ECLI:CZ:US:2017:2.US.3503.17.1
sp. zn. II. ÚS 3503/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Aloise Podařila, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem, AK se sídlem Osadní 12A, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2017 č. j. 25 Cdo 4140/2017-112, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017 č. j. 28 Co 117/2017-91 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 1. 2017 č. j. 12 C 18/2016-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti podle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") žalobu na náhradu škody z titulu zákonné odpovědnosti za provoz vozidla. Obvodní soud však žalobu zamítl. Stěžovatel a jeho právní zástupce se bez omluvy nedostavili k prvnímu jednání ve věci. Nebyli proto poučeni o povinnosti doplnit tvrzení rozhodných skutečností, z nichž dovozují pro sebe příznivé právní důsledky, a tyto následně prokázat podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Po skončení prvního jednání ve věci navíc nastala tzv. zákonná koncentrace podle §118 b o. s. ř. Stěžovatel proto již nemohl svá tvrzení a důkazní návrhy doplňovat.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání. Namítal, že k prvnímu jednání ve věci byl předvolán jen právní zástupce stěžovatele. Ten se z důvodu administrativního pochybení vůbec o nařízeném jednání nedověděl. Proto se o něm nedozvěděl ani stěžovatel. Podle stěžovatele měl obvodní soud předvolat i jeho. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, který podle něj neměl povinnost odročovat nařízené jednání, na které se stěžovatel a jeho právní zástupce bez omluvy nedostavili.
4. Stěžovatel se následně obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud. Ten uvedl, že v soudní praxi není pochyb o tom, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje soud písemnosti pouze tomuto zástupci. Účastníku se vedle zástupce doručuje písemnost jen tehdy, má-li se osobně dostavit k výslechu nebo jinému úkonu soudu, příp. má-li v řízení osobně vykonat něco jiného. Musí však jít o nezastupitelné konání, tj. nikdo jiný než právě účastník sám daný úkon nemůže učinit. Tato pravidla platí nepochybně i pro první jednání ve věci, od nějž se může odvinout účinek tzv. koncentrace řízení. Není-li tedy naplněn některý z právě uvedených důvodů pro osobní předvolání účastníka k ústnímu jednání, soud vyrozumí o jednání vždy jen zástupce s procesní plnou mocí, který je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení činit účastník. Řádným doručením tohoto písemného vyrozumění o nařízení jednání zástupci účastníka je vyrozuměn i jím zastoupený účastník řízení. Potřeba osobně předvolat i stěžovatele v řízení zjevně nenastala. Byl-li stěžovatel již od počátku zastoupen na základě procesní plné moci advokátem, pak obvodní soud nijak nepochybil, jestliže předvolání k jednání doručil pouze tomuto zástupci. Skutečnost, zda byly podpisy na plné moci ověřené, nehraje roli. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pokud jsou se skončením prvního jednání ve věci spojeny tak zásadní účinky, jakou je koncentrace řízení, měl by soud doručit samotné předvolání také jemu coby účastníku řízení. Obvodní soud měl ve spisu k dispozici toliko kopii prosté plné moci bez autorizovaného ověření. Odvolací soud podle stěžovatele nepochopil jeho argumentaci. Stěžovatel pouze konstatoval, že on sám předvolán nebyl, ač předvolán být měl. V důsledku dalších událostí nemohl na procesní situaci adekvátně reagovat. Pokud obvodní soud doručil předvolání toliko právnímu zástupci stěžovatele a následně žalobu zamítl, aniž by stěžovatele poučil o jeho procesních právech a povinnostech, porušil tím právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ani Nejvyšší soud neuchopil jeho argumentací správně, nikterak s ní nepolemizoval a nezareagoval na ni adekvátním způsobem. Stěžovatel v žalobním návrhu navrhoval také svůj výslech k prokázání některých žalobních tvrzení. I v tomto směru má za to, že mu mělo být doručeno předvolání k prvnímu jednání ve věci. Konečně stěžovatel namítá, že pokud měl obvodní soud za to, že existuje překážka, pro kterou nebude možno rozhodnout při prvním jednání, pak měl ve smyslu §114c o. s. ř. nařídit přípravné jednání.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatel v něm neuspěl se svojí žalobou na náhrady škody z titulu zákonné odpovědnosti za provoz vozidla. Jeho námitky však většinově směřují proti procesnímu postupu a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí civilních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které uvádí i ve své ústavní stížnosti. Jeho argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
9. Jak již ve svém usnesení naznačil Nejvyšší soud, zákon rozlišuje doručování zástupci účastníka podle toho, zda mu byla udělena procesní plná moc pro celé řízení (§25 odst. 1 o. s. ř.) nebo pouze prostá plná moc pro určité úkony. Je-li zástupci udělena plná moc pro celé řízení, má se tím na mysli do pravomocného skončení řízení, tj. do případného rozhodnutí odvolacího soudu. Zástupce je v takovém případě oprávněn činit za zastoupeného veškeré procesní úkony. Písemnosti se doručují pouze zástupci účastníka, který má povinnost je zastoupenému předat. Proto ostatně §50b odst. 1 o. s. ř. výslovně říká: "Má-li účastník zástupce, doručuje se pouze zástupci, nestanoví-li zákon jinak." Situace, ve kterých se doručuje rovněž účastníkovi řízení, stanoví §50b odst. 4 a další ustanovení občanského soudního řádu (např. §114 odst. 2 a §115 odst. 1 o. s. ř.). Zastoupenému účastníkovi, jehož zástupce má procesní plnou moci, se tak doručuje jen v případě, že se má osobně dostavit k výslechu nebo jinému úkonu soudu nebo má-li něco jiného v řízení osobně vykonat [§50b odst. 4 písm. a)], a rozhodne-li tak soud [§50b odst. 4 písm. e)]. Účastníkovi se doručuje např. předvolání k jednání, u něhož má být vyslechnut, nebo výzva, aby se dostavil ke znalci, a podobné písemnosti týkající se úkonů, které může vykonat pouze osobně účastník řízení. Za úkon, který by účastník musel vykonat osobně, se nepovažuje třeba zaplacení soudního poplatku [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 671/02 ze dne 28. 1. 2004 (U 2/32 SbNU 455)] nebo doplnění či úprava neúplného, nesrozumitelného nebo neurčitého podání (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3914/2010 ze dne 29. 2. 2012; blíže viz Šuláková, M. §50b Doručování zástupci účastníka. In: Lavický, P. kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016. s. 824 - 826).
10. V projednávané věci nenastala žádná z eventualit, ve které by obvodní soud měl povinnost zaslat předvolání k prvnímu jednání i stěžovateli. Měl ve spise založenou plnou moc pro zástupce stěžovatele, kterému zcela v souladu s §50b odst. 1 o. s. ř. také doručoval. Nejvyšší soud pak zcela správně uvedl, že podpisy musí být úředně ověřeny, jen stanoví-li to zákon nebo rozhodl-li tak předseda senátu (§28 odst. 4 o. s. ř.). To však nebyl případ projednávané věci. Ústavní soud přitom nemá pochybnosti o ústavnosti použitého §50b o. s. ř. Obvodní soud neporušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, což platí i pro rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu. Související námitky stěžovatele nejsou opodstatněné.
11. Stěžovatel jen nesprávně předpokládá, že na Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního procesního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu