ECLI:CZ:US:2017:2.US.3462.15.1
sp. zn. II. ÚS 3462/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Miloslava Sochůrka, zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, sídlem Moskevská 637/6, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015 č. j. 26 Cdo 3868/2015-2644 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 5. června 2015 č. j. 83 Co 217/2014-2570, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a 1) Anežky Sochůrkové a 2) obchodní společnosti MERKURIA CL s. r. o., sídlem Kozákova 1433, Česká Lípa, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 3. 3. 2014 č. j. E 2160/96-2229 zamítl stěžovatelův návrh ze dne 26. 2. 2014 na zastavení a na odklad výkonu rozhodnutí; toto usnesení následně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rubrikovaným usnesením potvrdil.
3. Stěžovatel a jeho manželka - první vedlejší účastnice podali proti usnesení krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s tím, že "v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (podstatou námitek dovolatelů je jejich nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu, že došlo k neoprávněné manipulaci se spisem Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. E 2160/96, a s hodnocením provedených důkazů, především rekonstrukcí ztracené části spisu, na základě níž odvolací soud k tomuto skutkovému závěru dospěl), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat."
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů detailně rekapitulovat, namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání podle neúčinného právního předpisu, když postupoval dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, přestože dané řízení bylo zahájeno až dne 26. 2. 2014. Nadto stěžovatel namítá, že v předmětné věci vykazují skutková zjištění soudů první a druhé instance extrémní rozpor s provedenými důkazy, pročež dle ustálené judikatury Ústavního soudu bylo povinností Nejvyššího soudu jeho dovolání meritorně projednat.
5. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 23. 5. 2016 potom stěžovatel vyjádřil podezření, že ve věci rozhodující senát krajského soudu rozhodoval v rozporu s rozvrhem práce.
III. Vlastní posouzení věci
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
7. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud rozhodoval podle nesprávného znění občanského soudního řádu, neboť se řádně neřídil intertemporálním ustanovením zákona č. 293/2013 Sb., jímž byla příslušná novela provedena, postačí připomenout, že předmětné (vykonávací) řízení nebylo zahájeno až stěžovatelovým návrhem z února 2014, nýbrž již v roce 1996. I kdyby nicméně bylo namístě jeho (implicitně předkládané) interpretaci přisvědčit, je třeba připomenout, že danou novelou nebyla ustanovení §241a odst. 1 a §243c odst. 1 občanského soudního řádu vůbec "dotčena", jinými slovy, znění těchto dvou ustanovení do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 byla naprosto totožná. Stěžejní stěžovatelovu námitku je proto nutno označit za zcela nepřípadnou.
8. Jestliže stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud měl jeho dovoláním meritorně zabývat, omezí se Ústavní soud na konstatování, že ani z ústavní stížnosti není zřejmé, jakou právní otázkou se měl Nejvyšší soud na základě stěžovatelova dovolání zabývat. Postačí tak pouze připomenout, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jejž Nejvyšší soud může věcně projednat pouze za předpokladu, že dovolatel ve svém podání splní zákonem striktně vymezené náležitosti. Pokud tak stěžovatel neučinil (z ústavní stížnosti se opak nepodává), nelze Nejvyššímu soudu důvodně vytýkat, že jeho dovolání jako vadné odmítl.
9. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
10. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení krajského soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění), či nikoliv.
11. Bylo-li stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že vykazovalo procesní vady, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil" (viz odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
12. Je tedy namístě uzavřít, že pokud je předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), tedy - jinými slovy - pokud je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno.
13. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu - považovat za přípustnou.
14. Pokud konečně stěžovatel namítá, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce (senát) postačí uvést, že v takovém případě měl stěžovatel k dispozici žalobu pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu]; pakliže stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal, nemůže být jeho námitka přípustná.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
16. Odmítnout pak musel Ústavní soud i návrh stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti, neboť vyhovění takovému návrhu připadá do úvahy toliko za předpokladu, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu