ECLI:CZ:US:2017:2.US.3982.16.1
sp. zn. II. ÚS 3982/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Miloslavy Payerové, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem Nerudova 1419/22, 412 01 Litoměřice, podané ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 246/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 4. prosince 2016 se stěžovatelka sama za sebe, jakož i za Ladislava Salabu, domáhala zásahu Ústavního soudu ve věcech vedených u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 246/2000, sp. zn. 14 C 446/2006 a sp. zn. 477/2006, a u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 386/2009. Podání nesplňovalo náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a proto byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vad spočívajících zejména v nedostatku právního zastoupení a k doplnění ústavní stížnosti o další náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu (především přiložení kopií rozhodnutí o posledním prostředku, který byl k ochraně práva použit). Na výzvu Ústavního soudu stěžovatelka reagovala tak, že ve stanovené lhůtě doložila plnou moc pro zastupování před Ústavním soudem, jakož i ústavní stížnost ze dne 11. ledna 2017 sepsanou sice advokátem, avšak v podstatě shodného znění, jako měla její předchozí ústavní stížnost.
2. Ústavní soud vyzval i Ladislava Salabu k odstranění vad podání, avšak výzvu se mu nepodařilo doručit. Podle tvrzení stěžovatelky se stal bezdomovcem v cizí zemi (zřejmě v Norsku), není možné se s ním spojit a ústavní stížnost ze dne 4. prosince 2016 tak podala za něj, když Ústavnímu soudu současně předložila univerzální plnou moc ze dne 8. března 2010, kterou byla stěžovatelem zmocněna k zastupování ve všech věcech.
3. V ústavní stížnosti ze dne 11. ledna 2017 sepsané advokátem, kterou tedy stěžovatelka podala již jen sama za sebe, a která byla na základě další výzvy Ústavního soudu doplněna podáním ze dne 30. března 2017, se stěžovatelka s výslovným odkazem na §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu domáhá přezkoumání zákonnosti postupu bývalé soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem Mgr. Viery Krajňakové v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vedeném u tamního soudu pod sp. zn. 14 C 246/2000, přičemž uvádí, že v tomto řízení docházelo k nedodržování zákonnosti a značným průtahům, z čehož jí vznikla vážná a neodvratitelná újma a její ústavní stížnost tak svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy. V další části stěžovatelka podrobně rozebírá okolnosti sporu, který se týkal zrušení podílového spoluvlastnictví a rovněž popisuje další žaloby s tímto sporem související. Namítá porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 11 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Ústí nad Labem spis vedený pod sp. zn. 14 C 246/2000.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
6. V prvé řadě je třeba připomenout, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, což znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel již vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
7. Stěžovatelka se nicméně nedomáhá zrušení soudních rozhodnutí, nýbrž přípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k řízení vedenému u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 246/2000 dovozuje ze znění §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, který představuje výjimku ze subsidiarity ústavní stížnosti, přičemž namítá, že v řízení dochází ke značným průtahům.
8. Podle citovaného ustanovení platí, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Jde o výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti. Podle odborné literatury (viz Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007, str. 388) je předpokladem udělení této výjimky mj. že ústavní stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Pakliže není ústavní stížností napadené rozhodnutí pravomocné, nepřichází uplatnění této výjimky v úvahu. Třebaže judikatura Ústavního soudu připouští i možnost napadení nepravomocných rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 28. května 1997 sp. zn. II. ÚS 169/97 nebo usnesení ze dne 9. dubna 1998 sp. zn. III. ÚS 65/98) vždy musí být splněna alespoň podmínka, že ke značným průtahům dochází v dosud neskončeném řízení o opravném prostředku. Aktuální stav řízení nemůže být podkladem pro aplikaci §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 628/06).
9. Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisu (ostatně dále uvedená skutečnost se podává i z ústavní stížnosti), že v současnosti ve věci probíhá řízení u Okresního soudu v Ústí nad Labem, a to poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 14. ledna 2010, č. j. 14 C 246/2000-509, jímž byla žaloba stěžovatelky na vypořádání podílového spoluvlastnictví zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. prosince 2014, č. j. 12 Co 143/2010-627, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Řízení je tedy v současnosti znovu vedeno před soudem prvního stupně a není tak splněn základní předpoklad vyplývající z §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, že se průtahy musí vztahovat k pravomocnému rozhodnutí, popř. že jde o průtahy v řízení o podaném "opravném prostředku". Z uvedených důvodů bylo třeba ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
10. Pokud stěžovatelka podávala ústavní stížnost za Ladislava Salabu, je třeba ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Navrhovatelem v řízení před Ústavním soudem totiž může být pouze subjekt výslovně uvedený v zákoně o Ústavním soudu, což jsou v případě individuální ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby, do jejichž základních práv bylo zasaženo. Ústavní soud tak shledává jako neoprávněnou k podání ústavní stížnosti osobu, která podává ústavní stížnost za někoho jiného. Ovšem i v případě, kdy by ústavní stížnost podal Ladislav Salaba sám za sebe, musela by být odmítnuta ze stejného důvodu, neboť Ladislav Salaba již není v současnosti účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 246/2000, a nemůže se tudíž dovolávat ochrany v řízení před Ústavním soudem [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
11. Co se týče dalších věcí stěžovatelkou v ústavní stížnosti zmiňovaných (spory vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 446/2000, sp. zn. 14 C 477/2006, sp. zn. 14 C 205/2009, sp. zn. 13 C 306/2004 a sp. zn. 14 C 45/2011), v nichž mělo podle tvrzení stěžovatelky rovněž docházet k různým pochybením či průtahům, stěžovatelka proti nim v petitu ústavní stížnosti nikterak nebrojí, a i přes výzvu Ústavního soudu neupřesnila, čeho se vlastně v těchto věcech domáhá a co jimi sleduje. Z uvedených důvodů se Ústavní soud těmito řízeními nemohl zabývat a v této části bylo tedy třeba ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro neodstraněné vady.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj