ECLI:CZ:US:2017:2.US.3401.17.1
sp. zn. II. ÚS 3401/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti L. V., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - Krajskému úřadu Jihomoravského kraje a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2017 č. j. 62 A 52/2017-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2017, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí. Současně stěžovatelka tvrdila, že v postupu Krajského úřadu Jihomoravského kraje spatřuje jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, který spočíval v manipulaci se spisy OM 323/02. Dále tvrdila, že neoprávněně používá informace ze spisů orgánu péče o dítě způsobem, při kterém dochází mimo jiné k poskytování osobních údajů dětí neoprávněným osobám. Věc stěžovatelky byla Krajským soudem v Brně nesprávně přidělena do jiného rejstříku a neoprávněně stěžovatelce vznikla povinnost uhradit soudní poplatek, a tím bylo porušeno i její právo na zákonného soudce.
2. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
4. V právní věci stěžovatelky je za poslední procesní opravný prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nutno považovat ve vztahu k nezákonnému zásahu Krajského úřadu Jihomoravského kraje spisy OM 323/02, správní žalobu a poté kasační stížnost. Jak je Ústavnímu soudu známo z příloh založených ve věci stěžovatelky projednávané pod sp. zn. II. ÚS 3401/17, stěžovatelka se bránila žalobou na ochranu před nezákonným zásahem Krajského úřadu Jihomoravského kraje spisy OM 323/02 u Krajského soudu v Brně. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2017 č. j. 62 A 52/2017-86 bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno a stěžovatelka byla poučena, že proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost, což také učinila, a věc je v současné době vedena pod sp. zn. 1 As 390/2017 u Nejvyššího správního soudu.
5. Je tedy zjevné, že ústavní stížností napadená žaloba na ochranu před nezákonným zásahem Krajského úřadu Jihomoravského kraje se spisy OM 323/02 v právní věci stěžovatelky nebyla v době podání ústavní stížnosti dosud ukončena, neboť stěžovatelkou zahájené soudní řízení dále pokračuje pod sp. zn. 1 As 390/2017 před Nejvyšším správním soudem. Z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
6. S ohledem na shora konstatované skutečnosti nelze v dané procesní situaci napadené rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje považovat za konečné rozhodnutí ve věci. Podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje.
7. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka nebyla v řízení před Ústavním soudem právně zastoupena, nicméně Ústavní soud na odstranění této vady netrval, neboť na jeho závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti by ani bezvadná ústavní stížnost ničeho nezměnila. Obdobně Ústavní soud postupoval ve věcech taktéž nezastoupené stěžovatelky v řízení vedených pod sp. zn. I. ÚS 2268/17, II. ÚS 2269/17, I. ÚS 2270/17 či I. ÚS 2271/17.
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2017
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj