ECLI:CZ:US:2017:2.US.3604.16.1
sp. zn. II. ÚS 3604/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky BONUS PRAHA Investment, a. s., adresa Vinohradská 1511/230, 100 00 Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Michalem Müllerem, advokátem, se sídlem Krkonošská 1512/11, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. září 2016, č. j. KSPL 20 INS 6621/2011-B-32, spojené s návrhem na zrušení §398 odst. 3 poslední věta zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), bylo zasaženo do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a rovněž došlo k porušení principu rovnosti zakotveného v čl. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. září 2016, č. j. KSPL 20 INS 6621/2011-B-32, vzal na vědomí, že dlužnice Mgr. Lenka Pašková splnila podmínky oddlužení (výrok I.); přiznal insolvenčnímu správci odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 68 454 Kč včetně příslušné DPH, s tím, že tuto částku insolvenční správce obdržel ve formě záloh v průběhu oddlužení (výrok II.); zprostil Mgr. Lenku Vítkovou výkonu funkce insolvenční správkyně (výrok III.) a doplnil, že insolvenční řízení se končí právní mocí tohoto rozhodnutí (výrok IV.).
II.
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni se stěžovatelka, která v insolvenčním řízení vystupovala jako zajištěná věřitelka, brání ústavní stížností a navrhuje, aby Ústavní soud uvedené rozhodnutí zrušil a současně aby zrušil §398 odst. 3 poslední věta zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, podle níž platí, že "Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu." Stěžovatelka připomíná, že její právní předchůdce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku z titulu hypotečního úvěru zajištěného nemovitostí ve vlastnictví dlužnice. Pohledávka byla zjištěna jako zajištěná, a proto nebyla zařazena do splátkového kalendáře. Na část své pohledávky obdržela stěžovatelka výtěžek ze zpeněžení předmětu zajištění a zbývající část nebyla zařazena do splátkového kalendáře. S využitím odkazu na zásady ovládající insolvenční řízení vyslovuje stěžovatelka názor, že neuspokojená část pohledávky zajištěného věřitele přesahující hodnotu zajištění má být zařazena do splátkového kalendáře plněného v rámci oddlužení. Upozorňuje i na nejednotnost rozhodování vrchního soudu ohledně (ne)možnosti rozdělení jedné pohledávky na část zajištěnou a na část nezajištěnou, která snižuje míru právní jistoty zajištěných věřitelů.
III.
4. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Předně je třeba uvést, že námitky a argumentace stěžovatelky jdou zcela mimo to, čeho se napadené rozhodnutí týká a co je jeho předmětem. Stěžovatelka totiž brojí proti tomu, že část její zajištěné pohledávky, která nebyla uspokojena ze zajištění, nemohla být s ohledem na úpravu vycházející z §398 odst. 3 insolvenčního zákona zařazena do splátkového kalendáře, avšak uvedené rozhodnutí danou problematiku vůbec neřeší, neboť jím insolvenční soud toliko bere na vědomí, že podmínky oddlužení byly splněny s tím, že právní mocí tohoto rozhodnutí se celé insolvenční řízení končí. Z tohoto pohledu nepředstavuje napadené rozhodnutí vhodný nástroj pro řešení námitek obsažených v ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí je argumentace stěžovatelky v podstatě nulová, Ústavní soud se pouze omezuje na konstatování, že napadené rozhodnutí je ústavně souladné. Nadto, pokud by stěžovatelka brojila proti výrokům II. (určení odměny insolvenční správkyni) a III. (zproštění insolvenční správkyně výkonu funkce), je proti těmto výrokům přípustné odvolání, takže by bylo třeba ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná, že ústavní konformitou a konsekvencemi vyplývajícími z aplikace §398 odst. 3 poslední věta insolvenčního zákona se Ústavní soud zabýval zejména v rozhodnutí ze dne 6. února 2014 sp. zn. I. ÚS 3271/13, v němž dospěl k závěru, že zákonodárcem přijaté řešení nevybočuje z mezí ústavnosti a zásah do majetkových práv stěžovatelky v daném případě nelze shledat protiústavním. Ostatně k totožné problematice ve vztahu ke stejné stěžovatelce se Ústavní soud vyjádřil i v usneseních ze dne 19. července 2016 sp. zn. IV. ÚS 1990/16 a ze dne 29. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 3728/16 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v nichž rovněž dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavních stížností.
7. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. S ohledem na rozhodnutí o ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud i o odmítnutí stěžovatelčina akcesorického návrhu na zrušení §398 odst. 3 poslední věta insolvenčního zákona podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu