ECLI:CZ:US:2017:2.US.3683.16.1
sp. zn. II. ÚS 3683/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Kolečkáře, zastoupeného Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 8. 2015, č. j. 20 C 200/2011-132, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, č. j. 70 Co 458/2015-168, a to v té jeho v části, ve které bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí obvodního soudu, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, č. j. 30 Cdo 2094/2016-193, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí, resp. některých jejich výrokových částí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces jak ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále bylo údajně porušeno jeho právo na účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal vůči žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 600.000 Kč jako finanční náhrady za nemajetkovou újmu. Tu utrpěl v důsledku nepřiměřené délky řízení, jež trvalo téměř 23 let a týkalo se jeho žaloby na odškodnění následků nesprávného úředního postupu - zjednodušeně řečeno nezákonného trestního stíhání. Výrokem II. pak prvostupňový soud uložil stěžovateli, aby žalované nahradil náklady řízení ve výši 900 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze změnil toto prvostupňové rozhodnutí tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 182.083,50 Kč. Ve zbývající části městský soud zamítavý výrok nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění měnícího rozsudku soud mimo jiné uvedl, že i podle prvostupňového soudu trvalo původní řízení, v němž se stěžovatel domáhal zmíněného odškodnění za nezákonné trestní řízení, nepřiměřeně dlouho. Při úvaze o výši odškodnění proto i nalézací soud dospěl k základní částce představující náhradu za nepřiměřeně dlouhé řízení ve výši 432.333 Kč. Tuto částku však nesprávně - což městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí podrobně vysvětlil - snížil na základě kritérií podle ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), o 95 % a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
4. Jako nepřípadný v dané souvislosti odvolací soud hodnotil zejména názor soudu prvního stupně, že označení řízení o odškodnění za nezákonné trestní řízení bylo pro stěžovatele zcela bezvýznamné. Naopak, stěžovatel učinil v daném řízení řadu úkonů a projevoval o jeho průběh velký zájem. Toto řízení pak mělo podle odvolacího soudu pro stěžovatele naopak vyšší význam než standardní, neboť se jím domáhal náhrady škody, kterou utrpěl v důsledku nezákonného odsouzení za trestný čin. S ohledem na celkovou délku řízení (23 let) rovněž odvolací soud uzavřel, že v daném případě je nutno vycházet z částky 20.000 Kč za rok řízení jako z částky základní. Z důvodu tohoto zvýšeného významu řízení pro stěžovatele odvolací soud navýšil základní částku odškodnění o 30 %. Na druhou stranu však konstatoval, že se stěžovatel v průběhu řízení, jehož nepřiměřenou délku namítá, nechoval jako účastník, který má skutečný zájem na tom, aby jeho žaloba byla projednána co nejdříve. Mnohá jeho podání totiž byla především snůškou invektiv a neopodstatněných nařčení o "vazbě na mafii", takže soud musel nejprve zvažovat jejich procesní význam, popřípadě vyzvat stěžovatele k jejich vysvětlení, doplnění nebo opravě (proto odvolací soud snížil základní částku odškodnění o 50 %). Délka řízení byla také v podstatné části ovlivněna tím, že úkony stěžovatele v jeho průběhu zásadním způsobem překračovaly rámec přiměřeného a rozumného uplatňování práv (zde zejména odvolací soud odkázal na opakované námitky podjatosti soudů a soudců, na opakované požadavky na delegaci věci k jinému soudu atp. - proto soud přistoupil k dalšímu snížení o 30 %). Konečně městský soud od výše přiznaného zadostiučinění odečetl částku ve výši 30.000 Kč, kterou žalovaná stěžovateli v souvislosti s jím namítanými průtahy v daném řízení již poskytla. K uspokojení stěžovatelova oprávněného nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení tak podle odvolacího soudu zbývalo zaplatit ještě 182.083,50 Kč.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť podle dovolacího soudu rozhodnutí městského soudu zcela odpovídá závěrům judikatury Nejvyššího soudu (v této souvislosti Nejvyšší soud odkázal mimo jiné na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne ze 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn. 206/2010, všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/).
6. Stěžovatelovu stížnostní argumentaci lze pak stručně shrnout tak, že podle jeho názoru odškodnění mu přiznané nedosahuje takové výše, aby bylo schopno napravit vzniklou nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem státu. Stěžovatel zejména zdůrazňuje, že újma mu byla způsobena nejen nesprávným úředním postupem, ale také nepřiměřeně dlouhou dobou samotného kompenzačního řízení, v němž bylo o odškodnění za zmíněný nesprávný úřední postup rozhodováno. Odvolací ani dovolací soudy se však otázce nároku na zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení nijak nevěnovaly a svá rozhodnutí v této souvislostí řádně neodůvodnily (rozhodoval zkrátka jen podle "tabulek"). Na podporu těchto svých závěrů pak stěžovatel v ústavní stížnosti cituje řadu nálezů Ústavního soudu a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení i jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Z napadených rozhodnutí předně nikterak nevyplývá, že by ve stěžovatelově případě byly obecné soudy vázány jakýmikoliv tabulkami, a tedy že by nebyly schopny přistupovat ke stěžovatelovu případu individuálně, protože opak je pravdou. Zvláště městský soud ve svém rozhodnutí strukturovaně diferencoval mezi všemi okolnostmi, které vedly ke zvýšení nebo ke snížení stěžovateli přiznané částky představující zadostiučinění za jemu způsobenou újmu.
10. Jediné, kde se městský soud držel "tabulkové hodnoty", byla základní částka přiznávaná za každý rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Její výše přitom vychází - jak je v ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu výslovně uvedeno - z rozhodnutí sp. zn. Cpjn. 206/2010 (resp. konkrétně z jeho částí IV.). V naposledy citovaném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud zejména po analýze judikatury Evropského soudu pro lidská práva stanovil, že výše přiměřeného zadostiučinění v penězích za každý rok nepřiměřeně dlouhého řízení má oscilovat mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč. Horní hranici, tedy 20.000 Kč, mají obecné soudy podle Nejvyššího soudu přiznávat mimo jiné tehdy, dochází-li k průtahům i v samotném kompenzačním řízení, navazujícím na nařízení, kde k průtahům došlo nejprve a jež mají být kompenzovány právě ve specifickém (kompenzačním) řízení. Není tedy správné tvrzení stěžovatele, že by obecné soudy průtahy samotného kompenzačního řízení v napadených rozhodnutích nezohlednily (resp. že by se tomuto specifiku daného řízení vůbec argumentačně nevěnovaly).
11. Jak správně upozorňuje sám stěžovatel, obecné soudy nesmí důvody vedoucí podle zákona ke snížení přiznávaného zadostiučinění (srov. §31 a zákona č. 82/1998 Sb.) aplikovat duplicitně. Ani takové chyby se však městský soud podle mínění Ústavního soudu nedopustil. Vysvětlil totiž dostatečně přesvědčivě a logicky, že o 30 % snížil stěžovatelovu náhradu za jemu způsobenou újmu proto, že nikoliv rozumně uplatňoval svá procesní práva (opakovaně vznášel námitky podjatosti atp. - srov. shora) a o 50 % snížil stěžovateli náhradu, neboť řízení zatěžoval mimo jiné zbytečnými invektivami, jež musely být v řízení opakovaně řešeny.
12. K žádnému z těchto aspektů se přitom stěžovatel v ústavní stížnosti adekvátně nevyjadřuje, ba dokonce pro věc rozhodné skutečnosti nelíčí objektivně. Ostatně i stěžovatelem citované pasáže judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva jsou pojímány značně obecně bez náležité reflexe právě projednávané věci. Podle Ústavního soudu lze tedy spravedlivě uzavřít, že nepřiznal-li městský soud stěžovateli celé jím nárokované odškodnění za nemateriální újmu způsobenou stěžovateli průtahy v řízení (když přitom byla zohledněna relevantní judikatura Nejvyššího soudu), postupoval ústavně souladným způsobem.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu