ECLI:CZ:US:2017:2.US.3842.16.1
sp. zn. II. ÚS 3842/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ELKO EP, s.r.o., se sídlem Palackého 493, Holešov, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem Čechova 1184/2, Přerov, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015, č. j. 2 Nc 1029/2015-116, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2016, č. j. 3 Cmo 89/2016-182, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení ústavních principů, zakotvených v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jejích základních práv, zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze k návrhu žalobce (Teco a.s.) nařídil předběžné opatření, kterým stěžovatelce uložil povinnost zdržet se v České republice výroby, nabídky, uvádění na trh, užívání, vystavování, skladování, držení ve výroku II. označených a specifikovaných výrobků, resp. povinnost zdržet se v České republice výroby, nabídky, uvádění na trh, užívání, vystavování, skladování, držení či pořádání uživatelských školení ohledně výrobků obsahujících buď samostatně anebo ve spojení s jinými výrobky systém pro elektronický přenos dat v oblasti automatizace budov a průmyslové automatizace, zahrnující alespoň jednu účastnickou stanici typu "master", alespoň jednu účastnickou stanici typu "slave", přičemž účastnické stanice jsou opatřeny procesorem s kódováním výstupu a dekódováním vstupu, a dále zahrnující napáječ systému a alespoň jednu napájecí a komunikační dvoudrátovou sběrnici pro poloduplexní přenos kódovaných dat v systému, vyznačující se tím, že sběrnice je připojena k napáječi přes první impedanční oddělovač, procesor účastnické stanice je připojen ke sběrnici přes druhý impedanční oddělovač, dekodér na vstupu procesoru je tvořen časově klíčovaným impulzním detektorem pro příjem a dekódování časově ohraničených kódovaných datových impulzů, který je přes sériově zapojenou vazební impedanci připojen ke kladnému vodiči sběrnice a mezi kladný vodič a záporný vodič sběrnice je zapojena budící impedance v sérii se spínacím prvkem modulátoru pro šíření ohraničených kódovaných datových impulzů a výstupu procesoru do systému po sběrnici, s výjimkou ve výroku III. označených výrobků, resp. povinnost zdržet se umísťování označení "CIB" na elektrické a elektronické výrobky nebo jejich obaly, zdržet se nabídky, skladování a uvádění na trh elektrických a elektronických výrobků pod označením "CIB", zdržet se užívání označení "CIB" v obchodních listinách a v reklamě, a to ve spojení s elektrickými a elektronickými výrobky, s výjimkou ve výroku IV. označených výrobků.
3. Žalobce se vydání předběžného opatření domáhal z toho důvodu, že je vlastníkem užitného vzoru "Systém pro elektronický přenos dat", zapsaného pod č. 21380, a vlastníkem slovní ochranné známky č. 326489 ve znění "CIB Common Installation Bus". Dle názoru žalobce stěžovatelka nicméně vyrábí, nabízí a prodává vlastní výrobky, u nichž "neoprávněně využívá technické řešení sběrnice žalobce (bez jeho souhlasu), jsou "v komunikační části" nedovolenými napodobeninami žalobcových výrobků, krom toho jsou označeny dominantním prvkem CIB slovní ochranné známky žalobce." Jednání stěžovatelky proto považuje za zásah do práv ke svému užitnému vzoru, za nekalou soutěž a zásah do práv ke svým ochranným známkám, přičemž potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků odůvodnil zejména "nutností zabránit poškození svého postavení na trhu a naopak zisku neoprávněné soutěžní výhody na straně (stěžovatelky)."
4. Městský soud v Praze o daném návrhu rozhodoval opakovaně. Původně tak učinil usnesením ze dne 18. 3. 2015, č. j. 2 Nc 1029/2015-13, jímž jako nedůvodný zamítl návrh odpovídající výše citovanému výroku II.; návrh odpovídající výroku III. odmítl pro neurčitost a návrh odpovídající výroku IV. odmítl pro absenci skutkových tvrzení, které ovšem Vrchní soud v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nicméně i druhé usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2015, č. j. 2 Nc 1029/2015-60, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 12. 2015, č. j. 3 Cmo 313/2016-100, následně zrušil, když městskému soudu vytkl, že se neřídil jeho závazným právním názorem, tj. že ohledně požadavků obsažených ve výrocích II., III. a IV. byly předpoklady pro nařízení předběžného opatření splněny. Městský soud v Praze, vázán tímto právním názorem vrchního soudu, proto v ústavní stížností napadeném usnesení návrhu žalobce vyhověl a nařídil výše rekapitulované předběžné opatření.
5. Stěžovatelka proti tomuto usnesení městského soudu podala odvolání, v němž především namítala jeho nepřezkoumatelnost (nedostatečně zjištěný skutkový stav, absence odůvodnění) a také nesplnění zákonem předvídaných podmínek pro nařízení předběžného opatření, když žalobce neosvědčil porušení svých práv a právem chráněných zájmů.
6. Vrchní soud v Praze o tomto odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení městského soudu jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrdil, s výjimkou části výroku II., vztahující se k výrobkům označeným RFDA-73M/RGB, ohledně nichž vzal žalobce návrh zpět, a proto postupem podle ustanovení §222a odst. 1 o. s. ř. usnesení městského soudu v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil. Vrchní soud se ztotožnil se závěry městského soudu ohledně důvodnosti podaného návrhu na vydání předběžného opatření, naopak odvolací námitky stěžovatelky neshledal důvodnými, resp. relevantními pro řízení ve věci samé. Dle vrchního soudu je pro řízení o návrhu na vydání předběžného opatření podstatné, že "žalobce osvědčil svá tvrzení o existenci práv k technickému řešení, obsaženému v jeho výrobcích, dále o tom, že (stěžovatelka) na svých výrobcích užívá toto pro žalobce chráněné technické řešení a že pro své výrobky užívá označení kolidující s právy, vyplývajícími pro žalobce z jeho ochranné známky." Rovněž ani s ostatními odvolacími námitkami stěžovatelky (nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nedostatečně zjištěný skutkový stav či nepřiměřenost předběžného opatření) se vrchní soud neztotožnil.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení celé řady ústavních principů a základních práv uvádí v podstatě shodné námitky, které byly již obsahem jejího odvolání. I nadále tak polemizuje se závěry obecných soudů ohledně splnění zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření, přičemž i nadále zastává stanovisko, že v daném případě došlo k neadekvátnímu a nepřiměřenému zásahu do jejích práv. Stejně tak stěžovatelka (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu) opětovně namítá nepřezkoumatelnost usnesení městského soudu spočívající v absenci řádného odůvodnění.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše zdůrazněno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně viděno - způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, jak ostatně nyní namítá i stěžovatelka. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014; usnesení sp. zn. II. ÚS 2293/15 ze dne 31. 8. 2015 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3198/15 ze dne 12. 1. 2016) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].
10. Jak již bylo výše rekapitulováno, stěžovatelka v řízení před obecnými soudy setrvale polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku splnění zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření, požadovaného žalobcem. V této polemice stěžovatelka pokračuje i v ústavní stížnosti, neboť v ní obsažená argumentace představuje především souhrn námitek směřujících vůči konkrétním závěrům obecných soudů, v nichž stěžovatelka nesouhlasí se způsobem posouzení důvodnosti, resp. přiměřenosti nařízení předběžného opatření. Ústavní soud se nicméně s těmito námitkami stěžovatelky ohledně "neadekvátního a nepřiměřeného" zásahu do jejích základních práv postupem obecných soudů neztotožňuje, neboť tvrzený zásah neshledal. Naopak, Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy (zejména vrchní soud) podrobně a srozumitelně vyložily, proč byly v daném případě splněny zákonné předpoklady pro nařízení předmětného předběžného opatření, resp. že se vrchní soud podrobně vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatelky, které opětovně předkládá i nyní v ústavní stížnosti. Takový postup Ústavní soud považuje za ústavně konformní a nelze proto přisvědčit ani názoru stěžovatelky, že již samotným procesním postupem obecných soudů, ústícím do vydání ústavní stížností napadených usnesení, byla porušena její základní práva.
11. Pokud stěžovatelka namítala, že absence odůvodnění (s odkazem na ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř.) může sama o sobě zatížit takové rozhodnutí protiústavní vadou jeho nepřezkoumatelnosti, lze s touto námitkou stěžovatelky v obecné rovině souhlasit, neboť Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy by k tomuto procesnímu postupu, který jim citované ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. umožňuje, měly přistupovat zcela výjimečně, tím méně pak, představuje-li takto neodůvodněné předběžné opatření nikoliv nevýznamný zásah do právní sféry dotčeného jednotlivce. Nicméně pro nyní projednávaný případ není tato námitka relevantní, neboť městský soud své rozhodnutí o nařízení předběžného opatření odůvodnil (tj. nepostupoval dle ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř.), byť v podobě rekapitulace závěrů vrchního soudu, jimiž byl při svém rozhodnutí vázán. Navíc i tento "deficit" v procesním postupu městského soudu byl dle názoru Ústavního soudu dostatečným způsobem zhojen postupem vrchního soudu v odvolacím řízení, který naopak podrobně a srozumitelně vyložil, proč byly v daném případě splněny zákonné předpoklady pro nařízení předmětného předběžného opatření.
12. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. Za dané situace Ústavní soud nepovažoval za účelné, aby podanou ústavní stížnost zasílal k vyjádření účastníkům řízení a také žalobci, jenž se podáním ze dne 13. 1. 2017 domáhal přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení (ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by tím pouze zbytečně prodlužoval samotné řízení o ústavní stížnosti, aniž by bylo lze očekávat od těchto vyjádření další objasnění věci a zejména aniž by toto vyjádření mohlo - s ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost - jakkoliv ovlivnit celkový výsledek řízení u Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu