ECLI:CZ:US:2017:2.US.3803.16.1
sp. zn. II. ÚS 3803/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Projekt Sever, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Panská 890/7, právně zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 6. 2016, č. j. 1 VZN 1692/2016-11, proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 5. 2016 č. j. 1 KZN 284/2015-105, a proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV ze dne 30. 3. 2016, č. j. OKFK-969-1421/TČ-2015-251002, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 3, v článku 11 a v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 1 odst. 2, v článku 2 odst. 3, v článku 10 a 10a Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva").
2. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že ze strany policejního orgánu došlo k porušení ustanovení §2 odst. 4 a 5 a §89 trestního řádu tím, že sám z vlastní inciativy nezajistil důkazy, o kterých věděl, a jejichž potřeba zajištění vyplynula i z důkazů již provedených. Z tohoto důvodu stěžovatelka nesouhlasí s odůvodněním usnesení policejního orgánu o odložení věci, kde se uvádí, že "JUDr. Nováček však nedoložil žádné materiály, které by prokazovaly jeho tvrzení, a to ani přes výzvy policejního orgánu." Tato argumentace je dle stěžovatelky nepřezkoumatelná a v rozporu se základními zásadami trestního řízení, §43 trestního řádu i judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že odložení věci je v rozporu s trestním řádem a Ústavou, a je žádoucí a v souladu s principy demokratického právního státu, aby bylo dokazování řádně doplněno. Stěžovatelka se také neztotožňuje s postojem státního zástupce, který hodnotí, že stěžovatelka nekonala v rámci procesu změny územního plánu, jak jednat mohla. Stěžovatelka připomíná, že není předmětem trestního řízení, zda mohl ještě něco navíc, nad rámec svých povinností, učinit poškozený, nýbrž zkoumání toho, zda jednání osob zúčastněných přímo či nepřímo na správě státu může naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, a pokud ano, pak takové jednání řádně vyšetřit. Stěžovatelka podrobně rozvádí relevantní ustanovení Listiny, Ústavy, Úmluvy, poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015, a dovozuje, že nelze prověřování takto závažné trestné činnosti odložit s poukazem na možnost domáhat se práv v civilním řízení. Závěrem stěžovatelka předkládá svou domněnku, že stejná skupina osob, která jí způsobila škodu, způsobila škodu státu v kauze Open card, když personální propojení obou případů je zcela evidentní. Stěžovatelka poukazuje na rozpor mezi zájmem na potrestání pachatele v řízení, kdy poškozeným je stát (veřejnoprávní korporace, v případě Open card - Praha), a k tomu v protikladu stojící nezájem na prověření jednání osob v postavení zástupců veřejné moci, je-li poškozený zahraniční investor. Takový postup je podle stěžovatelky diskriminační a v rozporu s principy demokratického právního státu.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Na základě podání stěžovatelky ze dne 19. listopadu 2014 vedla Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odbor korupce, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") prověřování pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, kterého se měla dopustit osoba nebo osoby jednající v postavení tzv. úřední osoby za subjekt Hlavní město Praha. Trestného činu se měly tyto osoby dopustit tím, že v rámci výkonu své pravomoci a ve vzájemné součinnosti úmyslně zmařily podnikatelský záměr stěžovatelky spočívající ve výstavbě obytného souboru v katastru Městské části Praha - Benice a Městské části Praha - Uhříněves. K tomu mělo dojít především tím, že po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 6 Aos 2/2013-95, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2013, č. j. 9A 113/2012-163-177, učinily takové kroky, aby nebylo Zastupitelstvem Hlavního města Prahy postupováno podle §55 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), přestože tak postupováno být mělo. Tím měly stěžovatelce způsobit škodu ve výši nejméně 2,5 miliardy Kč. Usnesením policejního orgánu ze dne 30. 3. 2016, č. j. OKFK-969-121/TČ-2015-251002, byla uvedená trestní věc podle ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu odložena. Proti usnesení o odložení věci podala stěžovatelka, jako poškozená, stížnost, o které rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze napadeným usnesením ze dne 6. 5. 2016 č. j. 1 KZN 284/2015-105 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou. Citované usnesení státního zástupce napadla stěžovatelka podáním ze dne 21. 4. 2016 k Vrchnímu státnímu zastupitelství, jehož obsahem byl podnět k výkonu dohledu nad činností Městského státního zastupitelství v Praze v uvedené věci. Rozhodnutím ze dne 27. 6. 2016, č. j. 1 VZN 1692/2016-11 bylo Vrchním státním zastupitelstvím v Praze stěžovatelce sděleno, že nebylo shledáno pochybení v postupu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, ani policejního orgánu. Podnět stěžovatelky byl proto jako nedůvodný odložen. Proti usnesení státního zástupce ze dne 6. 5. 2016 podala stěžovatelka také ústavní stížnost, která byla usnesením sp. zn. IV. ÚS 2116/16 ze dne 18. 10. 2016 jako nepřípustná odmítnuta, neboť o shora citovaném podnětu k Vrchnímu státnímu zastupitelství nebylo v době podání ústavní stížnosti ještě rozhodnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze ani Policie České republiky nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry orgánů činných v trestním řízení a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. Také hodnocení obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci orgánů činných v trestním řízení, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak jiné orgány nahrazovat.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatuje, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Dle ústavního pořádku České republiky tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud konstatoval, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)].
7. Jakkoliv tedy Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, tak musí přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky tohoto ustanovení na účinné vyšetřování. Jinými slovy požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013). Výjimky, které eventuálně zakládají povinnost státu vyhovět návrhu oznamovatele na zahájení a vedení trestního stíhání, jsou podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva omezeny na případy, v nichž jde o kriminální útoky na fundamentální práva, chráněná články 2, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zejména porušení práva na život). Samotné podání trestního oznámení tak nezakládá jednotlivci právo na to, aby byla osoba podezřelá ze spáchání trestného činu za tento domnělý čin potrestána, nýbrž zakládá povinnost orgánu činného v trestním řízení postupovat dále v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací a prověřovat, zda došlo ke spáchání trestného činu.
8. V projednávané věci Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná procesní pochybení, natožpak pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek, a zda jejich odůvodnění nenese znaky zřejmé libovůle. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti převážně opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před Městským státním zastupitelstvím v Praze a posléze Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry orgánů činných v trestním řízení - z ústavněprávního hlediska - neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Zejména Městské státní zastupitelství se s jednotlivými námitkami stěžovatelky ve svém napadeném rozhodnutí pečlivě vypořádalo způsobem, který Ústavní soud považuje za ústavně souladný. Není přínosné na tomto místě závěry Městského státního zastupitelství opakovat, proto na ně Ústavní soud pro stručnost pouze odkazuje.
9. Se závěry státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, který dovodil, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestné činnosti, a proto usnesením podle §159a odst. 1 tr. řádu trestní věc podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku odložil, se ztotožnilo také Vrchní státní zastupitelství v Praze, které v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedlo, že jak usnesení policejního orgánu, tak i usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze splňují zákonné požadavky ustanovení §134 odst. 1, odst. 2 tr. řádu. Vrchní státní zastupitelství v Praze také konstatovalo, že trestní zákoník, stejně jako trestní právo vůbec, chrání práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob a dalších subjektů jen tehdy, jestliže právní prostředky jiných právních odvětví k jejich ochraně nepostačují. Je nutno připomenout, že v projednávané věci se jednalo o situaci, kdy stěžovatelka měla v úmyslu realizovat developerský projekt na pozemcích v katastru městských částí Praha-Benice a Praha-Uhříněves. Zakoupila pozemky, které byly určeny jako orná půda, zahrádky, městská zeleň a další, nikoli jako pozemky určené k zástavbě. Na základě podnětu městské části Praha - Benice došlo v tomto smyslu ke změně územního plánu, v pozdější době však nové zastupitelstvo městské části Praha-Benice dospělo k závěru, že by tento projekt mohl mít negativní dopad na rozvoj této městské části, pokud se týká životního prostředí, infrastruktury i občanské vybavenosti, proto podalo žalobu na zrušení změny územního plánu, které bylo vyhověno. Vrchní státní zastupitelství v Praze má za to, že stěžovatelka nevyčerpala veškeré možnosti, které jí skýtá občanskoprávní resp. správní řízení k vyřešení změny funkčního využití pozemků v katastru městské části Praha-Benice a Praha-Uhříněves, když disponuje jakožto subjekt, který má vlastnická nebo obdobná práva k pozemku či stavbě na příslušném katastrálním území, možností nadále využít postupu podle ustanovení §44 stavebního zákona. Trestní řízení přitom není prostředkem řešení komplikovaných správně-právních sporů týkajících se Magistrátu hlavního města Prahy a jeho městských částí, jak ze svého subjektivního pohledu dovozuje stěžovatelka.
10. Také těmto závěrům není z pohledu ústavnosti co vytknout. Odvolává-li se stěžovatelka na nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015, respektive na jeho závěr, že zásadou subsidiarity trestní represe dle §12 odst. 2 trestního zákoníku nelze odůvodnit postup, kdy by orgány činné v trestním řízení přehlížely jakoukoli trestnou činnost, jež má rovněž svůj soukromoprávní rozměr a připadá v úvahu, že se oběti trestné činnosti budou domáhat náhrady škody nebo jiných plnění cestou civilního procesu, je na tomto místě nutno uvést, že se v citované věci jednalo o projednání závažných trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti, a současně jednání, blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování. Ústavní soud přitom v uvedeném nálezu zdůraznil, že "zdrženlivost Ústavního soudu by zde nebyla proporcionální vzhledem k mimořádnému významu chráněných zájmů, ba i vzhledem k vysokému počtu osob, jimž měla být ze strany orgánů státu poskytnuta ochrana. Ústavní soud nabyl přesvědčení, že nesprávný postup policejního orgánu a státního zastupitelství zde ve svých důsledcích mohl kolidovat s mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 Ústavy), jež se týkají účinné ochrany před hrubým pošlapáváním lidské svobody a důstojnosti, k němuž mohlo docházet dlouhodobě a ve větším měřítku u celých skupin osob". Nejedná se tedy v žádném případě o situaci srovnatelnou s případem stěžovatelky, a kdy je naopak na místě setrvat na zásadě sebeomezení Ústavního soudu vůči orgánům činným v trestním řízení. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svůj shora citovaný nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, v němž uvedl: "Na postup orgánů činných v trestním řízení je tak třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku) by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň na místě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů, byť zároveň třeba doplnit, že nikoliv u některých trestných činů nejzávažnějších (v rovině obecného práva zpravidla odpovídajících kategorii zvlášť závažných zločinů), u kterých by byla jejich závažnost natolik vysoká, že by se jejich řešení toliko prostředky civilního práva, byť by byly k dispozici, jevilo hrubě nedostatečné".
11. Nelze proto souhlasit s názorem stěžovatelky, že by Ústavní soud v rámci kontroly ústavnosti neměl rozlišovat mezi základními lidskými právy chráněnými Ústavou či Úmluvou, či dovozovat zájem státu na ochranu v rámci trestního řízení pouze u některých vybraných práv. Poměřování významu základních lidských práv a intenzity důsledku jejich porušení ve smyslu zásahu do integrity dotčeného subjektu je totiž naopak stěžejním prizmatem rozhodování Ústavního soudu. Ostatně o tom, že se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi stavěl vždy zdrženlivě k návrhům oznamovatelů trestných činů, kteří cestou individuální ústavní stížnosti usilují o kasaci rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci, byla stěžovatelka informována již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2116/16 ze dne 18. 10. 2016, kdy jí Ústavní soud výslovně sdělil, že i v případě, kdy by vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, byl by patrně Ústavní soud nucen odmítnout její stížnost jako zjevně neopodstatněnou, neboť z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že právo poškozeného na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných článkem 2, článkem 3 a článkem 4 Úmluvy (tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací) a výjimečně také u článku 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život. K tomu Ústavní soud výslovně uvedl, že právo na efektivní trestněprávní ochranu navíc nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. občanskoprávní žalobou nebo instituty správního práva). Od těchto svých závěrů neshledal Ústavní soud důvodu se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu