ECLI:CZ:US:2017:2.US.3587.16.1
sp. zn. II. ÚS 3587/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ctibora Gabriela a Zuzany Gabrielové, oba zastoupeni JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, Praha 1, Štěpánská 39, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, č. j. 22 Co 257/2015-800, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, č. j. 32 Cdo 3733/2016-937, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 31. 10. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se touto ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, jakož i základní právní principy ovládající demokratický právní stát (stěžovatelé odkazují v této souvislosti zejména na čl. 1, čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Listiny, ovšem povýtce bez toho, že by tyto odkazy jakkoliv argumentačně konkretizovali).
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé vystupovali jako ručitelé a zástavní dlužníci ve smlouvě o úvěru původně ve vztahu k České spořitelně, a. s., když tato bankovní instituce poskytla obligačním dlužníkům úvěr ve výši 16.500.000 Kč. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, pak byla každému ze stěžovatelů jako zástavním dlužníkům uložena povinnost zaplatit právnímu nástupci České spořitelny a. s. (společnosti CASPER CONSULTING a. s.) jako žalobci částku 4.653.480 Kč.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především namítají, že úvěrová smlouva, kde vystupují jako zástavní dlužníci a ručitelé, uzavřená mezi původním dlužníkem a původním věřitelem, je absolutně neplatná, když se od počátku jednalo o přeúvěrování již dříve poskytnutého nesplaceného úvěru a poskytnutý úvěr se tedy nikdy nedostal do dispozice dlužníka pro obchodní záměry, jak byly stěžovatelům prezentovány. Jednalo se tak o podvod na stěžovatelích, na kterých bylo zpětně vylákáno ručení zástavním právem na jejich nemovitostech. Dále stěžovatelé namítali, že odvolací soud v rozporu se zákonem posoudil otázku, v jaké míře závazek stěžovatelům vznikl, neboť prý ze souvislostí případu zcela jednoznačně vyplývá, že závazek měl vzniknout oběma stěžovatelům společně a nerozdílně nejvýše co do částky 4.653.480 Kč, nikoliv každému co do této částky samostatně. Stěžovatelé tak mohli být napadenými rozhodnutími zavázáni společně k zaplacení částky 4.653.480 Kč. Soudy také vůbec nereflektovaly skutečnost, že žaloba, kterou se věřitel domáhal po obligačních dlužnících zaplacení původního úvěru, byla v soudním řízení zamítnuta. O to méně je spravedlivé, měli-li by dluh hradit stěžovatelé jako zástavní dlužníci a ručitelé. V soudním řízení nebyla zjišťována ani aktuální výše dluhu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Především je nutno konstatovat, že stěžovatelé do značné míry jen opakují námitky, s nimiž se obecné soudy již náležitě vypořádaly. Konkrétně správně konstatovaly, že i kdyby Česká spořitelna, a. s. použila pozdější úvěr na úhradu úvěru dřívějšího, nic to nemění na tom, že dluh skutečně existoval a bylo nutné jej splnit. Pokud stěžovatelé svojí stížnostní námitku mínili tak, že věděli-li by, že obligační dlužníci již dříve využili úvěru a za takové situace by zajištění závazku neposkytli, pak takové úvaze lze sice z lidského hlediska rozumět, nicméně tento "omyl" - jak sami stěžovatelé uvádějí - nemůže mít bez dalšího vliv na platnost úvěrové smlouvy ani na její zajištění. Na druhou stranu to však samozřejmě nevylučuje odpovědnost obligačních dlužníků, kteří například o své finanční situací mohli stěžovatele neúplně informovat atp.
7. Naopak pochybnosti u stěžovatelů zjevně nemohl vyvolat limit jimi potvrzeného zajištění, když v jejich ručitelském prohlášení je jednoznačně uvedeno, že do limitu 4.653.480 Kč ručí oba stěžovatelé zvlášť. Rovněž skutečnost, že z procesních důvodů byla zamítnuta žaloba proti obligačním dlužníkům, ještě sama o sobě neznamená, že by tak zanikl i závazek stěžovatelů (srov. k tomu ostatně i samotnou zákonnou úpravu podle §548 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, anebo podle §2026 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v aktuálním znění). Soudy konečně v ústavní stížností napadených rozhodnutích vyšly ze zjištění, že mezi účastníky smlouvy nebyla v době jejich rozhodování sporná výše dlužné jistiny - jednalo se o částku 12.376.472 Kč. Proto, zpochybňují-li stěžovatelé nyní zcela obecně výši aktuálního dluhu, aniž by toto svoje tvrzení jakkoliv argumentačně podpořili, pak ani taková námitka nemůže mít ústavněprávní relevanci.
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou přesvědčivá a z Ústavního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu