ECLI:CZ:US:2017:2.US.3492.16.1
sp. zn. II. ÚS 3492/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hostinského, zastoupeného Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem, SPOLAK advokátní kancelář s.r.o. se sídlem Liberec, Liberec V - Kristiánov, 8. března 21/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 č. j. 23 Cdo 1430/2016-524, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2016 č. j. 3 Cmo 146/2015-465 ve spojení s opravným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016 sp. zn. 3 Cmo 146/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 10. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv zaručených v čl. 96 odst. 1) Ústavy, neboť tento má stranám garantovat rovná práva v řízení před soudem.
2. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť není jednoznačně patrno, jakým způsobem rozhodl, když výroky rozsudku byly zaměňovány. Stěžovateli byla v pořadí druhým rozsudkem uložena povinnost nahradit žalobci škodu v podobě ušlého zisku v částce 661 888 Kč s přísl. a ve zbylém nároku, tedy v částce 218 112 Kč s přísl., byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, přestože smlouvu o provozování výherního hracího přístroje (dále jen "VHP") v jeho provozovně včasným podáním ze dne 19. 5. 2006 vypověděl. Stěžovatel se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu ohledně ukončení spolupráce mezi stranami sporu, respektive konstatováním nemožnosti výpovědi smlouvy ze strany stěžovatele, neboť z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že vedlejší účastník porušoval povinnosti vyplývající ze smlouvy a na základě této skutečnosti byl stěžovatel oprávněn smlouvu vypovědět.
3. Odvolací soud vyvodil nesprávné závěry z provedeného dokazování, učinil zcela neadekvátní výpočet celkové škody, kdy znalec Ing. Vladimír Horák se zabýval jen jedním typem VHP a škoda byla vyčíslena za čtyři VHP, aniž by měl vydáno oprávnění k jejich provozování. Dále namítal, že soudy se nevypořádaly s opakovaně vznesenou námitkou promlčení, která se týkala minimálně příslušenství dané pohledávky. Obecné soudy řízení zatížily vadou, která má dle stěžovatele za následek zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje nedostatky, které se týkají skutkových závěrů neplynoucích z provedeného dokazování a jež rovněž podmiňují právní hodnocení.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že dovolací soud nesplnil svoji funkci a předchozí pochybení soudů nenapravil. Nejvyšší soud měl minimálně z hlediska porušení procesního práva rozhodujícími soudy v dané věci meritorně rozhodnout, jeho postupem bylo opakovaně zasaženo do práv stěžovatele garantovaným mu Ústavou a Listinou, tedy práva na spravedlivý proces. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby napadená rozhodnutí byla nálezem zrušena.
5. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem příslušného spisu, dospěl k následujícím závěrům.
6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
7. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů. Jeho námitky ovšem nebyly způsobilé tento závěr relevantně zpochybnit z ústavněprávního hlediska. Jak totiž vyplývá z napadených rozhodnutí, obecné soudy svá skutková zjištění, jakož i na jejich základě učiněné právní závěry, náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodnily, aniž by se přitom dopustily svévole či jakéhokoli jiného excesu, jenž by v projednávané věci opodstatňoval kasační zásah Ústavního soudu.
9. Ústavní soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu, ze kterých vyplynulo následující. Mezi účastníky byl fakticky nesporný vznik smlouvy, její obsah, způsob ukončení i skutečnosti týkající se otázky odstoupení. Sporná zůstala otázka porušení povinnosti žalovaného a výše způsobené škody. Soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že porušením povinnosti stěžovatele je nedůvodné odstoupení od smlouvy a z toho vyplývající následné neprovozování VHP, které vyústilo v jejich odvoz žalobcem z provozovny stěžovatele k jeho výzvě. Tvrzený důvod odstoupení od smlouvy dán nebyl. Podle odvolacího soudu, pokud žalovaný odkazoval na čl. V smlouvy, pak tento článek smlouvy z hlediska dodržování intervalů výběru peněz zavazuje stěžovatele, nikoliv žalobce. Pokud tedy žalobce (jak tvrdil a prokazoval stěžovatel) nedodržoval sedmidenní intervaly, ale peníze vybíral v intervalech delších, nemohlo to být důvodem k odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatele. Odstoupení od smlouvy ze dne 19. 5. 2006 tedy důvodné není. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy důvodné nebylo. Tím, že stěžovatel neumožnil řádné plnění ze smlouvy, porušil svou smluvní povinnost. Pak za toto porušení odpovídá podle ustanovení §373 obch. zák. (který je třeba na závazkový vztah aplikovat s ohledem na ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
10. Pokud se týká výše škody, zde odvolací soud uvádí, že plně odkázal na závěry soudu prvního stupně, včetně jejího vyčíslení vycházejícího ze zjištění znalce, ustanoveného soudem prvního stupně. Správně pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že výše škody odpovídá ušlému zisku, který by žalobce při běžném běhu věcí získal. Správně také soud prvního stupně zkoumal předpoklady vzniku škody, tedy zda poškozený prokázal, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, například že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek (např. udělení povolení jako v projednávané věci), byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodná událost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. 25 Cdo 142/2004). Není ovšem podmínkou, aby se předpokládaný zisk opíral o již udělená povolení, jejichž vystavení má přinést poškozenému sjednané plnění. Není totiž vyloučeno, že škodná událost vedla právě k tomu, že nebylo o povolení požádáno, přičemž by jinak při pravidelném běhu okolností o tato povolení požádáno bylo a stala by se jedním z podkladů pro dosažení zisku. To je tvrzeno i v daném případě, kdy žalobce dovozoval ušlý zisk ze zaviněného znemožnění provozovat VHP. Argumentoval, že v rámci předcházení dalším škodám požádal o vystavení povolení pouze pro jeden VHP. Možnost vydání dalších známek pak vyplývá ze sdělení Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou, který uvedl, že žádné zákonné důvody nevydání dalších povolení (pro další 3 VHP) nebyly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 25 Cdo 3320/2011). Proto odvolací soud uzavřel, že žalobce má právo na náhradu škody ve formě ušlého zisku za všechny čtyři VHP.
11. K námitce stěžovatele, že soudy se nevypořádaly s opakovaně vznesenou námitkou promlčení, která se týkala minimálně příslušenství dané pohledávky, je toliko dostačující odkázat na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2015 (str. 12) a uvést, že námitka uplatněná v ústavní stížnosti není důvodná.
12. V dané věci stěžovatel namítal i nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, že dovolání nebylo přípustné z důvodu, že nebyly splněny podmínky vyplývající z §237 o. s. ř., přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelem podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.
13. Ústavní soud podotýká, že věcí stěžovatele se zabývaly obecné soudy a jednoznačně se shodly na tom, že žalobci vznikl nárok na náhradu škody stěžovatelem. Ústavní stížnost je tedy jen projevem neochoty stěžovatele zmíněná soudní rozhodnutí respektovat. Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, která jsou v souladu s §157 a §169 o. s. ř., aniž by pokládal za nutné či vhodné cokoli doplňovat.
14. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu