ECLI:CZ:US:2017:2.US.3912.16.1
sp. zn. II. ÚS 3912/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Davida Uhlíře mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem, se sídlem v Brně, Divadelní 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2016, č. j. 13 Co 278/2015-101, a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 7. 2015, č. j. P 62/2015-29, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 11. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 odst. 4, v článku 36 odst. 1 a 2, a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava).
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které dovodily, že v zájmu nezletilých dětí je, aby byly svěřeny do péče matky, a to jak pro dobu před rozvodem, tak pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Stěžovatel má za to, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí zaměňují pojmy zájem dítěte a stanovisko či přání dítěte. Stěžovatel upozorňuje, že přání či stanovisko nezletilého dítěte nemusí být vždy v jeho nejlepším zájmu, zatímco je povinností soudu (a kolizního opatrovníka) zájmy nezletilých dětí chránit. Stěžovatel v této souvislosti vyjadřuje pochybnosti, zda se skutečně jednalo o svobodné a ničím neovlivněné vlastní stanovisko dětí, či spíše o stanovisko matky, které děti sdělovaly v důsledku dlouhodobého nátlaku a silné manipulace ze strany matky a v obavě před ní. Na tomto místě stěžovatel připomíná, že nebylo vyhověno jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení osobnosti matky a její způsobilosti k výlučné výchově dětí. Stejně tak stěžovatel považuje za chybný procesní postup soudu, který neprovedl k důkazu stěžovatelem předložené nahrávky rozhovorů mezi matkou a dětmi, a přitom umožnil u jednání nezletilým do přepisů nahrávek nahlédnout. Stěžovatel nesdílí názor, že by využití audionahrávky jako důkazního prostředku bylo v civilním řízení absolutně nepřípustné, zvláště pak v daném případě, kdy nahrávky dokazují nejen to, že se matka v rozhovoru s dětmi vyjadřovala o stěžovateli těmi nejhrubšími vulgárními urážkami a hrubým způsobem jej ponižovala, ale dokazují i mnohem závažnější a zásadní skutečnosti, totiž, že matka se podobně hrubě, agresivně a vulgárně chovala i k dětem samotným. Stěžovatel je přesvědčen, že výlučná péče matky není v nejlepším zájmu dětí, a poukazuje na rozpor mezi tím, jaká je představa dětí, a mezi kvalitou poskytované výchovy ze strany matky, která hovoří s dětmi vulgárně, pomlouvá druhého z rodičů, navádí děti proti tomuto druhému rodiči a celé jeho rodině, nevede děti k řádnému životu, k práci, k přípravě na budoucí povolání, k péči o domácnost a podobně. Takové prostředí stěžovatel nepovažuje za zaručující zdravý a úspěšný vývoj dětí a dotvoření jejich osobnosti. Stěžovatel naopak považuje za vhodné, aby nezletilí poznali i jiný výchovný model, což by zajistila právě střídavá výchova. Soudy obou stupňů však upřednostnily subjektivní přání nezletilých před objektivním prověřením celé věci, ochranou jejich zájmů a zajištěním jejich zdravého vývoje, který není ve věku šestnácti let ukončen a je možné na něj působit. Závěrem stěžovatel namítá, že stanovené výživné je nepřiměřeně vysoké a neodpovídá ani majetkovým a výdělkovým potřebám stěžovatele, ale ani zjištěným odůvodněným potřebám nezletilých dětí.
3. Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. P 62/2015 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 7. 2015, čj. P 62/2015-29, byli nezletilí D. a D. K. svěřeni s účinností od právní moci rozsudku a dále pro dobu po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky (výrok I.), stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu každého z dětí částkou 3 500 Kč měsíčně (výrok II.), a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na základě kterého rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 8. 2016, č. j. 13 Co 278/2015, tak, že nezletilá D. a nezletilý D.K. se jak pro dobu před rozvodem manželství rodičů, tak pro dobu po rozvodu, svěřují do péče matky. Ve výroku II. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že je stěžovatel povinen platit na nezletilou D. a D.K., na každého z nich, výživné v částce 4 500 Kč měsíčně.
4. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání.
5. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilým, resp. upravily pravidelný styk stěžovatele s nimi, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu Brno-venkov nedošlo.
7. Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel jednak ze shodného přání obou nezletilých, z nichž D.K. vyjádřil své zamítavé stanovisko ke střídavé péči nikoliv pouze při pohovoru v orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ale také při jednání soudu, a jednak ze zjištění, že rodiče nejsou schopni vzájemné komunikace, vedou dlouhodobě spory a vyvolávají konflikty, které si vyžadují často až zákrok Policie ČR. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že forma střídavé péče rodičů o děti není k jejich prospěchu. S těmito závěry se ztotožnil rovněž odvolací soud, který poukázal na judikaturu Ústavního soudu vyznívající po určitou dobu v kategorický závěr o nutnosti preferovat formu střídavé péče s tím, že právě tato forma je "nejlepším zájmem dítěte", avšak později byla v řadě dalších nálezů výrazně korigována. Při posuzování nejlepšího zájmu obou nezletilých dětí vycházel odvolací soud zejména ze zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí a Manželské a rodinné poradny centra sociálních služeb v Brně, a v neposlední řadě ze stanoviska obou nezletilých dětí a jejich názoru na uspořádání jejich budoucích poměrů k rodičům, který prezentovaly jak v rámci řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím.
8. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami stěžovatele náležitě vypořádaly, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že je v souladu s přáním nezletilých vhodné svěřit je do výchovy matky, a naopak proč střídavá výchova v daném případě nepřichází v úvahu. Není přínosné na tomto místě opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že nebylo k jeho návrhu zadáno vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení osobnosti matky a její způsobilosti k výlučné výchově nezletilých, Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že shora konstatovaná zásada volného hodnocení důkazů má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo i v dané věci, kdy ze zjištěného skutkového stavu, včetně soudu sdělených stanovisek nezletilých, kterým bylo v době vydání rozsudku odvolacího soudu více než 16 a půl roku, měl odvolací soud za dostatečně prokázané skutečnosti opodstatňující názor, že je na místě svěřit nezletilé do výlučné péče matky.
10. To platí i ohledně stěžovatelem navrženého důkazu v podobě přepisu nahrávek telefonických hovorů mezi matkou a nezletilými, které odvolací soud odmítl mimo jiné z důvodu uvedených matkou ve vyjádření k odvolání stěžovatele, tedy z důvodu, že neměly formu notářského zápisu a byly pořízeny bez vědomí dotčených osob. Otázkou přípustnosti záznamů hovorů fyzických osob se Ústavní soud zabýval již několikrát, ač ve většině případů toliko ve vztahu k řízení trestnímu, a dovodil, že přípustnost takového důkazu je vždy nezbytné posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. usnesení ze dne 20. 10. 2011 ve věci sp. zn. 143/06). V nálezu sp. zn. II. ÚS 1774/14 ze dne 9. 12. 2014 (N 221/75 SbNU 485) Ústavní soud konstatoval, že "za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale hodnoceno po stránce sociálně etické šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry". Podle komentářové literatury (komentář k §125 o. s. ř. dle Jirsa, J. in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, Kniha II., s. 305) u telefonických rozhovorů (SMS zpráv) musí volající (odesílající) počítat s tím, že si volaný pořídí a následně použije záznam k důkazu. Předpokládá se konkludentní souhlas s možným pořízením takového záznamu, což je rozdíl proti použití záznamu tajného či nelegálně získaného přepisu komunikace třetí osoby dostupné z právního informačního systému. Právě tak tomu bylo i ve věci stěžovatele, který soudu předložil tvrzený záznam telefonické komunikace mezi matkou a nezletilými.
11. Namítá-li otec, že v projednávané věci byla dána nadstandardní váha názoru nezletilých, a to snad i na újmu jejich nejlepším zájmům, Ústavní soud konstantně stojí ve své judikatuře na stanovisku, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02, body 57-59]. V dané věci při jednání odvolacího soudu se obě nezletilé děti vyjádřily v tom smyslu, že si nepřejí být svěřeny do střídavé péče rodičů, přejí si uspořádat své poměry tak, že budou svěřeny do péče matky, protože s otcem, který se zejména od doby zahájení řízení o rozvod manželství vrací domů pozdě, případně přebývá mimo domov i přes noc, si příliš nerozumí; s otcem se chtějí stýkat pouze na základě dohody, nezletilí také odmítli v letech 2014 a 2015 možnost strávit s otcem dovolenou v Chorvatsku. Oba nezletilí uvedli, že bývají často svědky konfliktů mezi rodiči, jejichž iniciátorem bývá stěžovatel. V rámci pohovoru obě děti uvedly, že o jejich každodenní potřeby se plně stará matka.
12. Ústavní soud má za zcela ústavně souladné, že soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování zejména ze stanoviska obou nezletilých dětí, které, jak uvedl odvolací soud, se svým věkem blíží věku dospělosti a jsou zcela nepochybně schopné vytvořit si vlastní názor na otázku, která se týká další péče o ně, a sdělit tento svůj názor i bezprostředně v řízení před soudem. Obě nezletilé děti přitom jak při pohovoru v orgánu sociálněprávní ochrany dětí, tak přímo při jednání soudu a zcela přesvědčivě odmítly možnost střídat se v péči obou rodičů; vyslovily přání, aby byly svěřeny do péče matky, k níž mají zjevně bližší citovou vazbu a která spíše pečuje o jejich základní každodenní potřeby. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že by shora uvedené zcela jednoznačné stanovisko nezletilých mělo být v rozporu s jejich nejlepším zájmem. Nic takového nebylo v řízení prokázáno, a s ohledem na věk dětí, který dosahuje již sedmnácti let, je značně nepravděpodobné, že by nezletilí ohledně svých názorů podlehli nátlaku matky, jak naznačuje stěžovatel. Z obsahu ústavní stížnosti, ale i dalších podání stěžovatele v soudním spise, je zřejmý nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým matka vychovává nezletilé, stěžovatel má za to, že "by však dětem, obzvláště pokud se jedná o děti ve věku blízkém věku zletilosti, měla být dána možnost poznat i jiný způsob výchovy, aby si následně mohly skutečně svobodně vybrat, který způsob výchovy je pro ně vhodnější". Ústavní soud je přesvědčen, že výchovné působení na nezletilé, jehož se stěžovatel dle svých slov nehodlá vzdát, je třeba s ohledem na věk nezletilých realizovat nikoli direktivně cestou soudních rozhodnutí, nýbrž způsobem, který bude pro nezletilé akceptovatelný z hlediska jeho dobrovolnosti. Je nutno, aby si stěžovatel uvědomil, že nezletilí, pokud se jedná o svěření do péče, již za rok nebudou spadat do působnosti opatrovnických soudů, a je jen na stěžovateli, aby si vytvořil ke svým dětem takový vztah, na základě něhož se s ním budou chtít stýkat rády a na základě vlastního rozhodnutí.
13. Pokud jde o stanovené výživné, Ústavní soud předesílá, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané algoritmy pro výsledný kalkul částky. Obecně se ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení §120 občanského soudního řádu). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud stojí na stanovisku, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejm. §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016).
14. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Pokud stěžovatel namítá, že soudy při stanovení výše výživného mechanicky vycházely z příjmů stěžovatele, Ústavní soud podotýká, že pro určení rozsahu výživného jsou ve smyslu §913 odst. 1 občanského zákoníku majetkové poměry povinného stěžejní. Tvrdí-li stěžovatel, že se podílel na uspokojování potřeb dětí a nesl veškeré náklady spojené s bydlením a provozem domu, je třeba uvést, že odvolací soud k této skutečnosti přihlédl, a určil počátek vyživovací povinnosti stěžovatele až na den právní moci rozsudku odvolacího soudu. Nelze ani souhlasit se stěžovatelem v tom, že by byla soudem stanovená výše výživného likvidační, když plně odpovídá schopnostem a možnostem stěžovatele na straně jedné a odůvodněným potřebám oprávněných nezletilých dětí, které vycházejí z jejich věku blízkému věku zletilosti a studiu na střední škole či učebního oboru na straně druhé. Při stanovení výše výživného bylo přitom vycházeno z doporučených výchozích rozmezí pro stanovení výše výživného za účelem sjednocení rozhodovací praxe soudů v otázkách výživného pro nezaopatřené děti vydanými Ministerstvem spravedlnosti.
15. Ústavní soud uzavírá, že za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, jak je tomu v dané věci, je třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny bezesporu představuje. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují se závěry zjištěnými dokazováním a podloženými stanoviskem opatrovníka. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilých, podloženého doporučením opatrovníka i jejich přáním. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Odmítnutí ústavní stížnosti tedy nevylučuje pozdější možnost stěžovatele v případě změny poměrů domáhat se např. snížení výživného, pokud by mu v budoucnu jeho situace neumožňovala plnit soudem stanovenou vyživovací povinnost.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu