ECLI:CZ:US:2017:2.US.3574.16.1
sp. zn. II. ÚS 3574/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Šimíčkové, zastoupené JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem se sídlem Sokolská 7, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, č. j. 21 Cdo 3060/2015-270, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, č. j. 11 C 352/2013-205, určil, že rozvázání pracovního poměru mezi stěžovatelkou (žalobkyně) a žalovanou Základní školou a Mateřskou školou Střeň, příspěvkovou organizací, učiněné výpovědí žalované dle ustanovení §52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a doručené stěžovatelce dne 27.
3. 2013, je neplatné. K odvolání žalované však následně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, č. j. 16 Co 248/2014-240, citovaný rozsudek okresního soudu změnil, a to tak, že se žaloba o určení neplatnosti výpovědi zamítá. Současně krajský soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 58.810 Kč.
3. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obsahem ústavní stížnosti je zejména rekapitulace předchozího řízení a tvrzení, že dovolání bylo řádně odůvodněno, nicméně Nejvyšší soud se s ním vypořádal značně povrchně, resp. s některými námitkami vůbec. Proto stěžovatelka obsah dovolání znovu reprodukuje v ústavní stížnosti.
4. S ohledem na skutečnost, že průběh předchozího řízení a obsah všech tří soudních rozhodnutí je účastníkům znám, není nutno jej nyní podrobně uvádět.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud nejprve konstatuje, že se stěžovatelka mýlí, pokud tvrdí, že právo na spravedlivý proces je zakotveno v čl. 2 odst. 3 Listiny. Toto ustanovení totiž není vůbec základním právem, nýbrž upravuje jeden ze základních atributů právního státu ("každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá"), důležitý pro výklad konkrétních základních práv. Právo na spravedlivý proces je v Listině obsaženo v čl. 36 a násl.
8. Nezávisle na tomto zjevném omylu stěžovatelky nicméně Ústavní soud uvádí, že nejenom právní předpisy, nýbrž i soudní rozhodnutí musí splňovat požadavky předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, respektu k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistoty, neboť ty představují základní principy právního státu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014). Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je proto povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k zamítnutí dovolání vedly. Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí a své rozhodnutí odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, skutečně může zasáhnout do základního práva dovolatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a dále také např. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
9. V nyní projednávané věci však Ústavní soud shledal, že stěžovatelka nebrojí proti ústavněprávním nedostatkům obsahu odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, nýbrž ve skutečnosti je pouze nespokojena s výsledkem tohoto řízení. Ústavní pořádek však nezaručuje (a z povahy věci ani zaručovat nemůže) právo na příznivý výsledek soudního řízení. Pokud tedy stěžovatelka znovu podrobně reprodukuje obsah podaného dovolání, pak přehlíží, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a úkolem Nejvyššího soudu proto nemá být jaksi "zopakovat" veškerou argumentaci a průběh řízení před nalézacím, resp. odvolacím soudem, nýbrž soustředit se jen na ty nejvýznamnější právní aspekty, a to zejména s ohledem na sjednocovací funkci Nejvyššího soudu ve vztahu k níže postaveným obecným soudům. Protiústavní intenzity proto nemůže dosahovat ani skutečnost, že se s některými uplatněnými námitkami Nejvyšší soud zabýval jen (dle názoru stěžovatelky) méně podrobně či okrajově.
10. To se týká zejména stížnostní námitky, že odvolací soud - aniž provedl vlastní dokazování - dospěl k odlišným skutkovým závěrům. Nejvyšší soud totiž nijak nezpochybnil právní názor, který opakovaně vyslovil v minulosti (a proto se od něj ani neodchýlil), že má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu I. stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých tento soud vycházel, popřípadě provést důkazy další (str. 6 napadeného rozsudku). V daném případě se však nejednalo o situaci odlišných skutkových závěrů, nýbrž jiného právního posouzení zjištěného skutkového stavu (tzn. zda se jednalo či nikoliv o zanedbání náležitého dohledu nad svěřenými dětmi). Jinými slovy, odvolací soud se od soudu nalézacího neodlišoval v tom směru, jaká jednání byla provedeným dokazováním zjištěna, nýbrž pouze v jejich právním posouzení, tzn. v hodnocení intenzity závažnosti pochybení stěžovatelky (případy nedodržení rozpisu pracovní doby, ponechání dětí bez dozoru). Za této situace neshledává ani Ústavní soud žádný rozumný důvod, pro který by měl podrobně a přesvědčivě vyložené závěry Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat.
11. K dalším dvěma okruhům námitek stěžovatelky, týkajících se případů čtyř konkrétních porušení pracovních povinností, kterých se dopustila, a také postupu ředitelky žalované vůči stěžovatelce, Ústavní soud uvádí, že představuje pouze polemiku s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu. Tato polemika je však vedena výhradně co do popisu dřívější praxe v dané mateřské škole, což je však oblast, do které Ústavnímu soudu s ohledem na jeho postavení v ústavním systému vůbec nepřísluší zasahovat. Podstatné pro nyní rozhodovanou věc přitom je, že i s těmito námitkami se Nejvyšší soud - a podle přesvědčení zdejšího soudu dostatečně - vypořádal (viz str. 7-8 napadeného rozsudku).
12. Stěžovatelka zpochybňuje rovněž formální náležitosti doručení výpovědi do vlastních rukou. V tomto směru se však mýlí, jestliže uvádí, že se touto námitkou Nejvyšší soud vůbec nezabýval, protože z napadeného rozsudku je patrno, že ji Nejvyšší soud vyhodnotil jako námitku skutkovou (údajně byla tato výpověď stěžovatelce jen poskytnuta k nahlédnutí a tato pouze odmítla podpisem potvrdit její převzetí, avšak neodmítla její doručení). Ani v tomto směru proto Ústavní soud neshledává žádný rozumný důvod závěry Nejvyššího soudu zpochybňovat.
13. Pokud stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu opomenutí námitky ohledně údajného popření laického prvku při rozhodování v pracovněprávních věcech, připomíná Ústavní soud, že otázka složení rozhodujícího soudního tělesa nezávisí na posouzení žádným soudem, neboť je dána přímo zákonnou úpravou. Podle ustanovení §36a odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž v řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje senát ve věcech pracovních, což se ostatně stalo i v nyní projednávané věci, kde shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Olomouci vydal tříčlenný senát, z čehož dva přísedící (nikoliv "soudci z lidu", jak opakovaně mylně uvádí stěžovatelka) byli tzv. laiky. Rozsudek odvolacího soudu pak vydal tříčlenný senát, složený již z profesionálních soudců (§36a odst. 3 o. s. ř.). Na této zákonné úpravě proto nemohl nic změnit ani Nejvyšší soud, který je podle čl. 95 Ústavy vázán zákonem, takže v tomto směru se ani teoreticky nemohl dopustit žádného pochybení, které by mohlo zasáhnout základní práva stěžovatelky.
14. Rovněž námitka, že odvolací soud se - oproti soudu nalézacímu - projednávané věci věnoval pouze krátkou dobu (55 minut), nemá jakoukoliv ústavněprávní relevanci, protože délka soudního jednání je závislá na celé řadě okolností (aktivita účastníků řízení, skutková a právní složitost věci atp.) a určitě nelze tvrdit, že delší jednání a priori vede ke spravedlivějšímu výsledku nežli jednání trvající kratší dobu. Důležité je totiž také to, jak je jednání ze strany rozhodujícího senátu připraveno, takže zdánlivě kratší jednání ve svých důsledcích může svědčit i o větší pečlivosti a zodpovědnosti rozhodujících soudců. Především však je značně zavádějící srovnávat délku jednání před nalézacím a odvolacím soudem. Řízení před odvolacím soudem totiž nemá řízení před soudem nalézacím "zdvojovat", není třeba v něm opakovat již provedené důkazy, platí zde zásada koncentrace řízení (§205a o. s. ř.) a odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí (§212 o. s. ř.). V praxi je proto logicky spíše pravidlem než výjimkou, že jednání odvolacího soudu je výrazně kratší, než jednání soudu I. stupně.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozsudku tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že právo na spravedlivý proces, kterého se stěžovatelka dovolává, porušeno nebylo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu