ECLI:CZ:US:2017:2.US.3459.17.1
sp. zn. II. ÚS 3459/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Vilmy Černé, zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá ul. 6, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 29 Cdo 3507/2015-288, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl k dovolání žalobkyně (Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s.) zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 9 Cmo 123/2012-257, s výjimkou části potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně 6% úroku z částky 8.641.730,19 Kč za dobu od 4. 3. 2011 do 16. 4. 2011, a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
2. Stěžovatelka rekapituluje obsah předchozího řízení a uvádí, že ústavní stížnost je přípustná, jelikož proti pravomocnému rozsudku Nejvyššího soudu není přípustný opravný prostředek. Navíc lze tuto přípustnost dovodit z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), když přesah vlastních zájmů stěžovatelka spatřuje v tom, že výklad provedený Nejvyšším soudem je v rozporu s dřívější judikaturou tohoto soudu a s výkladem provedeným právními teoretiky. V dalším stěžovatelka tvrdí porušení některých základních práv (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy).
3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona).
5. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním marně vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Takovým prostředkem se podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Povaze řízení o ústavní stížnosti by totiž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
6. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu je sice konečný v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelka nemůže brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v jeho důsledku ještě nedochází k bezprostřednímu zásahu do práv stěžovatelky, který by již nebyl reparovatelný v systému obecného soudnictví. Tímto rozsudkem se totiž "pouze" zrušilo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu a věc se mu vrátila k dalšímu řízení, takže řízení před ním bude probíhat dále. To současně znamená, že stěžovatelka bude moci v tomto řízení uplatnit všechny námitky, které uplatňuje nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebude-li srozuměna s výsledkem řízení před obecnými soudy a bude mít za to, že z jejich strany dojde k porušení jejích základních práv a svobod, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1131/16, usnesení ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 576/14, anebo usnesení ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 624/16).
7. Jen pro úplnost pak Ústavní soud uvádí, že jako nepřípustná by musela být označena ústavní stížnost rovněž v té části, kterou by (případně) napadala tu část rozsudku Vrchního soudu v Praze, která napadeným rozsudkem nebyla zrušena, jelikož v dané věci podala dovolání toliko žalobkyně a nikoliv stěžovatelka, takže ani v tomto směru nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Pokud stěžovatelka argumentuje ustanovením §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti i při nesplnění podmínky předchozího vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, přesahuje-li stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele, je nutno uvést, že se jedná o zákonnou výjimku, která musí být již z povahy věci vykládána restriktivně. Z dřívější judikatury Ústavního soudu je ostatně patrno, že tímto "podstatným přesahem" jsou především případy typu zjevného nerespektování dřívější judikatury Ústavního soudu, potenciální dotčenost protiústavním právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí značného množství účastníků jiných řízení (a tedy i nutnost předejití vzniku mnoha dalších budoucích řízení před Ústavním soudem) anebo potřeba přezkoumat ústavnost aplikovaného zákona, který stěžovatel navrhuje v intencích ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu zrušit. Nic takového však stěžovatelka ani netvrdí.
9. Pokouší-li se proto stěžovatelka dovodit přesah vlastních zájmů jen z toho, že se údajně jedná o případ, kdy se Nejvyšší soud odchýlil od svého dříve vysloveného právního názoru, potvrzeného též právní doktrínou, je zcela zřejmé, že se o podstatný přesah zájmů stěžovatelky nejedná a ani jednat nemůže, jelikož tato její polemika se odehrává výhradně v oblasti výkladu podústavního práva a jeho sjednocování, což však není úkolem Ústavního soudu. Pokud by totiž v nyní projednávané věci Ústavní soud přistoupil na tento názor stěžovatelky, pak by založil praxi, kdy by přesahem vlastních zájmů stěžovatele byly nutně všechny případy, kdy se Nejvyšší soud (údajně) názorově odklonil od předchozí judikatury. Takto nazíráno pak samozřejmě nemůže být spatřován podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelky ani v tom, že její řízení běží již značnou dobu a bez zásahu Ústavního soudu se může protáhnout o další dva roky. Rovněž tento argument se totiž týká jen této konkrétní věci a není ani tvrzen žádný obecnější přesah.
10. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
11. Za této procesní situace již samostatně nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku, neboť by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj