ECLI:CZ:US:2017:2.US.3979.16.1
sp. zn. II. ÚS 3979/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Kateřinou Pščolkovou, advokátkou se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 8. 2016, č. j. 4 C 222/2015-56, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, č. j. 25 Co 352/2016-76, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, č. j. 25 Cdo 5206/2016-113, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že postupem obecných soudů v dotčených řízeních bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále se stěžovatelka dovolává též porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava").
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že nyní projednávaný případ fakticky představuje "řetězení" rozhodnutí týkajících se žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 222/2015. Nyní napadeným usnesením obvodní soud znovu rozhodoval o její žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů a městský soud poté napadeným usnesením zamítl odvolání proti tomuto rozhodnutí. Nejvyšší soud pak shora označeným usnesením rozhodl, že se stěžovatelce zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení neustanovuje a vyzval ji, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení odstranila nedostatek právního zastoupení.
3. Stěžovatelka namítá, že soudy v napadených rozhodnutích chybně posoudily splnění podmínek pro její osvobození od soudních poplatků. Takto především zpochybňuje závěry o zjevné bezúspěšnosti jí uplatňovaného práva, neboť toto hodnocení údajně představuje předčasné rozhodnutí o samotném předmětu řízení, avšak bez provedení dokazování a bez poučení a výzvy k odstranění vad žaloby. Dále stěžovatelka uvádí, že odůvodnění napadených rozhodnutí nesplňují nároky kladené na ně právním řádem České republiky, kdy především usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje jakékoli zhodnocení předpokladů pro ustanovení, resp. neustanovení advokáta pro dovolací řízení.
4. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen vždy zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V dané věci takto dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná.
5. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita ve vztahu k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. Po stránce materiální se pak subsidiarita ústavní stížnosti projevuje v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní soud proto ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2284/14, II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09 či I. ÚS 2617/08, dostupná stejně jako rozhodnutí dále citovaná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
6. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci nejsou podmínky přípustnosti ústavní stížnosti naplněny ve vztahu k rozhodnutí obvodního a městského soudu, neboť o dovolání směřujícím proti těmto usnesením doposud dovolací soud nerozhodl. Ten nyní napadeným rozhodnutím rozhodl pouze o neustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, aniž by se však věnoval podstatě předchozích řízení; to by bylo předmětem jeho rozhodování až v další fázi řízení.
7. Proto se Ústavní soud v dalším zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, která směřuje proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu.
8. Ústavní soud však dospěl k závěru, že tato část ústavní stížnosti představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem přezkoumávaného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předně připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto v těchto případech zasahuje toliko výjimečně a jen proti rozhodnutím, jež jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou a uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl způsobilý účinně odstranit porušení základních práv stěžovatelů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1032/11 ze dne 2. 6. 2011 týkající se stěžovatelovy ústavní stížnosti].
11. Pochybení tohoto charakteru však Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Z napadeného rozhodnutí se totiž podává, že Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Dotčené rozhodnutí ostatně ani nebylo způsobilé zasáhnout do základních práv stěžovatelky, neboť ji pouze vyzývalo ke splnění jedné z obligatorních náležitostí dovolání jakožto jedné z podmínek dovolacího řízení. S ohledem na konkrétní okolnosti stěžovatelčiny věci pak Ústavní soud připomíná, že právní úpravu povinného zastoupení účastníka v dovolacím řízení nepovažuje za vymykající se ústavně garantovanému právu na přístup jednotlivce k soudu zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [v podrobnostech srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 43/2000 ze dne 14. 9. 2000 (U 32/19 SbNU 293)].
12. Jestliže stěžovatelka namítá, že jí napadeným usnesením byla k ustanovení advokáta poskytnuta nepřiměřeně krátká lhůta, Ústavní soud poznamenává, že z opakovaných podání stěžovatelky plyne, že si musela být zjevně vědoma povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení již při podání dovolání, a i proto nelze stanovenou desetidenní lhůtu k odstranění vad dovolání považovat za nepřiměřeně krátkou. Navíc, sama stěžovatelka uvádí, že dané řízení nadále probíhá, kdy v soudem stanovené lhůtě jí určený advokát požádal o prodloužení dotčené lhůty. Zároveň Ústavní soud musí odmítnout námitky stěžovatelky, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo nedostatečně odůvodněné, neboť z něj jednoznačně vyplývá, že její žádost byla odmítnuta z důvodu zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. Co do bližších podrobností pak muselo být stěžovatelce zřejmé, v čem toto bezúspěšné uplatňování práva spočívá, neboť to jednoznačně vyplývalo z předchozích (a ústavní stížností napadených) usnesení soudů nižších instancí, jakož i dalších rozhodnutí v řízeních, jež jako velmi častá žalobkyně vede a svými podáními značně vytěžuje soudní soustavu.
13. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost zčásti jako zjevně neopodstatněnou ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu), a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu