ECLI:CZ:US:2017:2.US.350.17.1
sp. zn. II. ÚS 350/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. H., zastoupené Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem Radniční 13, Šumperk, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 5. 2016, č. j. 1 T 39/2016-825, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 10. 2016, č. j. 2To 182/2016-849, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť tvrdí, že zasáhla do jejích práv zaručených čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka namítá rovněž porušení čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím
totiž může zabývat také věcně. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
3. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona).
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Takovým prostředkem se podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz].
5. Jak uvedl Ústavní soud ve sjednocujícím stanovisku pléna (Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, č. 40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599) k podání dovolání v trestním řízení, "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání." Tato právní věta je odůvodněna (viz body 24-26 odůvodnění) tím, že "z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§265a trestního řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud. Z uvedeného vyplývá, že námitka stěžovatelů stran neefektivnosti využití opravného prostředku v podobě dovolání nemůže obstát."
6. Pokud tedy v nyní projednávané věci Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Šumperku, kterým byla shledána vinnou přečinem podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 trestního zákoníku a za to byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců, je zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti musel být tento mimořádný opravný prostředek vyčerpán, muselo být o něm také Nejvyšším soudem rozhodnuto a takovéto případné rozhodnutí dovolacího soudu mělo být rovněž napadeno ústavní stížností jakožto rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práv stěžovatele ve shora uvedeném smyslu. O možnosti podat dovolání byla ostatně stěžovatelka krajským soudem řádně poučena. Jak však plyne z elektronické databáze http://infosoud.justice.cz/ a také z obsahu ústavní stížnosti, dovolání v této věci podáno nebylo. Za této situace tedy Ústavnímu soudu a priori nepřísluší zabývat se podanou ústavní stížnosti, neboť z důvodu shora vyložené zásady subsidiarity je nynější návrh stěžovatelky nepřípustný.
7. Pokud stěžovatelka uvádí, že vzhledem ke konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž nelze vztáhnout dovolací důvody a tedy domáhat se meritorního rozhodnutí o dovolání [...] a proto nemá stěžovatelka k dispozici jiný opravný prostředek připuštěný zákonem, postačuje poukázat na shora citované stanovisko pléna Ústavního soudu, v němž je výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání rovněž posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je proto podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Jestliže tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí porušení svých ústavně zaručených základních práv (zejména práva na spravedlivý proces), je zřejmé, že před jejím podáním měla podat dovolání a protože tak neučinila, je ústavní stížnost nepřípustná.
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj