ECLI:CZ:US:2017:2.US.3594.17.1
sp. zn. II. ÚS 3594/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Maloty, zastoupeného Mgr. Soňou Kozovou, advokátkou se sídlem Kvítková 124, Zlín, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 6. 2016, č. j. 10 C 296/2008-999, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 3. 8. 2016, č. j. 59 Co 282/2016-1174, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 25 Cdo 1562/2017-1203, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava").
2. Okresní soud ve Zlíně ("okresní soud") shora označeným usnesením žalobcům (stěžovatel a I. Štrochová) nepřiznal právo na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a neustanovil jim právního zástupce. Toto usnesení k odvolání žalobců potvrdil Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně a následné dovolání odmítl Nejvyšší soud.
3. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že v předchozí věci byli žalobci od soudních poplatků osvobozeni a byl jim ustanoven advokát, přičemž se jejich majetkové, osobní a sociální poměry od té doby nezměnily. Obecné soudy prý dospěly ke zjištěním, která jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a nezabývaly se ani případným částečným osvobozením. Stěžovatel si je vědom toho, že by se jeho finanční situace zlepšila, našel-li by si stálé zaměstnání, nicméně jeho zdravotní stav to neumožňuje.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci stěžovatele neshledal.
5. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se týká pouze zjevných excesů.
7. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae). Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala.
8. K věci samé je totiž nutno v prvé řadě uvést, že obecné soudy (zvláště soud nalézací) v napadených usneseních podrobně a přesvědčivě popsaly, z jakých důvodů požadovanému osvobození nevyhověly. K námitce stěžovatele, že v předchozí věci byli žalobci od soudních poplatků osvobozeni a byl jim ustanoven advokát, okresní soud zcela případně konstatoval, že osvobození od soudních poplatků učiněné v minulosti automaticky neznamená, že by se jednalo o věc rozhodnutou, jelikož v čase se mění konkrétní okolnosti (ekonomický vývoj, věkový posun účastníků, navýšení důchodu žalobkyně, informace o dalších dluzích žalobců atp.). Okresní soud navíc poukázal na skutečnost, že v této věci nebylo možno vycházet ani z blíže specifikovaných rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu ve Zlíně, pobočka ve Zlíně, neboť v daném případě bylo zjištěno zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
9. Důvod, pro který obecné soudy předmětné žádosti žalobců nevyhověly, spočíval v nevěrohodnosti jejich tvrzení, resp. v neposkytnutí potřebné součinnosti směřující k věrohodnému zjištění jejich skutečných sociálních, rodinných, výdělkových a majetkových poměrů. Oba žalobci totiž uvedli, že žijí sami, žalobkyně má příjem jen z důchodových dávek a stěžovatel nemá příjmy žádné. Přitom se však jedná o matku a syna, kteří bydlí na stejné adrese a je proto nevěrohodné, že by nevedli společnou domácnost. V případě stěžovatele pak není vůbec zřejmé, z čeho žije, když uvádí pouze to, že nemá žádný příjem a pouze dluhy. Přitom je v produktivním věku a nemá žádné zdravotní omezení, takže má možnost opatřit si disponibilní finanční prostředky. Okolnost, že údajně trpí častým onemocněním průdušek, přitom zjevně nepředstavuje omezení, které by jej limitovalo v přístupu k zaměstnání či podnikání.
10. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a logicky odůvodněna a proto neshledal - i s ohledem na zmíněný restriktivní přístup k přezkumu rozhodnutí týkajících se nákladů řízení - žádný rozumný důvod, pro který by je měl z ústavněprávního hlediska zpochybňovat. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu