ECLI:CZ:US:2017:2.US.3422.16.1
sp. zn. II. ÚS 3422/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky MODAD, s.r.o., se sídlem Národní 416/37, Praha 1, IČ 25142470, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Národní 43, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 452/2015-366 ze dne 12. dubna 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3427/2016-391 ze dne 1. září 2016, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka výslovně domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatelka poukazuje rovněž na v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od něhož počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 1683/16 ze dne 20. 9. 2016, dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vady jejího podání.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 7 C 37/2011 se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově č. j. 7 C 37/2011-336 ze dne 24. 8. 2015 bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru učiněné úkonem žalovaného (dále jen "stěžovatelka") ze dne 10. 11. 2008 je neplatné.
4. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byl uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou, který byl dne 10. 11. 2008 ukončen okamžitým zrušením, a to ústně. Pokud se žalobkyně proti takovému postupu bránila žalobou na určení neplatnosti ukončení pracovního poměru, byla shledána i odvolacím soudem důvodnou, když naopak nebylo prokázáno tvrzení stěžovatelky, že mezi účastníky nebyla uzavřena pracovní smlouva, nýbrž dohoda o provedení práce. Stejně tak byla jako nedůvodná vyhodnocena námitka, že žalobkyně se domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněné úkonem stěžovatelky ze dne 10. 11. 2008, tento úkon však označila jako výpověď.
5. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť shledal, že napadené rozhodnutí je v otázce vázanosti soudu formulací žalobního petitu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že žalobkyně se vůči ní žalobou domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, na čemž přes výzvu soudu setrvala. I když soud není "otrocky" vázán petitem a může ve výroku rozhodnutí uvést slova, kterými je přesněji vystižen smysl toho, čeho se žalobce žalobou domáhá, v předmětné věci učinil soud dostatek skutkových zjištění k tomu, aby dovodil, jaký charakter měl předmětný úkon stěžovatelky vůči žalobkyni - šlo o okamžité ukončení právního vztahu. Dle stěžovatelky žaloba na určení neplatnosti výpovědi nemůže obstát. Tím, že soud petit bez návrhu rozšířil, zvýhodnil žalobkyni na úkor stěžovatelky a porušil tak její právo na spravedlivý proces, které spočívá v porušení principu rovnosti stran.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje princip minimalizace svých zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, který je odrazem toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv či svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl názor jiný. Ústavní soud také ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv či svobod [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
9. Situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout, však v projednávané věci nenastala. Soudy obou stupňů vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež také v uspokojivé míře vyložily; tento svůj postup vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či svévolná.
10. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že soud nepřípustně rozšířil žalobní petit, čímž žalobkyni zvýhodnil, a tím porušil princip rovnosti stran v řízení. Stejnou námitku stěžovatelka uplatnila i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud ji neshledal důvodnou, přičemž konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, když poté, co dospěl k závěru, že projev vůle stěžovatelky směřoval k okamžitému zrušení pracovního poměru, určil, že rozvázání pracovního poměru učiněné úkonem stěžovatelky ze dne 10. 11. 2008 je neplatné, když takový výrok zahrnuje i požadavek na určení neplatnosti výpovědi.
11. Z uvedeného závěru nelze podle Ústavního soudu dovozovat nic, co by svědčilo o existenci zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatelka poukazuje na princip rovnosti stran, lze doplnit, že platí i zásada co nejjednoznačnějších smluvních ujednání a transparentnosti právních úkonů, jakož i zásada "bdělých jsou práva" (vigilantibus iura scripta sunt). Pokud stěžovatelka sama přispěla k nejasné právní situaci, ve které se svými úkony ve vztahu k žalobkyni ocitla (není zcela zřejmé a jednoznačné, jakým způsobem vlastně hodlala pracovní poměr žalobkyně rozvázat), nemůže nyní shledávat v právním řešení předmětného sporu (kdy meritorní výrok byl formulován obecněji), provedeném v řádném soudním řízení, porušení svých základních práv. Pokud v řízení před soudy tvrdila, že učiněnými úkony zamýšlela vyvolat jiné právní následky, její tvrzení prokázáno nebylo.
12. Závěr odvolacího soudu o tom, že soud prvního stupně nepřekročil žalobní petit (kterým se žalobkyně domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněné úkonem stěžovatele ze dne 10. 11. 2008, a tento úkon označila jako výpověď), když určil, že takové rozvázání pracovního poměru je neplatné, ostatně plně přijal i Nejvyšší soud, který v této souvislosti odkázal na svou ustálenou rozhodovací praxi k otázce vázanosti soudu formulací žalobního petitu. Ve vztahu k jeho rozhodnutí však stěžovatelka žádné námitky nevznáší.
13. Lze uzavřít, že soudy učinily dostatečná a pro posouzení vymezeného předmětu řízení podstatná skutková zjištění a vyvodily z nich i odpovídající právní závěry, které jsou v souladu s podústavním právem i s judikaturou Nejvyššího soudu, na niž Nejvyšší soud odkázal. Tyto závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Pokud stěžovatelka zastává opačný názor, tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by zmíněný proces a rozhodnutí z něho vzešlá znamenal zásah do jejích základních práv na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu