ECLI:CZ:US:2017:2.US.4037.16.1
sp. zn. II. ÚS 4037/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 29. září 2017 sp. zn. II. ÚS 4037/16 ve věci ústavní stížnosti V. V., právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Staňkovou, advokátkou, advokátní kancelář se sídlem Komenského 939/21a, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2016 č. j. 3 To 316/2016-529, jímž byla pro opožděnost zamítnuta stěžovatelova stížnost, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2016 č. j. 5 T 216/2013-514, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o zápočet vykonaného trestu odnětí svobody do aktuálně vykonávaného trestu, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2016 č. j. 3 To 316/2016-529 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto usnesení se proto ruší.
III. V další části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace průběhu předchozího řízení a obsahu ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 12. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2013 sp. zn. 5 T 216/2013 uznán vinným přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za které mu byl uložen mimo jiné nepodmíněný trest odnětí svobody na 15 měsíců. Uvedený odsuzující rozsudek byl následně v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. 7 Tz 51/2014. V následujícím řízení byl stěžovatel v plném rozsahu obžaloby zproštěn, a to rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016 sp. zn. 5 To 118/2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu ze dne 8. 6. 2016 sp. zn. 5 To 118/2016. Stěžovatel vykonával trest uložený shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně v celkové délce 13 měsíců; výkon tohoto trestu byl poté přerušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 7 Tz 51/2014 v souvislosti s podáním stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel byl bezprostředně poté převeden na výkon trestů uložených jinými rozsudky.
3. Stěžovatel se domníval, že postup soudů, kdy po dobu 13 měsíců vykonával trest odnětí svobody pro jednání, ohledně něhož byl následně obžaloby zproštěn, aniž by takto vykonaný trest byl započten na jiné uložené tresty, je protiprávní a dotýká se i jeho ústavně garantovaných práv. Z tohoto důvodu požádal o zápočet vykonaného trestu odnětí svobody do aktuálně vykonávaného trestu, avšak tato jeho žádost byla usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2016 č. j. 5 T 216/2013-514 zamítnuta. Soud zamítnutí odůvodnil tím, že zápočet není možný, neboť v daném případě se nejednalo o souběh trestných činů a vztah souhrnnosti ve smyslu §43 odst. 2 trestního zákoníku.
4. Usnesení Městského soudu v Brně napadl stěžovatel stížností. Krajský soud v Brně stížnost usnesením napadeným ústavní stížností zamítl pro opožděnost, neboť vycházel z toho, že podle poštovního razítka na obálce byla stížnost podána k poštovní přepravě dne 20. 9. 2016, zatímco lhůta uběhla dne 19. 9. 2016.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zásilku obsahující opravný prostředek vhodil do schránky určené vězňům ve Věznici Rýnovice dne 18. 9. 2016, avšak tato byla pravděpodobně věznicí podána k poštovní přepravě až dne 20. 9. 2016. Tvrzení o datu, kdy byla zásilka vhozena do schránky ve Věznici Rýnovice, může potvrdit službu konající dozorce, který byl vhození obálky do schránky přítomen. Stěžovatel v pozici vězněné osoby neměl jinou možnost, jak zajistit včasné podání stížnosti k poštovní přepravě, toto učinil dokonce den před uplynutím zákonné lhůty, a způsob, jakým následně bylo se zásilkou naloženo, byl zcela mimo jeho sféru vlivu. V řešené věci bylo podle názoru stěžovatele dále zásadně porušeno jeho ústavně chráněné právo na osobní svobodu tím, že nebylo vyhověno jeho žádosti o zápočet trestu.
II. Vyjádření účastníků řízení
6. K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Městský soud v Brně ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah spisu a odůvodnění svého rozhodnutí, stejně jako Krajský soud v Brně. Ten navíc poukázal na možný postup podle ustanovení §61 odst. 3 trestního řádu, kterého však stěžovatel ve své věci nevyužil.
7. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila rovněž Vězeňská služba České republiky, Věznice Rýnovice. Uvedla, že dne 16. 11. 2016 byla na oddělení prevence a stížností Věznice Rýnovice podána stížnost stěžovatele, v níž uváděl, že mu nebyla včas odeslána korespondence s opravným prostředkem k Městskému soudu v Brně. Tuto korespondenci měl stěžovatel údajně vhodit dne 18. 9. 2016 ve večerních hodinách do schránky určené na korespondenci s datem 19. 9. 2016. Na České poště, s. p., byla tato korespondence označena razítkem ze dne 20. 9. 2016. Oddělení prevence a stížností Věznice Rýnovice tuto stížnost prošetřilo a dospělo k závěru, že stížnost byla nedůvodná. Platná legislativa upravuje odesílání korespondence v tomto konkrétním případě v ustanovení §24 odst. 3 a 6 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "vyhláška č. 345/1999 Sb."). Z něj vyplývá, že odsouzenému je k dispozici poštovní schránka, pokud korespondenci neodevzdá vychovateli. Stěžovatel měl proto využít možnosti předat korespondenci vychovateli osobně (v zaměstnání byl dne 19. 9. 2016 od 08:30 hodin) a upozornit vychovatele na skutečnost, že odesílá opravný prostředek. Z ustanovení §24 odst. 6 vyhlášky č. 345/1999 Sb. pak vyplývá: "Korespondenci, v níž odsouzený podává opravný prostředek ve smyslu právních předpisů, a Vězeňské službě je tato skutečnost známa, opatří pověřený zaměstnanec Vězeňské služby prezentačním razítkem věznice a datem, kdy bylo takové podání učiněno. Na žádost odsouzeného mu pověřený zaměstnanec Vězeňské služby potvrdí převzetí takového podání s uvedením data převzetí. "
8. V čl. II odst. 9 vnitřního řádu Věznice Rýnovice je blíže uvedeno: "Odesílaná úřední korespondence je na zadní straně obálky označována příslušným vychovatelem a datumovkou s vyznačeným dnem převzetí korespondence od odsouzeného (bez další specifikace např. označení věznice), který je rozhodný zejména pro účely podávání opravných prostředků ve smyslu právních předpisů." Stěžovatel nepředal korespondenci určenou k odeslání osobně, neupozornil na skutečnost, že odesílá opravný prostředek a nevyžádal si potvrzení. Mělo být v jeho vlastním zájmu si tyto náležitosti zajistit. V podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že výše uvedenou korespondenci vhodil do schránky pro korespondenci, o čemž se již nelze přesvědčit, vzhledem k tomu, že kamerový záznam se uchovává po určitou dobu. V případě, že by skutečně vhodil korespondenci do schránky určené pro korespondenci, je tato vybírána denně a pokud se jedná o úřední korespondenci, je zaevidována ve Vězeňském informačním systému (dále jen "VIS"). O zaslání uváděné korespondence není však ve VIS záznam a dle odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně je za rozhodující datum považováno poštovní razítko na obálce, z čeho plyne, že razítko Vězeňské služby na obálce vyznačeno nebylo.
9. Pokud by stěžovatel vhodil korespondenci namísto do schránky "Korespondence" do schránky "Stížnosti", tato je vybírána pravidelně jedenkrát denně v pracovní dny v souladu s ustanovením §34 odst. 3 vyhlášky č. 345/1999 Sb. Všechna podání jsou neprodleně předána na podatelnu, zaevidována a předána k podpisu adresátům ve věznici k vyřízení. Korespondence takto vhozená musí být adresátovi odeslána neprodleně, nejpozději následující pracovní den. Schránky jsou vybírány určeným zaměstnancem, který nepřichází do přímého styku s odsouzenými. Takový zaměstnanec nemá žádný zájem na tom, aby některý z dopisů nebyl řádně zaevidován, nepostoupen k vyřízení nebo neodeslán za adresátem. Schránky jsou plně funkční a je velmi nepravděpodobné, že by dopisy při výběru ze schránky mohly zůstat zachyceny ve schránce a nevyzvednuty. Stížnosti na ztrátu korespondence z uvedených schránek nebyly doposud zaznamenány. Z provedeného šetření, kdy nebyl zjištěn ani zaznamenán způsob odeslání předmětného opravného prostředku, není zřejmé, jakým způsobem byl ze strany stěžovatele opravný prostředek podán či zda byl vůbec odeslán z Věznice Rýnovice.
10. Ke svému shora uvedenému vyjádření připojila Vězeňská služba část spisového materiálu, z něhož vyplývá, jakým způsobem byly řešeny stížnosti stěžovatele na postup při doručování v rámci samotné věznice.
11. Stěžovatel v replice ke všem vyjádřením setrval na svých argumentech.
III. Procesní podmínky řízení
12. Ústavní stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a podmínky pro její projednání, které stanoví zákon o Ústavním soudu. S ohledem na obsah ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
13. Vzhledem k námitce stížnostního soudu o možnosti postupu dle ustanovení §61 trestního řádu se Ústavní soud blíže zabýval otázkou přípustnosti projednávané ústavní stížnosti. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Pokud v určité procesní situaci má o právech a povinnostech fyzických či právnických osob rozhodnout určitý orgán veřejné moci, může ústavní přezkum následovat až poté, co bude ve věci učiněno konečné rozhodnutí k tomu určeným orgánem.
14. Klíčové je tedy posouzení, zda byl stěžovatel před podáním ústavní stížnosti povinen požádat o navrácení lhůty ve smyslu ustanovení §61 odst. 3 trestního řádu. V nálezu sp. zn. III. ÚS 281/12 ze dne 5. prosince 2013 (N 210/71 SbNU 477) Ústavní soud v obdobné věci konstatoval, že zmiňované ustanovení zjevně nezakotvuje "standardní" opravný prostředek (ať již řádný či mimořádný), nýbrž jistou formu autoremedury (byť návrhové), čemuž ve sledovaném kontextu významně svědčí okolnost, že zákon nepředepisuje, aby o tomto prostředku byl účastník řízení poučen. Proto by nebylo přiléhavé ustanovení o navrácení lhůty pojímat jako efektivní procesní nástroj, v nedostatku jehož uplatnění lze spatřovat překážku projednatelnosti následné ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [obdobně Ústavní soud rozhodoval ve věci sp. zn. II. ÚS 1427/14 skončené nálezem sp. zn. II. ÚS 1427/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 218/75 SbNU 449)]. V souladu s uvedenými závěry proto Ústavní soud i v nyní projednávané věci přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti.
IV. Právní posouzení
15. Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, ve vyjádřeních účastníků řízení, jakož i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
16. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 90 a 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
17. Je-li tvrzené pochybení obecného soudu nadáno způsobilostí vyvolat relevantní důsledky pro vedení řízení, a tím i jeho výsledek, nemůže Ústavní soud pominout nezbytnost jeho prověření, neboť tak velí požadavek vtělený do čl. 36 odst. 1 Listiny, je-li "ve hře" riziko odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). K zamezení přístupu účastníka řízení k soudu v důsledku omylu soudu při posouzení včasnosti podání opravného prostředku se Ústavní soud vyjadřoval opakovaně, např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 750/06 ze dne 6. 6. 2007 (N 93/45 SbNU 335), v nálezu sp. zn. II. ÚS 2386/09 ze dne 16. 3. 2010 (N 55/56 SbNU 587) nebo v již zmiňovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 281/12, přičemž takový omyl označil za vadu ústavněprávní relevance.
18. V nyní projednávané věci bylo usnesením soudu prvního stupně rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele o zápočet vykonaného trestu odnětí svobody ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 216/2013 do trestu uloženého rozhodnutím Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 232/2013. Příslušné usnesení bylo stěžovateli oznámeno doručením jeho opisu dne 16. 9. 2016 do Věznice Rýnovice. Stěžovatel byl řádně poučen ve smyslu §143 odst. 1 trestního řádu o tom, že proti němu lze do tří dnů od jeho oznámení podat stížnost, o níž rozhodne Krajský soud v Brně. Stěžovatel stížnost podal, přičemž stížnostní soud dospěl k závěru, že tak učinil po lhůtě, a proto ji zamítl jako opožděnou.
19. Stěžejním bodem ústavní stížnosti je tedy otázka, zda předmětná stížnost byla podána včas či nikoliv, eventuálně zda existují důvodné pochybnosti o správnosti postupu Krajského soudu v Brně ve spojení s postupem Vězeňské služby Věznice Rýnovice. Jak vyplývá z napadeného usnesení stížnostního soudu, ten při posouzení včasnosti podané stížnosti vycházel z údajů obsažených na poštovním razítku na obálce (20. 9. 2016), v níž byla předmětná stížnost doručena Městskému soudu v Brně. Je zřejmé, že v té době ještě žádné pochybnosti o datu podání zásilky nevznikly, a proto soud stížnost zamítl jako opožděnou.
20. S ohledem na to, že, jak bylo vyloženo shora, není proti postupu Krajského soudu v Brně o zamítnutí opravného prostředku proti usnesení Městského soudu v Brně žádného jiného efektivního prostředku k ochraně práva, než je ústavní stížnost, Ústavní soud se musel s tvrzením stěžovatele, že opravný prostředek podal příslušným orgánům Věznice Rýnovice již dne 18. 9. 2016, zabývat.
21. Vycházel přitom jak z vyjádření Vězeňské služby České republiky Věznice Rýnovice, tak z jí dodaného spisového materiálu, z něhož vyplývá, jak byla stížnost stěžovatele proti opožděnému dodání zásilky s opravným prostředkem proti usnesení soudu prvního stupně k poštovní přepravě prošetřena orgány věznice. Přihlédl přitom zejména k závažnosti věcně řešené problematiky, která se týkala započtení výkonu trestu odnětí svobody, a tedy v konečném důsledku jednoho ze základních práv stěžovatele, práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 1 Listiny. Právě možnost, že by stěžovateli mohl být v důsledku nesprávného postupu Vězeňské služby Věznice Rýnovice odepřen přístup ke stížnostnímu soudu, jenž by měl posoudit správnost úvah soudu prvního stupně o nemožnosti započtení trestu, a tedy že by stěžovatel mohl být v důsledku omezen na svobodě déle, než je nezbytně nutné, vede Ústavní soud ke kasaci napadeného usnesení.
22. Vězeňská služba ve svém vyjádření kromě odkazu na funkčnost schránek v areálu Věznice Rýnovice a na vyhlášku č. 345/1999 Sb. připustila, že "z provedeného šetření, kdy nebyl zjištěn ani zaznamenán způsob odeslání předmětného opravného prostředku, není zřejmé, jakým způsobem byl ze strany stěžovatele opravný prostředek podán či zda byl vůbec odeslán z Věznice Rýnovice" (viz bod 9 in fine). Protože nebylo najisto zjištěno, zda stěžovatel podal opravný prostředek k doručení opožděně či nikoli, a protože toto zjištění již není možné s jistotou ani učinit, nezbylo Ústavnímu soudu než postupovat v souladu se základní zásadou trestního řízení, že v pochybnostech je třeba vždy postupovat ve prospěch obviněného, resp. že je třeba vykládat příslušná zákonná ustanovení v jeho prospěch.
23. Z hlediska ústavněprávního pak porušení základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny spočívající v odepření možnosti stěžovatele domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu Ústavní soud shledává v zamítnutí řádného opravného prostředku stěžovatele stížnostním soudem pro jeho údajnou opožděnost. I když protiústavnost vzniklé situace mohla být vyvolána v prvé řadě nesprávným postupem Vězeňské služby a až následně postupem stížnostního soudu, který vycházel z údaje obsaženého na poštovním razítku, lze nastalou situaci vyřešit jedině zrušením napadeného rozhodnutí. Tímto postupem se stěžovateli opět otevírá možnost projednání jím uplatněných námitek k tomu povolaným soudem, tedy Krajským soudem v Brně.
24. Veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud nepřezkoumával napadené rozhodnutí Městského soudu v Brně a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost. Případný ústavněprávní přezkum by totiž byl za této situace předčasný, neboť úkolem Krajského soudu v Brně bude posoudit stěžovatelem podanou stížnost znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu o jejím včasném podání (aniž by samozřejmě Ústavní soud jakkoliv předjímal jeho výsledné rozhodnutí z hlediska věcného).
25. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Krajského soudu v Brně podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. V části směřující proti usnesení Městského soudu v Brně Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.