ECLI:CZ:US:2017:2.US.3460.16.1
sp. zn. II. ÚS 3460/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 15. února 2017 sp. zn. II. ÚS 3460/16 ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 To 341/2016-34 ze dne 13. září 2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 43 Nt 729/2016-17 ze dne 18. srpna 2016, jimiž bylo rozhodnuto o dalším trvání stěžovatelovy vazby, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 8 To 341/2016-34 ze dne 13. září 2016 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 43 Nt 729/2016-17 ze dne 18. srpna 2016 byla porušena práva stěžovatele zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 To 341/2016-34 ze dne 13. září 2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 43 Nt 729/2016-17 ze dne 18. srpna 2016 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 729/2016 se podává, že stěžovatel je od 12. 4. 2016 trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zákoník"), spáchaný formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 38/2016 ze dne 14. 4. 2016, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 180/2016 ze dne 12. 5. 2016, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. řád"). Dne 6. 6. 2016 státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze rozhodla, že vazební důvod podle §67 písm. b) tr. řádu pominul. Dne 15. 8. 2016 stěžovatel požádal spolu se slibem a s nabídkou kauce o propuštění z vazby na svobodu. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze žádosti nevyhověla a postoupila ji k vyřízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným usnesením rozhodl tak, že podle §71a tr. řádu a §73b odst. 2 tr. řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá (výrok 1), podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario není přijetí peněžité záruky jako náhrady za vazbu stěžovatele přípustné (výrok 2), podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se písemný slib stěžovatele nepřijímá (výrok 3) a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se nepřijímá návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Soud prvního stupně dospěl v zásadě k závěru, že důvody vazby ve smyslu §67 písm. a) a c) tr. řádu nadále trvají a nelze je nahradit jinými mírnějšími zajišťovacími instituty.
4. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, neboť se s odůvodněním soudu prvního stupně stran trvání důvodů vazby a nemožnosti jejich nahrazení jinými opatřeními ztotožnil. K námitce stěžovatele ohledně jeho žádosti o konání vazebního zasedání uvedl, že soud prvního stupně ve věci rozhodl dne 18. 8. 2016 a žádost stěžovatele o konání vazebního zasedání byla soudu doručena teprve v pozdních odpoledních hodinách uvedeného dne.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ihned poté, co zjistil spisovou značku, pod kterou byla jeho žádost o propuštění z vazby u soudu vedena, dne 18. 8. 2016 požádal soud o konání vazebního zasedání. Soud však v uvedený den vydal zamítavé usnesení bez nařízení vazebního zasedání. Přitom řádně nezdůvodnil, proč vazební důvody trvají a proč nelze vazbu nahradit jinými instituty trestního řádu. Mnohé jeho domněnky ve vztahu ke stěžovateli či osobě nabízející peněžitou záruku mohly být vyřešeny v rámci vazebního zasedání, které soud v rozporu s §73d odst. 3 tr. řádu nekonal, takže stěžovatel neměl možnost se po více než čtyřech měsících trvání vazby k důvodům vazby či trestnímu stíhání vyjádřit. Navíc z předcházejícího rozhodování o vazbě soud věděl, že stěžovatel má o konání vazebního zasedání vážný zájem. Stěžovatel znovu opakuje, že skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o jeho žádosti bylo možné a vhodné objasnit v rámci vazebního zasedání. Přestože však opakovaně o jeho nařízení žádal, nalézací soud vždy rozhodl dříve, než tato žádost byla soudu doručena. I přesto ani stížnostní soud na žádost stěžovatele nereflektoval a pouze stroze uvedl, že přišla pozdě. Stěžovatel tak neměl možnost se osobně vyjádřit ve světle aktuálního stavu vyšetřování k rozhodným skutečnostem. Poukazuje na zaběhnutou praxi, kdy se soud rozhodující o žádosti o propuštění z vazby stěžovatele dotáže, zda žádá konání vazebního zasedání. Tuto praxi však soudy obou stupňů nectí, čímž se dostávají do rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu [viz nález sp. zn. I. ÚS 3944/14 ze dne 18. 5. 2015 (N 96/77 SbNU 415)]. Stěžovatel připomíná, že byl ve věci vazby slyšen poprvé a naposledy dne 12. 4. 2016, kdy byl vzat do vazby.
6. Ve vztahu k útěkové vazbě nemůže dle stěžovatele obstát jediný relevantní důvod obsažený v obou napadených usneseních, tj. odkaz na trestní sazbu trestného činu, pro který je stěžovatel stíhán [viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3)]. Obdobná situace je i u vazby předstižné, opřené o nepodloženou domněnku, že se stěžovatel bude i nadále dopouštět jednání, které je mu kladeno za vinu, přičemž je nutno brát v potaz i aktuální stav trestního řízení [viz nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393), nález sp. zn. I. ÚS 2652/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 178/82 SbNU 727)]. Uvádí, že má v České republice rodinu, na kterou je silně citově vázán, a obě jeho nezletilé děti nesou jeho dlouhodobou nepřítomnost velmi těžce. Má za to, že soudy obou stupňů požadavkům na rozhodování o vazbě, jak byly vytyčeny v poukazovaných nálezech Ústavního soudu, nedostály.
III.
7. K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil účastník řízení Městský soud v Praze a vedlejší účastník řízení Městské státní zastupitelství v Praze.
8. Městský soud v Praze v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení.
9. Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že zdůvodnění soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě považuje za dostatečné, podpořené konkrétními argumenty, které mají oporu ve spisovém materiálu. Má za to, že ke dni rozhodování soudů napadenými usneseními vazební důvody dle §67 písm. a) a c) tr. řádu u stěžovatele trvaly. Nabízená peněžitá záruka byla soudem akceptována až později, přičemž byla soudem navýšena na 10 mil. Kč a až poté, co byl stěžovatel z vazby propuštěn. Odkázalo na judikaturu Ústavního soudu, která zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci a v určitých situacích připouští rozhodnout o vazbě bez slyšení obviněného. Dle jeho názoru stěžovatelovo vazební stíhání v daném uspořádání věcí nevybočuje z možností omezení osobní svobody podle čl. 8 odst. 5 Listiny a nebyla porušena ani další tvrzená základní práva. Proto navrhlo ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
10. Obvodní soud pro Prahu 1, ač doloženě vyzván, k ústavní stížnosti vyjádření nepodal.
11. V replice na podaná vyjádření stěžovatel setrval na argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti. Nad její rámec uvedl, že již byl z vazby propuštěn na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 741/2016 ze dne 28. 11. 2016, a to za současného přijetí peněžité záruky ve výši 10 mil. Kč, přijetí písemného slibu stěžovatele, stanovení dohledu probačního úředníka a uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. K tomuto rozhodnutí došlo za nezměněné důkazní situace k důvodům vazby i k předmětu trestního stíhání. Stalo se tak v rámci vazebního zasedání dne 8. 11. 2016, kde měl stěžovatel konečně možnost se vyjádřit k důvodům své žádosti a k možnostem nahrazení vazby jinými zákonnými instituty.
IV.
12. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a obsah spisového materiálu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti procesnímu postupu soudu prvního stupně při rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu důvodná.
13. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud předesílá, že osobní svoboda zaručená čl. 8 Listiny i čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") představuje v demokratickém a právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014 (N 5/72 SbNU 69); rozsudek ESLP ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. 5. 2011 č. 39822/07, §45]. Proto musí být náhled na postup orgánů veřejné moci v souvislosti s omezením osobní svobody přísnější [nález sp. zn. II. ÚS 336/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 56/44 SbNU 719)]. Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci [nález sp. zn. III. ÚS 916/13 ze dne 17. 2. 2015 (N 33/76 SbNU 451)].
15. Ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy stanoví, že každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
16. Podle ustanovení §73d odst. 2 tr. řádu se rozhoduje ve vazebním zasedání vždy, pokud rozhoduje soud o vzetí obviněného do vazby. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení v jiných případech se rozhoduje ve vazebním zasedání, jestliže o to obviněný výslovně požádá, nebo soud a v přípravném řízení soudce, považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě. Vazební zasedání však není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal, jestliže:
a) obviněný se odmítl vazebního zasedání účastnit, ačkoliv o to výslovně požádal,
b) jestliže zdravotní stav obviněného neumožňuje jeho výslech,
c) jestliže obviněný byl v posledních šesti týdnech k vazbě slyšen a neuvedl žádné nové okolnosti nebo jím uváděné okolnosti nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě,
d) obviněný se propouští z vazby.
17. Ústavní soud se v minulosti již mnohokrát vyjádřil k právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě. Principy vyslovené v této souvislosti shrnul například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1104/10 ze dne 21. 10. 2010 (N 213/59 SbNU 103), v nálezu sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014 (N 5/72 SbNU 69) či v nálezu sp. zn. I. ÚS 3944/14 ze dne 18. 5. 2015 (N 96/77 SbNU 415). Konstatoval v nich, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen (vyjádřit se) v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se omezení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska spravedlivého procesu prvotním účelem soudního řízení. Nicméně dospěl k závěru, že z čl. 5 odst. 4 Úmluvy nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. na rozdíl od prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Upozornil na to, že od osobního slyšení je možno také upustit, avšak pouze tehdy, pokud by obviněný sám takovýto výslech expressis verbis odmítl, nebo pokud by výslechu bránila objektivně nepřekonatelná překážka či pokud by k rozhodování soudu docházelo bezprostředně poté, co byl obviněný k otázce vazby soudem vyslechnut, např. v souvislosti s řízením o stížnosti proti jinému vazebnímu rozhodnutí.
18. Pro povinnost osobního slyšení obviněného soudem není tedy rozhodující "typ" řízení, tzn., zda se jedná o žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu či periodické rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě státním zástupcem, ale rozhodující je časový interval, který uplynul od posledního osobního slyšení obviněného při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě, případně existující mimořádné okolnosti, které by činily slyšení obviněného nezbytným. Obviněnému musí být umožněno v určitých časových intervalech být k trvání vazby slyšen bez ohledu na to, zda se tak děje v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě či v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby. Evropský soud pro lidská práva přitom v zásadě nenutí obviněného prokazovat, že osobní slyšení nad rámec písemného vyjádření obsaženého ve stížnosti či žádosti je opravdu nutné.
19. Z uvedeného vyplývá, že v každém řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby i v každém řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby není nezbytné konat slyšení obviněného, jestliže byl tento k důvodům vazby slyšen v době nedávno minulé. Proto je třeba sledovat nikoli typ řízení, ale časový interval, který uplynul od doby, kdy byl obviněný naposledy osobně slyšen. Mezi jednotlivými výslechy obviněného je třeba dodržovat časové odstupy v řádu maximálně několika týdnů. Například osm a půl týdne již bylo příliš dle rozsudku ESLP ve věci Husák proti České republice (rozsudek ze dne 4. 12. 2008 č. 19970/04, §43; v podrobnostech viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 542).
20. Obviněného je tedy nutno zásadně slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky.
21. V projednávané věci je zřejmé, že v době rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 1 o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu dne 18. 8. 2016 uběhly od posledního (jediného) slyšení stěžovatele dne 14. 4. 2016 (v souvislosti s jeho vzetím do vazby) více než čtyři měsíce. Žádost o propuštění z vazby přitom stěžovatel podal na Městské státní zastupitelství v Praze dne 15. 8. 2016 a státní zastupitelství ji postoupilo příslušnému soudu dne 17. 8. 2016. Ústavní soud nemá důvod nevěřit stěžovatelovu tvrzení, že o tomto kroku se jeho obhájce dozvěděl od státního zástupce a hned po zjištění příslušné spisové značky soud požádal o konání veřejného zasedání, neboť tato žádost ze dne 18. 8. 2016 je zažurnalizována na č. l. 21 a 22 spisového materiálu. Soud však, aniž by stěžovateli oznámil, že bude rozhodovat o jeho vazbě, a aniž ho vyzval ke sdělení, zda žádá konání vazebního zasedání, rozhodl bez dalšího hned následující den poté, co mu žádost o propuštění z vazby byla státním zástupcem postoupena, v neveřejném zasedání, tedy bez slyšení stěžovatele, a to přesto, že si musel (či měl) být vědom skutečnosti, že stěžovatel byl naposled vyslechnut při vzetí do vazby. Stěžovatel sice podal proti usnesení soudu prvního stupně stížnost, v níž mimo jiné namítal, že již podruhé žádal o vazební zasedání, nicméně že soud opět rozhodl neveřejně, takže neměl možnost po více než čtyřech měsících trvání vazby se k důvodům vazby a trestnímu stíhání vyjádřit, stížnostní soud však k této námitce pouze uvedl, že žádost o konání veřejného zasedání byla doručena soudu až v pozdních odpoledních hodinách toho dne. Nabízela se přitom možnost, aby vzniklou procesní situaci sám napravil slyšením stěžovatele v rámci stížnostního řízení, což však neučinil.
22. Ze shora uvedeného je nutno dovodit, že Obvodní soud pro Prahu 1 nerespektoval ustanovení §73d tr. řádu a porušil právo stěžovatele na osobní slyšení v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť o dalším trvání vazby rozhodl v neveřejném zasedání, aniž dal stěžovateli možnost a časový prostor ke sdělení, zda chce být slyšen. Bylo pak namístě, aby na základě podané stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí obvodního soudu Městský soud v Praze řádně přezkoumal v souladu s ustanovením §147 odst. 1 písm. b) trestního řádu i způsob řízení před soudem prvního stupně, zvláště za situace, kdy stěžovatel nekonání vazebního zasedání namítal. Jestliže tak městský soud neučinil a stížnost podanou stěžovatelem podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, porušil i on právo stěžovatele nebýt zbaven osobní svobody jinak než způsobem, který stanoví zákon, dle čl. 8 odst. 2 Listiny.
23. Uvedené pochybení se zřetelně projevuje v souvislosti s dalším (již ústavně konformním) postupem soudu při rozhodování o následující žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 741/2016 ze dne 28. 11. 2016 byl totiž stěžovatel z vazby propuštěn, a to za současného přijetí peněžité záruky, přijetí písemného slibu stěžovatele, stanovení dohledu probačního úředníka a uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. K uvedenému rozhodnutí došlo za nezměněné důkazní situace k důvodům vazby i k předmětu trestního stíhání. Stalo se tak v rámci vazebního zasedání dne 8. 11. 2016, kde měl stěžovatel konečně možnost se vyjádřit k důvodům své žádosti a k možnostem nahrazení vazby jinými zákonnými instituty. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, obvodní soud k jeho argumentům, proč lze nahradit vazbu jinými zákonnými zárukami, tentokrát přihlédl.
24. Vzhledem k výše uvedenému, kdy došlo k porušení formálních procesních postupů, se Ústavní soud nijak nevyjadřuje k důvodům vazby. Zjištěná procesní pochybení by totiž nemohla být zhojena ani za situace, kdy by nutnost dalšího trvání vazby stěžovatele byla na základě spisového materiálu dána mimo jakoukoli pochybnost [srov. nálezy ze dne 24. listopadu 2009 sp. zn. II. ÚS 1681/08 (N 240/55 SbNU 325) a ze dne 6. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 2942/13 (N 150/74 SbNU 281)].
25. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že ústní jednání v souladu s §44 zákona o Ústavním soudu nenařizoval, neboť od něj nebylo možno očekávat žádné další objasnění věci.
26. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a obě napadená rozhodnutí zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].