ECLI:CZ:US:2017:2.US.3483.16.1
sp. zn. II. ÚS 3483/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Sarana, zastoupeného JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 11. 2014, č. j. 20 C 69/2011-232, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2015, č. j. 71 Co 66/2015-267, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, č. j. 33 Cdo 5605/2015-298, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů týkajících se žaloby I. Sengerové (dále jen "žalobkyně"), podané proti stěžovateli, o zaplacení částky 917.620 Kč s příslušenstvím.
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, Okresní soud ve Frýdku-Místku nejprve rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, č. j. 20 C 69/2011-94, podanou žalobu zamítl a tento rozsudek následně potvrdil Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 3. 2013, č. j. 71 Co 415/2012-135. Nejvyšší soud nicméně vyhověl dovolání žalobkyně a rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 33 Cdo 3017/2013-178, oba citované rozsudky okresního a krajského soudu zrušil. Okresní soud ve Frýdku-Místku proto rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností podané žalobě v plném rozsahu vyhověl a Krajský soud v Ostravě jeho rozsudek změnil jen ohledně žalovaného úroku z prodlení za období od 12. 2. 2008 do 22. 4. 2011 tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Následné dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud.
3. S ohledem na skutečnost, že účastníkům řízení jsou napadená rozhodnutí obecných soudů podrobně známa, není třeba provádět jejich podrobnější rekapitulaci.
4. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tuto protiústavnost spatřuje v postupu Nejvyššího soudu, který dospěl k názoru, že stěžovatel polemizuje se závěry soudů jen ohledně skutkových zjištění obecných soudů, byť prý ve skutečnosti použitá argumentace směřovala k řešení právních otázek. Stěžovatel tvrdí, že svým jednáním jednoznačně směřoval k uhrazení dlužné částky zůstavitele a pokud tak učinil nesprávným právním nástrojem (postupní smlouva), mělo toto jednání účastníky sledované účinky - úhradu dlužné pohledávky. V popření takovéhoto výkladu stěžovatel spatřuje formalistický postup soudů. Další pochybení soudů má spočívat v opomenutí ustanovení §135 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tedy vázanosti soudu rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Okresní a krajský soud se totiž k této otázce nevyjádřily vůbec a Nejvyšší soud pouze uvedl, že rozsah této vázanosti není absolutní a neuplatní se, přesáhnou-li zjištění civilních soudů zjištění soudů v trestním řízení. Tento údajný "přesah" však nijak blíže nevysvětlil. V důsledku rozhodnutí obecných soudů tak byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku rovnající se původně půjčené částce fakticky již potřetí, což je zjevně nespravedlivé. Opomenuta zůstala obecnými soudy rovněž otázka nedostatku zavinění, neboť stěžovatel jednal v důvěře ve stav prezentovaný mu soudním rozhodnutím o jmenování správce dědictví, když teprve následně bylo zjištěno, že správce dědictví nebyl oprávněn pohledávku zůstavitele Norberta Sengera (dále též jen "zůstavitel") postoupit. Nemohl prý také předvídat, že správce dědictví později částku, kterou obdržel na úhradu pohledávky zůstavitele, zpronevěří.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně konstatuje, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti svojí podstatou směřuje především do oblasti přehodnocování skutkových okolností, zjištěných obecnými soudy, resp. do jejich civilněprávního posouzení, což však není jeho úkolem. Ústavní soud totiž napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje pouze kritériem ústavně zaručených základních práv a nemá proto perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního. V nyní projednávané věci se ostatně obecné soudy zabývaly prezentovanými spornými otázkami opakovaně, když - jak se podává ze shora uvedeného - napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu byla vydaná poté, co jejich rozhodnutí předchozí zrušil Nejvyšší soud.
8. Podstata nyní projednávané ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že stěžovatel musel uhradit dlužnou částku třikrát, jelikož obecné soudy nerespektovaly podstatu jeho právního jednání - byť (jak připouští i samotný stěžovatel) učiněné nesprávným právním nástrojem.
9. K tomu z obsahu vyžádaného spisu zejména plyne, že si stěžovatel dne 9. 5. 2001 půjčil od N. Sengera částku 970.000 Kč s datem splatnosti do 31. 12. 2001 se sjednanou smluvní pokutou ve výši 0,2% denně z dlužné částky. Věřitel N. Senger dne 28. 7. 2001 zemřel, přičemž správcem dědictví byl ustanoven D. H., jedinou dědičkou se stala žalobkyně. Stěžovatel k výzvě správce dědictví dluh neuhradil. Tato pohledávka byla postoupena smlouvou ze dne 16. 11. 2001 za cenu 970.000 Kč společnosti (nyní) CMM Elektro s.r.o., která se se stěžovatelem dohodla na vzájemném započtení pohledávek a závazků ke dni 31. 12. 2001, a to právě ve výši 970.000 Kč. Stejná dohoda byla podepsána rovněž mezi jmenovanou společností a M. Tyrlíkem, který byl rovněž dlužníkem zůstavitele. Za tuto společnost přitom podepsal dohodu o započtení pohledávek se stěžovatelem M. Tyrlík (její jednatel) a smlouvu s M. Tyrlíkem podepsal zase stěžovatel (rovněž jednatel a společník). Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2004, č. j. 48 T 3/2004-862, byl D. H. uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 4 trestního zákona, kterého se dopustil mimo jiné právě tím, že bez svolení soudu uzavřel předmětné smlouvy o postoupení pohledávek.
10. Při právním hodnocení věci dospěly soudy k závěru, že shora citovaná smlouva o postoupení pohledávky ze dne 16. 11. 2001 je neplatná (§39 tehdy platného občanského zákoníku). K tomuto závaznému závěru dospěl Nejvyšší soud ve výše označeném rozsudku ze dne 17. 4. 2014, neboť správce dědictví vůbec nebyl oprávněn k postoupení pohledávky. Podle ustanovení §175e a §175f o. s. ř. v tehdy platném znění totiž správce dědictví nebyl oprávněn uzavřít za dědice smlouvu o postoupení pohledávky zůstavitele třetí osobě. Úkolem správce dědictví bylo pouze to, aby byl zůstavitelův majetek pro dědice uchován, tedy řádně zabezpečen proti poškození či ztrátě. Nakládání se zůstavitelovým majetkem přesahující rámec obvyklého hospodaření však zjevně nepředstavují úkony, nezbytné k uchování majetku, a proto k nim správce dědictví nebyl oprávněn. Dluh stěžovatele vůči žalobkyni proto nemohl zmiňovanou dohodou o postoupení pohledávky, resp. jejím následným započtením, zaniknout.
11. Ústavní soud konstatuje, že shora uvedený právní názor obecných soudů považuje za velmi logický, přesvědčivý a dostatečně pečlivě odůvodněný a nesvědčí tedy o žádném protiústavním vybočení, takže s přihlédnutím ke svému postavení v ústavnímu systému mu ani nepřísluší ho jakkoliv zpochybňovat. Z tohoto učiněného závěru totiž neplyne nic, co by svědčilo o extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, případně o nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí soudů či o jiném protiústavním pochybení např. typu úplného vybočení z elementárních pravidel logiky.
12. Obecné soudy dále konstatovaly, že stěžovatel zaplatil žalobkyni dlužnou částku 970.000 Kč až dne 29. 5. 2009 a dne 9. 6. 2009 zaplatil částku 539.346,58 Kč na úrocích z prodlení. Žalobkyně proto uplatnila smluvní pokutu za dobu od 11. 2. 2008 do 29. 5. 2009, tedy tři roky zpětně od podání žaloby (11. 2. 2011), přičemž obecné soudy k námitkám stěžovatele, že měl za to, že předmětný dluh zanikl v důsledku postoupení pohledávky a jejího následného započtení (viz výše), konstatovaly, že stěžovatel v trestní věci vedené proti D. H. vypovídal jako svědek a dne 26. 2. 2007 nahlížel do trestního spisu (rozsudek je ze dne 24. 6. 2004). Nejpozději od tohoto data proto stěžovatel s ohledem na okolnosti případu a svým osobním poměrům věděl, resp. vědět měl či mohl, že může způsobit porušení povinnosti vrátit vypůjčené peníze. Jednalo se tak přinejmenším o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Pokud za této skutkové a právní situace obecné soudy dospěly k závěru o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 917.620 Kč za celkem 473 dnů prodlení, nevidí Ústavní soud ani v tomto právním závěru žádné ústavní deficity.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené nemůže stěžovateli přisvědčit v tom směru, že se obecné soudy opomenuly vyjádřit k okolnosti spáchání trestného činu (§135 odst. 1 o. s. ř.), resp. k otázce stěžovatelova zavinění za nesplácení dluhu. Jak totiž plyne zejména z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, spácháním trestného činu obžalovaným D. H. se tento soud výslovně zabýval, a to právě v kontextu otázky, od kterého okamžiku si měl být stěžovatel vědom toho, že k započtení předmětné pohledávky nemohlo dojít, resp. o jakou formu zavinění se jednalo (od okamžiku odsouzení D. H., s nímž byl stěžovatel prokazatelně seznámen, se jednalo přinejmenším o nevědomou nedbalost stěžovatele). Obě zmíněné námitky tedy byly obecnými soudy vypořádány a Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by tento způsob vypořádání měl shledat nedostatečným či dokonce protiústavním.
14. Stěžovatel se rovněž mýlí, pokud namítá, že je nucen uhradit dlužnou částku fakticky již potřetí. Ve skutečnosti totiž k uhrazení dlužné částky shora popsaným postoupením a následným započtením pohledávek podle práva vůbec nemohlo dojít a s ohledem na konkrétní okolnosti případu (viz zejména personální propojení postupníka s osobami stěžovatele a M. Tyrlíka, postoupení pohledávky v důsledku trestného činu správce dědictví) nemá Ústavní soud ani sebemenší důvod k jakýmkoliv úvahám o dobré víře stěžovatele, případně o odstranění zjevných nespravedlností v důsledku rigorózního postupu podle psaného práva, jak činí s ohledem na ochranu základních práv a spravedlivého rozhodování v některých jiných případech. Nyní přisouzená částka žalobkyni pak není dlužnou částkou, nýbrž smluvní sankcí za její včasné nezaplacení, což bylo v daném řízení dostatečně prokázáno.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatel ve skutečnosti nebrojí proti konkrétním protiústavním pochybením ze strany obecných soudů ve smyslu porušení základních pravidel spravedlivého procesu, nýbrž vyjadřuje pouze nesouhlas s celkovým výsledkem soudního řízení, což však pochopitelně ústavní ochrany nepožívá a ani požívat nemůže.
16. Za dané situace Ústavní soud, pamětliv svého shora popsaného postavení v ústavním systému, nemá žádný rozumný důvod závěry učiněné obecnými soudy v nyní projednávané věci jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu