rozhodnutí lze hodnotit jako spravedlivé. Proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu