ECLI:CZ:US:2017:2.US.3419.16.1
sp. zn. II. ÚS 3419/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) nezl. Mojmíra Václava Koláře, zastoupeného zákonnými zástupci otcem Ing. Pavlem Kolářem a matkou Mgr. Yvettou Radimeckou, a b) Pavla Koláře, oba zastoupeni JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem se sídlem Hasičská 551/52, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 10 C 73/2012-734, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2016, č. j. 11 Co 124/2016-909, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, č.j. 26 Cdo 5577/2016-961, za účasti Okresního soudu ve Frýdku - Místku, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich legitimní očekávání, předvídatelnost soudních rozhodnutí a principy právního státu.
2. V záhlaví citovaným rozsudkem krajského soudu byli stěžovatelé poučeni o přípustnosti dovolání jen ohledně práv a povinností vztahujících se k žalované Jindřišce Procházkové a o tom, že dovolání ve vztahu k Jindřichu Procházkovi není přípustné. Po odmítnutí dovolání ve vztahu k Jindřišce Procházkové bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, č. j. 26 Cdo 5577/2016. Vzhledem k tomu, že toto usnesení Nejvyššího soudu integrálně navazuje na rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu a vzhledem k přípisu stěžovatelů ze dne 16. 10. 2017, posoudil Ústavní soud ústavnost i citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť jej stěžovatelé v petitu ústavní stížností přímo nezmiňují.
3. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí jakož i z ústavní stížnosti samotné se zejména podává, že se stěžovatelé žalobou domáhali, aby jim žalovaní manželé Jindřiška Procházková a Jindřich Procházka zaplatili částku 99.000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které měli na jejich úkor získat tím, že v období od 1. 1. 2009 do 29. 9. 2009 užívali bez právního důvodu (tedy po zániku nájemního práva i navazujícího práva bydlení) byt ve vlastnictví stěžovatelů. Okresní soud ve Frýdku-Místku v záhlaví označeným rozsudkem uložil žalované Jindřišce Procházkové povinnost zaplatit stěžovatelům částku 20.856 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), v poměru mezi stěžovateli a žalovanou Jindřiškou Procházkovou žalobu ohledně částky 78.144 Kč zamítl (výrok II) a žalobu zamítl také vůči žalovanému Jindřichovi Procházkovi, neboť ten úspěšně vznesl námitku promlčení (výrok III). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení náklady řízení (výrok IV až výrok VII).
4. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II ohledně žalované Jindřišky Procházkové změnil tak, že jí uložil povinnost zaplatit stěžovatelům částku 14.184 Kč s úrokem z prodlení (výrok I); ve zbytku tohoto zamítavého výroku a v zamítavém výroku III ohledně žalovaného Jindřicha Procházky a v nákladovém výroku IV ve vztahu mezi stěžovateli a žalovaným Jindřichem Procházkou jej potvrdil (výrok II). Výrokem III až VIII pak rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání stěžovatelů (jak je uvedeno shora) bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně konstatuje, že není pravda, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkou, že stěžovatelé nebyli povinni zajistit dodávku vody (o povinnosti zajistit dodávku plynu soud v daném kontextu nehovoří) do předmětného bytu, kdy jej žalovaní (řečeno slovy ústavní stížnosti) "neoprávněně okupovali". Soudy totiž vzhledem k obsahu žaloby primárně neřešily povinnost stěžovatelů zajistit dodávky pitné vody, nýbrž to, do jaké míry se okolnost jejího nedodávání odrazila na výši eventuálních nároků stěžovatelů vůči žalovaným. Při určení výše bezdůvodného obohacení tedy soudy vycházely ze znaleckého posudku, respektive z výše obvyklého nájemného z hlediska místního i časového. Dovodily, že tato musí být snížena o 50 %, neboť dodávka pitné vody patří ke standardnímu a zcela základnímu vybavení bytu. Přitom neuvěřily tvrzení stěžovatelů, že poruchu v dodávce vody nemohli odstranit díky nemožnosti přístupu do bytu žalovaných, když naopak krajský soud nepřehlédl, že to byli stěžovatelé, kdo bránil žalovaným mříží ve vstupu do tohoto bytu. Přitom ani v ústavní stížnosti stěžovatelé nespecifikují, proč k odstranění poruchy dodávky vody potřebovali přístup do bytu žalovaných (ostatně voda nebyla dodávána do více bytů v domě stěžovatelů).
8. Stěžovatelé ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by voda žalovaným nemohla být dodávána s ohledem na to, že poruchu dodávky vody způsobili [řečeno slovy stěžovateli opakovaně odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005, že by pitná voda nemohla být dodávána pro nadměrné opotřebení zařízení způsobené žalovanými (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz)]. Sami stěžovatelé pak v ústavní stížnosti uvádějí, že se po žalovaných v jiných soudních řízeních domáhají náhrady škody za zdevastování bytu (ovšem toto zdevastování v ústavní stížnosti nekonkretizují). Lze tedy předpokládat, že prokáží-li stěžovatelé skutečně tato svá tvrzení, bude jim nadměrné opotřebení bytu způsobené žalovanými saturováno.
9. Namítají-li stěžovatelé, že jim obecné soudy uložily neproporčně vysokou náhradu nákladů řízení, pak jednak nelze vycházet z toho, že by stěžovatelé byli ve vztahu k žalované v celém rozsahu žalobního žádání úspěšní (srov. tvrzení na straně 5 ústavní stížnosti), a to zejména při hodnocení celého, tedy nikoliv jen provostupňového, řízení, když nadto ani aplikace a určení jejich povinnosti nahradit náklady řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), nikoliv tedy podle Ústavním soudem zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), není neústavní a v rozporu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podle odůvodnění v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu (a Ústavní soud dal stěžovatelům možnost se k tomuto rozhodnutí vyjádřit) stěžovatelé uplatnili své nároky vůči žalovanému Jindřichu Procházkovi až po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., a dokonce až poté, co Nejvyšší soud dne 15. 5. 2003 vydal rozsudek sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, v němž aplikací advokátního tarifu po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. výkladově rozšířil. Argumentují-li tedy stěžovatelé, že při podání žaloby měli jiná východiska spojená s případnou povinností hradit úspěšným žalovaným náklady řízení, pak tato argumentace (byť ne zcela přesvědčivá) může být relevantní jen při zahájení řízení vůči žalované a nikoliv při návrhu na přistoupení žalovaného Jindřicha Procházky do řízení ze dne 11. 7. 2013, a tím méně při pokračování v řízení před odvolacím soudem. Stěžovatelé navíc ústavně relevantní argumenty v souladu s citovaným nálezem, kromě konstatování, že za nastalé změny právní úpravy musí hradit asi 3,5 násobek původní očekávatelné částky, ani netvrdí.
10. Konečně namítají-li stěžovatelé, že krajský soud snížil jim náležející náhradu za bezdůvodné obohacení o 50 % zcela svévolně až voluntaristicky, pak ani tomuto argumentu nemohl Ústavní soud přisvědčit. Krajský soud se totiž podle přesvědčení Ústavního soudu otázce míry snížení věnoval dostatečně, když ji kromě závěrů znaleckých posudků o výši obvyklého nájemného nahlížel také společenskými a sociálními standardy 21. století, podle nichž je dodávka pitné vody základní podmínkou umožňující důstojné bydlení v nájemních domech.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, v nichž obecné soudy nepřiznaly stěžovatelům náhradu za bezdůvodné obohacení v jimi žádaném rozsahu, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná, stejně jako konstatoval Ústavní soud ostatně již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1578/17, ve které rozhodoval ve věci stejných účastníků řízení.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu