ECLI:CZ:US:2017:2.US.3853.15.1
sp. zn. II. ÚS 3853/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou, sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015 č. j. 30 Cdo 3160/2015-153 a proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. dubna 2015 č. j. 24 Co 41/2015-138, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2 a odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 38 L 675/2014.
3. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 11. 2014 č. j. 38 L 675/2014-67 bylo rozhodnuto, že další držení stěžovatele ve zdravotním ústavu je přípustné, a to na dobu do 11. 5. 2015 (výrok I.), náklady řízení nese stát (výrok II.), opatrovníku stěžovatele JUDr. Šárce Veskové se přiznává odměna 4 854,80 Kč (výrok III.), znalci MUDr. Vlastimilu Kyralovi se přiznává odměna za účast u jednání u soudu 350 Kč (výrok IV.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
4. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 4. 2015 č. j. 24 Co 41/2015-138 bylo rozhodnuto, že rozsudek okresního soudu ze dne 11. 11. 2014 č. j. 38 L 675/2014-67 se vyjma odvoláním nenapadených výroků III. a IV. mění tak, že držení stěžovatele ve zdravotním ústavu bylo přípustné jen do 16. 1. 2015 a nadále již přípustné není (výrok I.). Výrokem II. rozsudku krajského soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků, ani stát nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani před krajským soudem. Výrokem III. bylo zrušeno usnesení okresního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 38 L 675/2014-89, kterým bylo předmětné řízení zastaveno, i když okresní soud již nebyl věcně příslušný k takovému rozhodnutí.
5. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že okresní soud postupoval při vydání napadeného rozsudku v souladu s §80 a §81 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, když poté, co bylo rozhodnuto, že k převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů, které stále trvaly, pokračoval v řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu. V této fázi řízení okresní soud provedl důkaz znaleckým posudkem a výslechem znalce i zdravotnickou dokumentací stěžovatele a vyjádřením ošetřujících lékařů. Těmito důkazy bylo prokázáno, že stěžovatel ke dni rozhodování okresního soudu trpěl duševní poruchou, tj. chronickou paranoidní schizofrenií, při které byl nebezpečný sám sobě i svému okolí. Současně bylo stanoveno, že jeho léčba v rámci hospitalizace by měla trvat dalších 6 měsíců. S těmito závěry se krajský soud plně ztotožnil. V době po vydání rozsudku okresního soudu byla hospitalizace stěžovatele dne 16. l. 2015 ukončena a stěžovatel byl propuštěn zdravotním ústavem domů do ambulantní léčby. Vzhledem k nastalé situaci rozhodl krajský soud tak, že držení stěžovatele ve zdravotním ústavu bylo přípustné jen do 16. l. 2015 a nadále přípustné není.
6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 11. 2015 č. j. 30 Cdo 3160/2015-153 podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
7. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že k projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. l. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nejvyšší soud dovodil, že dovolání stěžovatele těmto stanoveným předpokladům nevyhovuje, neboť neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek uvedených v §237 o. s. ř., které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu a proto dovolací soud dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
II. Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud bez potřebného dokazování dospěl k závěru, že umístění stěžovatele ve zdravotnickém zařízení bylo právě do dne 16. 1. 2015, kdy byl propuštěn z Psychiatrické nemocnice v Havlíčkově Brodě bez souhlasu stěžovatele, přípustné. Podle stěžovatele je zřejmé, že krajský soud pouze přejal do výroku I. svého rozsudku datum propuštění stěžovatele z Psychiatrické nemocnice v Havlíčkově Brodě a vůbec nezkoumal důvody, které vedly ošetřující lékaře k naprosto odlišnému stanovisku od stanoviska znalce a stanoviska dřívějšího ošetřujícího lékaře MUDr. Michala Mikolaje. Krajský soud měl podle stěžovatele zkoumat, zda podle ošetřujících lékařů, na základě jejichž rozhodnutí byl propuštěn z nedobrovolné hospitalizace, nebyly splněny podmínky pro ukončení jeho hospitalizace již v dřívějším období a zda je možné přisvědčit stěžovateli, že dřívější lékařské zprávy byly vypracovány neobjektivně. Namísto provedení alespoň minimálního dokazování, které bylo dle stěžovatele vzhledem k zásadní změně situace nutné provést, krajský soud po zjištění, že byl stěžovatel z hospitalizace propuštěn, řízení nejprve zastavil a po obdržení žádosti o jeho pokračování v rámci prvního jednání do předmětného výroku dovoláním napadeného rozsudku pouze převzal datum propuštění stěžovatele za datum, do kterého bylo nedobrovolné umístění stěžovatele ve zdravotnickém zařízení přípustné. K tomuto závěru krajský soud dospěl v situaci, kdy žádným způsobem neprověřoval, zda se zdravotní stav stěžovatele k datu propuštění vůbec nějakým způsobem proti dnům (případně týdnům) předcházejícím změnil. Tuto argumentaci stěžovatele nepovažoval za zásadní ani Nejvyšší soud a odmítnutím dovolání se ztotožnil s tvrzeními obsaženými v předchozích soudních rozhodnutích a dle názoru stěžovatele tak umožnil, že nebylo řešeno nezákonné zbavení osobní svobody stěžovatele, když k rozhodnutí o oprávněnosti jeho nedobrovolné hospitalizace nebyly žádné důvody.
9. Stěžovatel namítá, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro vyhlášení rozhodnutí, že je jeho další držení ve zdravotním ústavu přípustné, a tím byla nezákonně omezena jeho osobní svoboda zaručená čl. 8 odst. 1 Listiny. Tento závěr je dovozován zejména ze skutečnosti, že stěžovateli nebyl poskytnut informovaný souhlas k jeho hospitalizaci, i když o něj lékaře žádal, byl schopen ho posoudit a souhlas s hospitalizací stvrdit svým podpisem. Namísto tohoto postupu byl zvolen postup, na základě kterého došlo neopodstatněně a nezákonně k nedobrovolné hospitalizaci stěžovatele, který se nedomohl ani soudní ochrany.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu byly splněny všechny procesní předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.
12. V předmětné věci Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání neoznačuje a ani nepředkládá žádnou z alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí podle hledisek uvedených v §237 o. s. ř., které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel uvedený procesní prostředek k ochraně svého práva neuplatnil řádně a vlastním jednáním tak zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, neboť Ústavní soud neshledal (viz body 17. a 18.), že by Nejvyšší soud pochybil, když stěžovatelovo dovolání posoudil jako nepřípustné.
13. S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, když proti rozsudku krajského soudu bylo přípustné dovolání, které však stěžovatel neuplatnil řádně. Z toho plyne, že dovolání z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), přičemž podání vadného opravného prostředku přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 (tato usnesení a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti tomuto usnesení zjevně neopodstatněná.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu žádné konkrétní námitky neuplatnil, pouze obecně namítal, že odmítnutím stěžovatelova dovolání se Nejvyšší soud ztotožnil s tvrzeními obsaženými v předchozích soudních rozhodnutích.
17. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu stěžovatelova dovolání (založeného na č.l. 146-148 spisu okresního soudu) postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn; argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými. Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu