ECLI:CZ:US:2017:2.US.364.17.1
sp. zn. II. ÚS 364/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Mackové, zastoupené Mgr. Irenou Štajerovou, advokátkou, se sídlem Na Jáně 608, Kralupy nad Vltavou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 22 Co 397/2016-73, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 6. 2016, č. j. 4 EXE 1039/2015-42, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2017, která po doplnění podáním zástupkyně stěžovatelky ze dne 15. 9. 2017 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 22 Co 397/2016-73 (v petitu ústavní stížnosti nesprávně označené č. j. 22 Co 397/2016-74) a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 6. 2016, č. j. 4 EXE 1039/2015-42, s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 6 odst. 1 a v článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Trutnově rozhodl usnesením ze dne 24. 2. 2015, č. j. 19 C 248/20l4 -74, o zastavení řízení o vyloučení majetku z exekuce a zároveň uložil stěžovatelce nahradit oprávněnému náklady řízení ve výši 4 356 Kč. Okresní soud v Trutnově totiž v průběhu řízení shledal, že je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť se stěžovatelka žalobou domáhala vyloučení shodné nemovitosti z téže exekuce již dříve, a to ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 6 C 4/2010, v níž byla žaloba pravomocně zamítnuta. Jelikož stěžovatelka z procesního hlediska zastavení řízení zavinila, uložil jí soud nahradit oprávněnému náklady ve výši 4 356 Kč. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 30. 9. 2015, č. j. 25 Co 340/2015-146, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a uložil stěžovatelce zaplatit oprávněnému náklady odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč. Jelikož stěžovatelka svou povinnost uloženou výše uvedenými pravomocnými usneseními dobrovolně nesplnila, podal oprávněný dne 9. 11. 2015 exekuční návrh k vymožení své pohledávky. Provedením exekuce k vymáhání pohledávky v celkové výši 6 534 Kč byl pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph. D, Exekutorský úřad Praha 5, na základě pověření Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 11. 2015, č. j. 4 EXE 1039/2015-20. Dne 22. 1. 2016 podala stěžovatelka návrh na zastavení exekuce s tím, že napadá správnost rozhodnutí, která jsou předmětem exekuce a nesouhlasí se zvoleným způsobem provedení exekuce - prodejem nemovitých věcí. Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 6. 2016, č. j. 4 EXE 1039/2015-42, bylo rozhodnuto tak, že návrh stěžovatelky na zastavení exekuce, jejímž provedením byl pověřením Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 11. 2015, č. j. 4 EXE 1039/2015-20 pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, se zamítá (výrok I.), návrh stěžovatelky ze dne 22. 1. 2016 na částečné zastavení exekuce, pokud je prováděna na základě exekučního příkazu vydaného soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D. dne 15. 12. 2015, č. j. 067 EX 23453/15-22, prodejem nemovité věci povinné, se zamítá (výrok II.). Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 22 Co 397/2016-73, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, které nevyhověly její žalobě ze dne 10. 11. 2014 na vyloučení majetku z exekuce vedené pod sp. zn. 28 Nc 3988/2005 proti jejímu bývalému manželu Milanu Mackovi. Usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 2. 2015, č. j. 19 C 2048/2014-74, kterým bylo řízení s ohledem na překážku res iudicata zastaveno, a které bylo následně potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2015, č. j. 25 Co 340/2015-146, považuje stěžovatelka za založené na nesprávném posouzení věci, neboť předmětem vylučovací žaloby v řízení 6 C 4/2010 byl jiný majetek než novostavba na parc. č. st. 135, která byla předmětem vylučovací žaloby v řízení pod sp. zn. 19 C 2048/2014. Stěžovatelka, v přesvědčení, že došlo uvedenými rozhodnutími k porušení jejích základních práv, náklady řízení ve stanovené lhůtě neuhradila, a ze shodných důvodů navrhovala v následném exekučním řízení zastavení exekuce. Tento návrh byl dle stěžovatelky soudy v napadených rozhodnutích nesprávně posouzen, zejména pokud jde o otázku vyloučení majetku ve výlučném vlastnictví rozvedeného manžela z exekuce vedené proti druhému z manželů. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3140/2015 a nález sp. zn. Pl. ÚS 1/14 ze dne 31. 3. 2015 (N 64/76 SbNU 867; 115/2015 Sb.).
4. Ústavní soud především konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
5. Soud prvního stupně v napadeném usnesení k návrhu stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí s poukazem na to, že po ní není spravedlivé požadovat úhradu nákladů soudního řízení, ve kterém měla být s ohledem na judikaturu Ústavního soudu úspěšná, zdůraznil, že není oprávněn v exekučním řízení přezkoumávat věcnou správnost exekučních titulů, když exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva, jakož ani není řízením přezkumným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 3 Cdo 3712/2012). Stěžovatelka nikterak nezpochybnila samotnou skutečnost, že jí byla pravomocným a vykonatelným usnesením Okresního soudu v Trutnově a následně pravomocným a vykonatelným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých v řízení před soudem prvního stupně, jakož i k náhradě nákladů řízení vzniklých v odvolacím řízení. Stěžovatelka rovněž nerozporovala, že tuto svou povinnost dobrovolně nesplnila, čímž jsou dány veškeré předpoklady nutné pro to, aby oprávněný mohl zcela v souladu s §37 odst. 2 písm. a) exekučního řádu podat exekuční návrh. K námitce nepřiměřenosti provedení exekuce soud uvedl, že ačkoli by bez bližšího zkoumání mohlo být nařízení exekuce prodejem nemovitostí pro vymožení pohledávky v dosavadní výši 14 883 Kč považováno za nevhodný způsob exekuce, nelze přehlédnout, že pokud soudní exekutor rozhodl současně o provedení exekuce rovněž srážkami ze mzdy a jiných příjmů stěžovatelky, nemusí (a zde zřejmě nebudou) tyto způsoby exekuce ve smyslu ust. §58 odst. 1 exekučního řádu zjevně postačovat k uspokojení oprávněného v přiměřené době. V řízení bylo totiž zjištěno, že vůči povinné je vedeno větší množství exekučních řízení, kdy kupř. v případě srážek z důchodu prováděných Českou správou sociálního zabezpečení předchází pohledávce oprávněného pohledávky v celkové výši 486 218,78 Kč. Soud proto ani návrh stěžovatelky na částečné zastavení exekuce, pokud je tato prováděna prodejem nemovitých věcí, nepovažoval za důvodný.
6. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který ve svém napadeném usnesení stěžovatelce vysvětlil, že exekuční řízení je řízením formálním, v němž je z hlediska exekučního titulu rozhodné pouze to, zda byl vydán oprávněným orgánem (§251, §254 občanského soudního řádu, §40 exekučního řádu) a zda je formálně a materiálně vykonatelný. V exekučním řízení tak není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něho vycházet. Případné vady nalézacího řízení se tudíž do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnost rozhodnou pro vedení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 2848/2007, ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 20 Cdo 109/2010). Námitky stěžovatelky týkající se správnosti vymáhaného rozhodnutí, případně vadného postupu nalézacího soudu, tedy nejsou dle odvolacího soudu v exekučním řízení právně významné. Odvolací soud neshledal opodstatněným ani důvod pro zastavení exekuce spočívající v nevhodnosti exekuce prováděné prodejem nemovitostí stěžovatelky s ohledem na výši vymáhané pohledávky. Z dosavadního průběhu exekuce je dle odvolacího soudu totiž zřejmé, že pohledávku nebude možné uspokojit srážkami z důchodu či mzdy stěžovatelky s ohledem na celkovou výši pohledávek, pro které je tento způsob exekuce již realizován, a výši prováděných srážek.
7. Ústavní soud posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit stěžovatelčina základní práva a svobody, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Tak je tomu i v nyní projednávané věci. Ústavní soud dal ve své ustálené judikatuře najevo, že ústavní stížnost v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (byť tato hranice není pevně dána), je považována za zjevně neopodstatněný návrh. To neplatí jen pro zcela extrémní pochybení obecného soudu představující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), usnesení sp. zn. I. ÚS 3739/12 ze dne 20. 11. 2012, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009]. I kdyby tedy Ústavní soud měl na stěžovatelkou vznesenou otázku jiný náhled než soud obecný, nemohl by s ohledem na výše uvedené závěry zasáhnout, neboť tato otázka, jednoduše řečeno, nedosahuje dostatečně významné ústavněprávní relevance. Zároveň je třeba dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě, kdy předmětem exekučního řízení byly nezaplacené náklady řízení v celkové výši 6534 Kč, však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu, nehledě na samotný důvod, pro který stěžovatelka v řízení před obecným soudem neuspěla.
9. Ústavní soud totiž konstantně judikuje (např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 575/13 ze dne 6. 3. 2013), že k nařízení výkonu rozhodnutí postačuje návrh založený na tvrzení, že ten, komu byla uložena povinnost příslušným rozhodnutím, ji dobrovolně nesplnil, a to za předpokladu, že tato tvrzení jsou doložena exekučním titulem, který je formálně a materiálně vykonatelný [srov. komentář k §251 občanského soudního řádu v publikaci DAVID, Ludvík, et. al. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009, dostupné v ASPI (právní informační systém)]. Obdobně ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 2480/13 ze dne 29. 10. 2013 Ústavní soud uvedl, že "ve vykonávacím řízení se znovu neposuzuje meritum věci, ale jde pouze o vynucení plnění již rozhodnuté věci (viz §251 občanského soudního řádu). Účel a předmět řízení je tedy jiný a nejde o pokračování nalézacího řízení, a ani o nalézací řízení v obdobné věci (srovnej, a contrario, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Indra proti Slovensku ze dne 1. 2. 2005 č. 46845/99, §53)". Postup soudů, které v projednávané věci k námitkám stěžovatelky nepřezkoumávaly správnost exekučních titulů, tedy zcela jistě nevybočoval z mezí ústavnosti, jak se domnívá stěžovatelka. To platí i pro závěry týkající se nepřiměřenosti exekuce prováděné prodejem nemovitosti stěžovatelky. I zde soudy v napadených rozhodnutích své závěry ústavně souladným způsobem odůvodnily.
10. S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr soudu prvního stupně či soudu odvolacího z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když jejich rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka domáhá, proto Ústavní soud neshledal. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se soudy dostačujícím způsobem vyjádřily.
11. Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu