ECLI:CZ:US:2017:2.US.3675.17.1
sp. zn. II. ÚS 3675/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Dokládala, zastoupeného Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem se sídlem Průchodní 377/2, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2017, č. j. 5 To 65/2017-18528, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2017, č. j. 46 T 5/2015-18404, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 27. 11. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na svobodu pobytu podle čl. 14 odst. 1 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že citovaným usnesením Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení dohledu probačního úředníka, dále byla zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení uloženého předběžného opatření zákazu vycestování do zahraničí a žádost o zrušení peněžité záruky ve výši 4.500.000 Kč, neboť i nadále u stěžovatele trvá vazební důvod podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Takto krajský soud rozhodl za situace, kdy byla na stěžovatele a 14 dalších obžalovaných podána obžaloba pro rozsáhlou závažnou trestnou činnost kvalifikovanou jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně poplatku a podobné platby s tím, že stěžovatel a další obžalovaní se podíleli na využívání řetězce účelově vytvořených obchodních společností, které se zabývaly obchody s pohonnými hmotami za účelem zastření skutečného stavu transakcí, a tak systematicky krátili daň z přidané hodnoty, čímž České republice způsobili škodu ve výši 2,5 mld. Kč. Stěžovatel byl vzat do vazby dne 21. 3. 2014, ze které byl následně propuštěn dne 14. 7. 2014 za současného přijetí peněžité kauce a slibu stěžovatele a záruk fyzických i právnických osob, dále za dohledu probačního úředníka ve spojení se zákazem vycestování do zahraničí při uložení přiměřených povinností souvisejících s kontakty a oprávněními probačního úředníka.
3. Následná stížnost stěžovatele podle §141 a násl. trestního řádu proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně byla ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud tak o ní může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Předně je vhodné připomenout, že Ústavní soud nelze považovat ani za další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění tak zásadně náleží trestním soudům. To se týká i otázky hodnocení takových zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení existence některého z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku. Uvedené závěry lze - mutatis mutandis - vztáhnout i na posuzování rozhodnutí o uložení omezujících opatření, která nahrazují vazbu. Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, však v projednávané věci - jak již shora naznačeno - shledáno nebylo.
7. Namítá-li totiž stěžovatel v ústavní stížnosti, že ani vrchní soud nenapravil pochybení krajského soudu, neboť i on trvání důvodů tzv. útěkové vazby podle §67 písm. a) trestního řádu odůvodnil v rozporu s judikaturou Ústavního soudu jen tím, že stěžovateli hrozí vysoký trest, pak tato námitka neodpovídá kontextu obou napadených rozhodnutí. Krajský soud totiž ve svém usnesení uvedl, že obava z útěku stěžovatele do zahraniční není dána jen hrozbou uložení vysokého trestu, ale také tím, že v zahraniční může mít stěžovatel (vzhledem k charakteru trestné činnosti kladené mu za vinu) přístup k části výnosů z trestné činnosti. V návaznosti na tuto skutečnost je pak třeba rozumět odůvodnění vrchního soudu, když tento reflektoval nejen ohrožení vysokým trestem, nýbrž i předchozí život stěžovatele, tedy jeho kontakty a vazby v zahraničí, o nichž se krajský soud také zmiňuje.
8. Jak přitom sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, judikatura Ústavního soudu [srov. například jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 3371/14 ze dne 13. 1. 2015] nespojuje maximální přípustnou délku vazby stanovenou trestním řádem s délkou trvání institutů vazbu nahrazujících. Taková přímá relace nevyplývá ani z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva [srov. například stěžovatelem nepřímo citovaný rozsudek Földes a Földesné Hajlik proti Maďarsku ze dne 31. 10. 2006, stížnost č. 41463/02, a zejména jeho odst. 35 a 36]. Ostatně ani sám stěžovatel přímý rozpor napadených usnesení například s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva netvrdí, když proti judikatuře Ústavního soudu, jež přímo nelimituje trvání institutů nahrazujících vazbu maximální dobou stanovenou pro trvání vazby, brojí tak, že jím samotným citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na jeho případ nedopadají, neboť stěžovatel není - na rozdíl od tehdejších stěžovatelů - cizincem. Taková argumentace však podle Ústavního soudu není případná, neboť stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu [srov. k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 1363/16 ze dne 22. 8. 2016 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3371/14 ze dne 13. 1. 2015] na takovém kritériu výhradně nestojí. Ve stěžovatelově případě rovněž netrvají omezení nahrazující vazbu natolik dlouhou dobu, aby je bylo možno hodnotit v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva jako nepřiměřené.
9. Podstatné přitom z ústavního hlediska je především okolnost, že stěžovatel má k dispozici dostatečné záruky soudního přezkumu trvání zákonnosti a důvodnosti jeho omezení. Citovaná judikatura Ústavního soudu pak není rozporná ani se stěžovatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 4 Tz 23/2004. Podle Ústavního soudu je totiž nutno tento rozsudek interpretovat tak, že o omezení institutů nahrazujících vazbu maximální možnou dobou trvání vazby lze uvažovat jen tehdy, byla-li by vazba na stěžovateli skutečně vykonána a nad rámec maximální doby trvání vazby by navazovaly instituty vazbu nahrazující.
10. Ani jeden z důvodů omezení stěžovatele instituty nahrazujícími vazbu - jak zmíněný shora - přitom doposud ani podle Ústavního soudu nepominuly, když v případě stěžovatele lze uvažovat o jednotlivém povolení vycestovat do zahraničí za účelem pracovní cesty [srov. k tomu výslovně strana 6 usnesení krajského soudu], čímž jsou omezení jeho osoby ještě více zmírněna. Stěžovatel rovněž v ústavní stížnosti podrobněji nevysvětluje naznačenou nepřiměřenost jeho omezení blanketním tvrzením o zhoršujícím se zdravotním stavu jeho matky či nepřiměřenost výše aktuálně ve prospěch stěžovatele složené kauce [ostatně výší kauce a okolnostem jejího složení se krajský soud ve svém rozhodnutí podrobně věnoval a Ústavní soud na jeho závěry zcela odkazuje].
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu