ECLI:CZ:US:2017:2.US.4036.16.1
sp. zn. II. ÚS 4036/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rezkem, LL. B., advokátem, se sídlem Krkonošská 2001/16, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 3 ZN 1208/2016-17 ze dne 8. září 2016 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, Obvodního oddělení policie Brno - Výstaviště č. j.: KRPB-189097-83/TČ-2014-060218 ze dne 5. července 2016, za účasti Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, Obvodního oddělení policie Brno - Výstaviště, Rybářská 17, Brno, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na ochranu osobnosti vyplývající z ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením policejního orgánu byla podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měli dopustit podezřelí M. L. a H. L. tím, že v měsíci červenci 2014 M. L. měl napsat písemnost s "pomlouvačnými" texty včetně titulování, že S. je "podvodník" a H. L. tyto písemnosti měla poházet v domě, kde tehdy M. S. bydlel - P. - a rozesílat je poštou na různá místa včetně do zaměstnání oznamovatele a jeho rodinným příslušníkům, čímž oznamovateli M. S. měla být způsobena újma. Policejní orgán shledal, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.
3. Stěžovatel jako oznamovatel (poškozený) podal proti usnesení policejního orgánu stížnost, kterou státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Shledal, že ze shromážděných podkladů neplyne jiný právní závěr, než k jakému dospěl policejní orgán v usnesení o odložení věci.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2051/14, vyjadřující se k řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce, přičemž má za to, že v jeho případě šlo o nepravdivé a hanlivé výroky pronesené s úmyslem mu uškodit. Stěžovatel jako osoba nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody má pouze omezenou možnost se těmto výrokům bránit a mírnit jejich negativní dopady. Výroky se dotkly nejen soukromé sféry jeho osobnosti, ale především přišel o práci a o možné příležitosti sehnat ve výkonu trestu nové zaměstnání. Je tedy na místě, aby v jeho případě dostalo přednost jeho právo na ochranu osobnosti, dobrého jména, důstojnosti a cti před svobodou projevu M. L. a H. L.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem orgánů činných v trestním řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Ústavní soud se v minulosti postupem orgánů činných v trestním řízení ve srovnatelných případech zabýval již opakovaně, přičemž ustáleně judikoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo na majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343), obě dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Dle ústavního pořádku České republiky tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě.
8. Tento svůj přístup Ústavní soud částečně korigoval v nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 [N 152/74 SbNU 301], v němž konstatoval, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci. Jakkoliv tedy v těchto případech Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení po stránce věcné, musí se zabývat tím, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování.
9. Ústavní soud však zároveň v těchto případech zdůraznil, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejdůrazněji chrání právo na život zaručené čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015), popřípadě práva dotýkající se fyzické integrity stěžovatelů (zejména zákaz mučení či nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny či čl. 3 Úmluvy). V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině podústavního práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku), by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného.
10. V nyní posuzovaném případě nastala posledně uvedená varianta, neboť šlo o věc podezření ze spáchání přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel sice s odkazem na závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2051/14, posuzující kolizi svobody projevu a práva na ochranu osobnosti, označuje výroky pronesené na jeho adresu za natolik dehonestující a zasahující do jeho osobnostních práv, že jim měla být dána přednost před svobodou projevu osob, které je pronesly, Ústavní soud však po přezkoumání stěžovatelem napadených rozhodnutí neshledal, že by prověřování stěžovatelem tvrzeného přečinu trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami či excesy, jež by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu.
11. Policejní orgán k dané věci vyslechl H. L., M. L. i syna stěžovatele, vyžádal si zprávy od údajných zaměstnavatelů stěžovatele, vyšel též ze zjištění, že stěžovatel má trestní minulost a byl opakovaně pravomocně odsouzen za podvody. Pokud z výsledků provedeného šetření nevyvodil, že by některý z rozeslaných dopisů měl negativní vliv na názor adresáta vůči stěžovateli, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněným závěrům nic vytknout. Rovněž stížnostní státní zastupitelství z učiněných skutkových zjištění neshledalo žádné nebezpečí, které by mělo stěžovateli na základě tvrzení podezřelých hrozit, když naopak zjistilo, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 je řešena věc (která byla zřejmě důvodem pro výroky podezřelých na adresu stěžovatele), kdy měl stěžovatel podvodně vylákat od H. L. velkou finanční částku s tím, že za úplatu zařídí propuštění jejího syna z věznice, přičemž tuto částku od ní převzal, nic nezařídil a peníze jí nevrátil. I dle názoru Ústavního soudu lze z učiněných skutkových zjištění jen stěží dospět k závěru, že by tvrzenými výroky podezřelých mohlo být zasaženo do osobnostních práv stěžovatele takovou intenzitou, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu. Pokud by však byl stěžovatel i nadále přesvědčen o porušení svých práv zaručených článkem 10 Listiny, má k dispozici jiný účinný právní prostředek nápravy cestou občanskoprávní, a to žalobu na ochranu osobnosti.
12. Pro posouzení dané věci je relevantní, že příslušné orgány postupovaly při prověřování trestního oznámení stěžovatele nezávisle, nestranně a efektivně, přičemž rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci bylo na základě stížnosti stěžovatele podrobeno (nikoliv pouze formálnímu) přezkumu ze strany státního zastupitelství. Napadená usnesení policejního orgánu a stížnostního státního zastupitelství jsou řádně a přesvědčivě odůvodněna a nechybí v nich ani patřičná reakce na argumenty stěžovatele, uplatněné v ústavní stížnosti. Nelze proto dospět k závěru, že by postupem těchto orgánů bylo porušeno právo na efektivní vyšetření trestného činu, v případě stěžovatele na účinné prověření jeho trestního oznámení.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu