ECLI:CZ:US:2017:2.US.388.17.1
sp. zn. II. ÚS 388/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 5. 2016, č. j. Nc 21040/2015-107, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. 8. 2016, č. j. Nc 21040/2015-121, a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 23. 11. 2016, č. j. 59 Co 357/2016-193, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Uherském Hradišti a Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů a vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilým dětem T. a J., jejichž matkou je stěžovatelka a otcem J. Š.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Uherském Hradišti ústavní stížností napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) svěřil nezletilé děti do péče stěžovatelky (výrok I.); otci stanovil výši měsíčního výživného ve vztahu k nezletilé T. na částku 3.600 Kč a ve vztahu k nezletilému J. na částku 2.800 Kč (výrok II.) a současně mu uložil uhradit dlužné výživné (za dobu od 1. 8. 2015 do 30. 4. 2016) ve výši 31.650 Kč (výrok III.). Ve výroku IV. rozsudku pak okresní soud upravil harmonogram styku otce s nezletilými dětmi. Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
4. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal otec nezletilých dětí odvolání, v němž nesouhlasil s jejich svěřením do výlučné péče stěžovatelky a domáhal se stanovení střídavé péče a tedy i úpravy jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilým dětem, neboť tu není při střídavé péči nezbytné stanovovat.
5. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně v rozsudku rovněž napadeném nyní projednávanou ústavní stížností o tomto odvolání otce rozhodl tak, že jako věcně správný (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu o svěření nezletilých dětí do výlučné péče stěžovatelky. Nicméně změnil výroky okresního soudu týkající se jak určení výše výživného ve vztahu k nezletilým dětem, kdy ponížil částku měsíčního výživného k nezl. T. na 3.100 Kč a ve vztahu k nezl. J. na částku 2.500 Kč a současně ponížil částku jeho dlužného výživného na částku 30.100 Kč, tak i úpravy harmonogramu jeho styku s nimi (výrok II.). Krajský soud svůj závěr o snížení okresním soudem stanovené výše vyživovací povinnosti otce ve vztahu k nezletilým dětem odůvodnil tím, že okresní soud, přestože provedl dokazování za účelem zjištění aktuální výše měsíčních příjmů otce i stěžovatelky, potřeb nezletilých dětí, vycházel z neprokázané skutečnosti, že otec nezletilých dosahoval měsíčních příjmů ve výši 21.000 až 23.000 Kč. Krajský soud po vyhodnocení údajů o příjmových poměrech otce obsažených v daňových přiznáních za jednotlivá zdaňovací období dospěl k závěru, že "výdělkovým schopnostem a možnostem otce odpovídá čistý příjem cca 20.000 Kč měsíčně, jenž se jeví jako reálný s ohledem na vykázaný podstatně nižší příjem otce v roce 2015, jakož i o málo vyšší dosavadní příjem v roce 2016." Ke stanoveným částkám výživného pak krajský soud konstatoval, že výše takto stanoveného výživného koresponduje jak s aktuálními potřebami nezletilých dětí, tak i s životní úrovní otce.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s těmito právními závěry krajského soudu polemizuje, když vyjadřuje svůj nesouhlas především se způsobem, jakým bylo krajským soudem rozhodnuto o snížení výživného otce ve vztahu k nezletilým dětem. Konkrétně vyjadřuje nesouhlas s tím, jak krajský soud hodnotil důkazy provedené za účelem zjištění skutečných příjmů otce, když své rozhodnutí, obdobně jako okresní soud, opřel pouze o "zkreslené" údaje uvedené v daňových přiznáních otce, aniž by zohlednily či jakkoliv zjišťovaly práci otce tzv. "na černo", z níž mu plynou rovněž nemalé příjmy. Z toho důvodu jsou rozhodnutí obecných soudů stěží akceptovatelná, neboť je to právě stěžovatelka, kdo je paradoxně "sankcionována" za to, že otec porušil povinnost předložit všechny listiny k prokázání svých příjmů (ve smyslu ustanovení §916 občanského zákoníku).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s aktuální úpravou výživného otce ve vztahu k nezletilým dětem a se způsobem, jakým obecné soudy, zejména krajský soud, za tímto účelem zjišťovaly skutkový stav a hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné či zda má být rozhodnuto o jeho změně, atp. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť (s ohledem na charakter předestřených námitek) ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy vyživovací povinnosti otce k nezletilým dětem, která byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Ústavní soud ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy dle ustanovení §120 o. s. ř.). Ústavní soud v minulosti rovněž opakovaně konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
10. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je koncipováno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatelky, že rozhodnutí obecných soudů jsou nesprávná. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní soud, tak i krajský soud (po provedeném dokazování) náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení otázky, jaká částka měsíčního výživného odpovídá příjmům a výdělkovým schopnostem otce na straně jedné a aktuálním potřebám nezletilých dětí na straně druhé. Přestože se krajský soud neztotožnil se způsobem hodnocení důkazů i se samotným závěrem okresního soudu ohledně určení této konkrétní částky, své rozhodnutí učiněné na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně a srozumitelně odůvodnil.
11. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu ze strany obecných soudů, zejména když nevzaly v úvahu práci otce tzv. "na černo" a zřejmé zkreslení údajů obsažených v daňových přiznáních, považuje nadto Ústavní soud dodat, že z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že při zjišťování aktuálních příjmů otce nevycházel pouze z údajů uvedených v daňových přiznáních otce (a to právě s ohledem na jejich možné zkreslení, např. účelovým snižováním daňového základu), ale hodnotil i jeho výdělkové schopnosti, majetkové poměry a celkově jeho životní úroveň, na níž by se nutně musela stěžovatelkou tvrzená skutečnost odrazit. V této souvislosti ovšem nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka tyto své námitky předkládá poprvé až v ústavní stížnosti, ačkoliv směřují i vůči rozhodnutí okresního soudu, aniž by však využila svého procesního oprávnění podat proti jeho rozsudku odvolání a svá tvrzení v průběhu odvolacího řízení případně prokázat. Nelze se proto ztotožnit s námitkami stěžovatelky vůči způsobu vedení dokazování i hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, jimiž se stěžovatelka spíše snaží zvrátit důsledky pro ni nepříznivého výsledku řízení a koneckonců i její procení pasivity.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu