ECLI:CZ:US:2017:2.US.3618.16.1
sp. zn. II. ÚS 3618/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jany Abd El Kaderové, zastoupené JUDr. Milanem Milerem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015 č. j. 159 ICm 1823/2015-6, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016 č. j. 104 VSPH 638/2015-23 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 29 ICdo 44/2016-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že jí nebyla přiznána aktivní legitimace k podání žaloby, ačkoliv podle tvrzení uvedených v ústavní stížnosti stěžovatelka neměla mít jinou možnost, než pro nečinnost insolvenčního správce žalovat sama. Tímto postupem obecných soudů jí měl být odmítnut přístup k soudu. Nad rámec uvedeného též namítá absenci řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které se řádně nevypořádaly s uplatňovanými námitkami, čímž rovněž porušily základní práva stěžovatelky.
2. Městský soud v Praze odmítl shora označeným usnesením žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala, aby soud uložil JUDr. Vytejčkovi (dále jen "žalovaný") povinnost zaplatit do majetkové podstaty v řízení vedeném pod sp. zn. MSPH 59 INS 9355/2014 na účet insolvenční správkyně částku 16 450 000 Kč s tím, že stěžovatelka je v daném řízení v postavení dlužníka. Stěžovatelka přitom poukazovala na ustanovení §178 odst. 1 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"). Obecný soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána oprávněnou osobou, jelikož stěžovatelka nebyla k jejímu podání aktivně legitimována; osobou oprávněnou je v daném případě pouze insolvenční správce.
3. Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Konstatoval, že z ustanovení §178 odst. 1 insolvenčního zákona jednoznačně vyplývá, že žalobu podle předmětného ustanovení proti věřiteli na zaplacení částky ve prospěch majetkové podstaty je oprávněn podat jen insolvenční správce, nikoliv stěžovatelka v postavení dlužníka.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu dovolání stěžovatelky neobsahovalo vymezení splnění předpokladů stanovených zákonem a pro tuto vadu nebylo možné v řízení pokračovat.
II.
5. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není. Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k soudním orgánům (a orgánům veřejné moci vůbec) dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor.
7. Ze subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud by měl ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytovat až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci a k zásahům do probíhajících řízení by měl přistupovat nadmíru zdrženlivě. Proto by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť i samostatně pravomocná rozhodnutí (k tomu srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 371n. či usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 275/06, sp. zn. I. ÚS 2648/13 a dalších). Jinak řečeno - vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není. V nyní posuzované věci zjevně nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Ústavní soud musí tedy nejdříve posoudit, zda napadené usnesení představuje rozhodnutí, "které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a které tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení". K takovému závěru však nedospěl.
8. V posuzované věci jde primárně o výklad ustanovení §178 odst. 1 insolvenčního zákona, resp. o otázku aktivní legitimace k podání návrhu na uložení povinnosti příslušnému věřiteli zaplatit určitou částku ve prospěch majetkové podstaty dlužníka. Posouzení této otázky obecnými soudy však nelze z pohledu Ústavního soudu ničeho vytknout. V daném případě je znění zákonného ustanovení jasné a srozumitelné, přičemž nic nenasvědčuje možnému odlišnému závěru. Námitka stěžovatelky, podle níž bylo její povinností předmětným podáním de facto nahradit v této věci nečinného insolvenčního správce, není ve věci relevantní, jelikož stěžovatelky není nijak z pozice dlužníka v insolvenčním řízení oprávněna vystupovat nad rámec jejích zákonných práv a povinností. Nadto text ústavní stížnosti stěžovatelky je z většinové části pouze rekapitulací stěžovatelčina nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů. Obecné soudy se však námitkami uplatňovanými stěžovatelkou dostatečně zabývaly a jejich závěrům nelze z pohledu ústavněprávního ničeho vytknout. Obecné soudy zdůvodnily, jakou právní úpravu ve věci aplikovaly a na základě jakých skutkových zjištění. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů z ústavního hlediska zpochybňoval. Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
9. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu