ECLI:CZ:US:2017:2.US.3500.17.1
sp. zn. II. ÚS 3500/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Mojžiszeka, zastoupeného JUDr. Lukášem Svrčkem, advokátem se sídlem Dělnická 1a/434, Havířov - Město, směřující proti usnesení Magistrátu města Ostravy, odboru dopravně správních činností ze dne 28. 7. 2017, č. j. SMO/282518/17/DSČ/LipA, za účasti Magistrátu města Ostravy, odboru dopravně správních činností, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Magistrátu města Ostravy, odboru dopravně správních činností (dále jen "magistrát"), jímž bylo odloženo jeho oznámení o podezření ze spáchání přestupku v provozu na pozemních komunikacích podle ust. §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen "zákon o silničním provozu'') pro porušení ust. §4 písm. a) zákona o silničním provozu, v níž stěžovatel vystupoval jako poškozený.
2. Napadené usnesení dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina''), a taktéž se stěžovatel dovolává porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Důvodem, pro který bylo v záhlaví označeným usnesením magistrátu odloženo stěžovatelovo oznámení o podezření ze spáchání přestupku, byla okolnost, že oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku nebo předání věci. Konkrétně se jednalo o posouzení jednání, kterého se měla dopustit Magdaléna Vyhňáková tím, že dne 7. 3. 2017 řídila nákladní automobil a nechovala se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a při jízdě v připojovacím jízdním pruhu, přestože před sebou viděla stojící osobní automobil VW Passat, který zastavil z důvodu situace v silničním provozu, začala najíždět do pravého průběžného jízdního pruhu, současně však začal do pravého průběžného jízdního pruhu najíždět i řidič JUDr. Vlastimil Vezdenko a M. Vyhňáková ve snaze zabránit střetu s automobilem VW Passat přejela do levého jízdního pruhu, kde se střetla s projíždějícím nákladním automobilem Ford Tranzit. Stěžovatel je provozovatelem tohoto vozidla Ford Tranzit.
3. Podle stěžovatele spočívá hlavní problém v obavě z nebezpečného precedentu, kdy tímto postupem může správní orgán bez jakékoliv kontroly (neexistence možnosti řádného opravného prostředku) a bez vyrozumění účastníka významně zasáhnout nejen do vlastnického práva osob (v tomto případě došlo k majetkové škodě přesahující částku 100.000 Kč) tím, že odloží jakoukoliv věc, a to netransparentně a nekontrolovaně, což není prvek žádoucí v právním státě. Stěžovatel dále zpochybnil postup magistrátu, který prý rozhodoval podle nesprávného právního předpisu. Ke skutku mělo totiž dojít dne 7. 3. 2017 a zákon o odpovědnosti za přestupky se stal účinným až dne 1. 7. 2017. Ustanovení §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky přitom konstatuje, že odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení magistrátu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V nyní projednávané věci Ústavní soud především konstatuje, že napadené rozhodnutí svojí povahou není způsobilé zasáhnout tvrzená základní práva stěžovatele. Namítá-li totiž stěžovatel porušení svého vlastnického práva, je zřejmé, že k zásahu do něj nemohlo dojít přímo napadeným usnesením o odložení věci, jelikož ani v případě, kdy by k tomuto odložení nedošlo, by se nikterak nezměnila majetková situace stěžovatele. Pokud totiž stěžovatel skutečně hodlá chránit své vlastnické právo, pak cesta k němu vede nikoliv prostřednictvím tohoto veřejnoprávního řízení, nýbrž civilní žalobou.
6. Ústavní soud totiž ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná i na: http://nalus.usoud.cz]. Dle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. K tomu Ústavní soud dodává, že tím méně není dáno ani žádné ústavně zaručené základní právo na to, aby bylo vedeno proti jiné osobě přestupkové řízení.
7. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu svých práv. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po marném vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci [viz nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)]. Ohledně požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozeného) pak platí, že je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatele na život zaručené čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016). Proto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016, nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 a nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015). Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).
8. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelem napadeného rozhodnutí neshledal, že by byl na místě jeho derogační zásah. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, právo na účinné vyšetřování není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u zásahu pouze v rovině majetkových práv je proto nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12). Ústavní soud takto samozřejmě nechce nikterak snižovat význam práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny. Pouze tím vyzdvihuje subsidiární pojetí práva na účinné vyšetřování oproti jiným prostředkům ochrany ústavně chráněných zájmů (i s ohledem na naplnění zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a na zásadu subsidiarity veřejnoprávní represe).
9. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelem napadeného usnesení ani neshledal, že by inkriminované vyšetřování trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami. Vyšetřující orgán postupoval nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle a rozhodnutí policejního orgánu bylo také podrobeno kontrole ze strany magistrátu. Z ústavní stížnosti se přitom podává, že stěžovatelova argumentace spočívá pouze v tvrzeném nesprávném skutkovém a právním posouzení věci, tj. výsledku vyšetřování. Jak ale plyne ze shora řečeného, v této okolnosti nelze spatřovat žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že žádné základní právo, jehož se stěžovatel dovolává, napadeným usnesením bezprostředně porušeno nebylo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu