ECLI:CZ:US:2017:2.US.3995.16.1
sp. zn. II. ÚS 3995/16
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 21. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 3995/16 ve věci ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Kaplice, se sídlem Farské náměstí 80, Kaplice, zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou, advokátní kancelář se sídlem Za Hřištěm 1141/2, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 28 Cdo 2307/2015-287 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2015 č. j. 7 Co 2253/2014-252 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na určení vlastnického práva k pozemkům.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka spatřovala porušení svého vlastnického práva v tom, že sporný pozemek parc. č. X v katastrálním území Kaplice (původně v pozemkové knize vedený pod č. Z1 a Z2) byl neoprávněně dotčen komplexní pozemkovou úpravou podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pozemkových úpravách"). Pozemek byl po ukončení pozemkových úprav prodán Pozemkovým fondem paní J. Strykové, která jej následně převedla na společnost Redusta, s. r. o.; tu stěžovatelka spolu se státem žalovala na určení vlastnictví před obecnými soudy. Komplexní pozemkové úpravy se podle stěžovatelky staly pouhou záminkou k tomu, aby byl církvi přidělen jen náhradní pozemek podřadné kvality.
2. Klíčovým problémem nyní přezkoumávané věci je právní osud obou původních pozemků, označených podle někdejší pozemkové knihy parcelními čísly Z1 a Z2 (ty i všechny dále označené pozemky leží v k. ú. Kaplice). Tyto pozemky byly církevnímu právnímu předchůdci nynějšího stěžovatele, jímž bylo Římskokatolické děkanství v Kaplici, odňaty bez náhrady ke dni 29. 4. 1949. Stalo se tak na základě zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě).
3. V mezidobí byly podle odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a důkazních podkladů v nalézacím spise, včetně zákresu parcel pozemkové knihy do katastrální mapy a kopie katastrální mapy vyhotovené katastrálním úřadem dne 7. 8. 2013, hranice pozemků změněny a původní odňaté pozemky se staly zčásti (ve větší výměře) součástí pozemku parc. č. X, o nějž stěžovatelce jde, a zčásti součástí pozemku parc. č. Y.
4. Právní stav pozemku parc. č. X, vedeného jako zemědělská (orná) půda, nebyl nijak dotčen tzv. jednoduchými pozemkovými úpravami (zákon č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech). Došlo však k jeho blokaci (zákazu převodu) podle ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"), neboť náležel mezi historický majetek církví.
5. Na základě zákona o pozemkových úpravách se poté stal pozemek parc. č. X předmětem tzv. komplexních pozemkových úprav. Těmito úpravami se uspořádávají vlastnická práva k pozemkům mj. co do souladu skutkového a právního stavu (totéž platí pro věcná břemena a jiná omezení), pozemky se prostorově a funkčně upravují (scelují, dělí), a takto se zabezpečuje přístupnost pozemků a vyrovnání jejich hranic. Vytvářejí se tak podmínky pro racionální hospodaření s půdním fondem a pro jeho ochranu, zahrnující i krajinotvorné a ekologické prvky (podrobněji viz §2 zákona o pozemkových úpravách).
6. Komplexní pozemkové úpravy musely respektovat blokaci pozemků pro restituční účely. Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Český Krumlov, rozhodlo po schválení návrhu pozemkových úprav dne 15. 3. 2011 podle ustanovení §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách o výměně či přechodu vlastnických práv, zrušení věcných břemen chůze a příslušných úhradách, přičemž příloha rozhodnutí obsahuje seznamy vlastníků a dispozic s pozemky.
7. Rozhodnutí řeší též právní stav pozemku parc. č. X. Jak shrnul k jeho trvající blokaci odvolací soud, bylo na něm váznoucí "omezení převodu vlastnického práva podle §29 zákona o půdě přeneseno na jiný pozemek ve vlastnictví státu, a to parc. č. Q, který svou výměrou odpovídá původním pozemkům č. Z1 a Z2".
8. Rozhodnutí je zakončeno poučením o nepřípustnosti odvolání v souladu se zněním §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. Totéž ustanovení počítá v následujícím odstavci 9 s možností podání žaloby proti rozhodnutí o soukromoprávním vztahu (odkaz č. 31 na §247 občanského soudního řádu). Z obsahu nyní napadených rozhodnutí ani nalézacího spisu se nepodává, že by snad stěžovatelka jakkoliv napadla samotné rozhodnutí po správní nebo snad dokonce soudní přezkumné linii. Ani obecné soudy, jež byly uvědoměny o podání ústavní stížnosti, nesdělily Ústavnímu soudu nic o využití takové možnosti. Je však nutné zdůraznit, že stěžovatelce nesvědčila žádná z alternativ účastenství v řízení o pozemkové úpravě podle ustanovení §5 zákona o pozemkových úpravách (vlastníci pozemků, stavebník, obce).
9. Po vypořádání pozemkových úprav byl pozemek parc. č. X, z něhož byla sňata blokace, převeden Pozemkovým fondem České republiky kupní smlouvou datovanou 3. 12. 2012 s právními účinky vkladu dne 18. 12. 2012 na paní J. Strykovou. Dotyčná poté kupní smlouvou ze dne 20. 12. 2012 prodala pozemek společnosti Redusta, s. r. o.; účinky vkladu nastaly 21. 12. 2012.
10. Stěžovatelka musela vyčkat na nabytí účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ode dne 1. 1. 2013. Poté podala žalobu proti 1. Redusta, s. r. o., a 2. České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, a sice na určení vlastnictví státu v intencích §18 odst. 1 citovaného zákona, neboť od právní moci rozsudku o určení vlastnictví státu počíná běžet lhůta k vydání věci.
11. Žalobním petitem žádala stěžovatelka určení vlastnictví státu ke dvěma pozemkům, z nichž jedním (stran jiného s věcí nesouvisejícího byla žalobkyně úspěšná) byl pozemek parc. č. X. Stěžovatelka napadala postup komplexní pozemkové úpravy i následné převody pozemku. Žalobu však zamítly obě nižší obecné instance (Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem č. j. 2 C 171/2013-211 ze dne 14. 10. 2014) a dovolání stěžovatelky nevyhověl ani Nejvyšší soud, jenž v rozsudku své rozhodnutí rozsáhle odůvodnil.
12. Nejvyšší soud reagoval především na tvrzení dovolatelky, že se nemohla v období před podáním restituční žaloby jakkoli bránit proti změnám vlastnictví blokované nemovitosti. Zdůraznil, že rozhodnutí pozemkového úřadu podle §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách je rozhodnutím konstitutivním s obecným následkem originárního nabytí vlastnického práva. Jak uvedl, tento právní názor byl již dříve zastáván v usnesení sp. zn. 30 Cdo 1748/2007 či v usnesení sp. zn. 30 Cdo 4802/2007 ze dne 21. 11. 2007; proti druhému z usnesení byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 731/08 ze dne 1. 9. 2009 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou s výslovnou podporou důvodů dovolací instance (pozn.: stalo se tak s odkazem na předchozí zákon č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, což však nic nemění na relevanci právních závěrů). Nejvyšší soud též uzavřel, že soud není mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat věcnou správnost rozhodnutí o pozemkových úpravách jako správního aktu (čemuž Ústavní soud v odmítavém usnesení též přisvědčil); text relevantního rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1091/1996 ze dne 17. 12. 1998 s právní větou je publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 11/2000.
II.
13. Stěžovatelka podala svou ústavní stížnost jako procesně jediný možný prostředek ochrany práva po neúspěchu části určovací žaloby v restitučním sporu.
14. Z výňatku mapového operátu a tvrzení stěžovatelky lze dovodit některé skutečnosti k věcné stránce případu. S předmětným pozemkem ve vlastnictví společnosti Redusta, s. r. o., sousedí pozemky ve vlastnictví společnosti Kamenolomy ČR, s. r. o.; dá se předpokládat, jak stěžovatelka tvrdí, že prvně uvedená společnost pronajímá pozemek parc. č. X druhé korporaci. Nedá se současně přehlédnout, že se účelové určení pozemku vzdálilo jeho původnímu zemědělskému využití.
15. Byla-li z pozemku parc. č. X přesunuta v rámci aplikace §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách blokace na jiný pozemek, pak též nelze ztratit ze zřetele, že původní církevní zemědělské pozemky parc. č. Z1 a Z2 by nyní tvořily jen nevelkou výseč pozemku parc. č. X.
16. Měl-li by Ústavní soud kasačně zasáhnout do restitučního případu, předpokládalo by to z hlediska úvah o aplikaci čl. 11 Listiny (potažmo o aplikaci čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) konkrétní existenci vlastnického práva, jež má být chráněno. V restitučních sporech se však oprávněné osobě nepřiznává "právo na restituci" nezávisle na národních zákonných úpravách a jejich požadavcích. Na restituci není ústavně založený nárok a takový neplyne ani z mezinárodních závazků; srov. z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1660/13 ze dne 4. 7. 2013, bod 9. Stěžovatelka by tu musela osvědčit legitimní očekávání uspokojení svého nároku, tedy dobře odůvodněnou představu o jeho oprávněnosti, což Ústavní soud dovodil kupříkladu v nálezu sp. zn. I. ÚS 562/09 ze dne 31. 8. 2011 (N 145/62 SbNU 245). Jak je patrno ze stížnostních tvrzení v konfrontaci se stavem zjištěným obecnými soudy, takové argumenty stěžovatelka mohla nalézt jen velmi obtížně.
17. Rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických a dalších souvisejících práv podle ustanovení §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách, vycházející ze schváleného návrhu pozemkových úprav, bylo konstitutivním rozhodnutím, jímž v posuzované věci nabyl stát (správou pověřen Pozemkový fond České republiky) vlastnické právo k pozemku parc. č. X. Rozhodnutí je podle zákona vydáváno poté, co pozemkový úřad prověří, zda proti rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav nebyla podána žaloba proti rozhodnutí jiného orgánu podle ustanovení §247 občanského soudního řádu. Součástí rozhodnutí byl přechod omezení vlastnického práva k pozemku parc. č. X podle blokačního ustanovení §29 zákona o půdě na pozemek parc. č. Q, ostatní plocha, v k. ú. Kaplice. Rozhodnutí bylo vydáno dne 15. 3. 2011 a nabylo právní moci dne 27. 4. 2011. Následný převod vlastnictví Pozemkovým fondem České republiky na jinou osobu kupní smlouvou ze dne 3. 12. 2012 s účinkem vkladu dne 18. 12. 2012 byl realizací dispozičního práva k pozemku.
18. Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017 (N 109/85 SbNU 781; bod 27), že církevní právnické osoby mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání svého historického majetku. Vydal-li stát přesto pozemky, jež byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, jiným restituentům jako pozemky náhradní, prohloubil tím zásah do práv historických vlastníků a spravedlivým řešením takové situace je nastolení právního stavu před převodem pozemků v rozporu s blokačním ustanovením.
19. V nyní přezkoumávané věci o takovou situaci nejde. Využití pozemku jako náhradního podle zákona o půdě bylo přípustné pouze v případě, že odňatý pozemek nebylo možné oprávněné osobě vydat; poté byl Pozemkový fond České republiky oprávněn smluvně převést restituentovi náhradní pozemek (§11a odst. 1 a 8 zákona o půdě v tehdejším znění; nyní již zrušen). Ve věci sp. zn. I. ÚS 349/17 Pozemkový fond České republiky zákonný postup porušil, nerespektoval církevní blokaci a zvolil jinou, nepřípustnou alternativu. Ve věci nynější stěžovatelky však byla vyloučena restituce započatá žalobou podle ustanovení §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi proto, že konstitutivním rozhodnutím pozemkového úřadu došlo k přesunu blokačního omezení na jiný pozemek. Postup Pozemkového fondu při následné dispozici tak již nebyl omezen. Namítá-li stěžovatelka nezákonnost a protiústavnost v podstatě celého postupu orgánů státu při pozemkových úpravách i Pozemkového fondu, pak z obsahu vyžádaného nalézacího spisu, z důkazních zjištění obecných soudů (hodnocení důkazů Ústavní soud zásadně neprovádí) a z odůvodnění jejich rozhodnutí skutečnosti jí předestírané neplynou.
20. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že státem jí byly v rámci majetkového vyrovnání nabídnuty náhradní pozemky, které však nepřijala. Uvedené odpovídá i obsahu spisu, neboť jako důkaz do něj byla založena dohoda o vydání zemědělské nemovitosti (č. l. 187), podle níž měl být státem stěžovatelce vydán mj. i pozemek parc. č. Q v k. ú. Kaplice. Označený pozemek byl v katastru veden jako blokovaný v souladu s ustanovením §29 zákona o půdě.
21. Ústavní soud z důvodů výše uvedených nemohl dospět k jinému závěru, než že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky; vedle těžiště její argumentace, jež se nacházelo v námitkách proti pozemkové úpravě a následným převodům, nehraje ostatně její procesní námitka (nepokračování v řízení s dědici paní Strykové, jež nebyla účastnicí řízení) významnější roli. Ústavní stížnost byla proto shledána zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a jako taková odmítnuta.