ECLI:CZ:US:2017:2.US.4061.16.1
sp. zn. II. ÚS 4061/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Červinského, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 11. 2014. č. j. 13 C 83/2013-83, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2015, č. j. 10 Co 117/2015-195, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, č. j. 30 Cdo 1333/2016-233, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na určení, že je vlastníkem blíže specifikované nemovitosti, a rozhodl, že je povinen zaplatit Monice Hodrové (dále též "vedlejší účastnice") na náhradě nákladů řízení částku 112.384 Kč. Soud nejdříve zjišťoval, zda je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě ze strany stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že právní postavení stěžovatele se nemůže stát nejistým, neboť zde neexistuje právní vztah, ve kterém by mohl být ohrožen, a to zejména proto, že neprobíhá žádné řízení, kde by se o jeho postavení rozhodovalo, a ve vztahu k předmětným nemovitostem není stěžovatel v žádném právním vztahu. Soud v dané věci vycházel z toho, že se stěžovatel sice opakovaně domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy na předmětnou nemovitost uzavřené mezi původními vlastníky a vedlejší účastnicí, ale nikdy neprokázal, že se stal jejím vlastníkem; naopak sám konstatoval, že vklad do katastru nemovitostí dle jím uzavřené smlouvy ze dne 23. 4. 2009 nebyl zapsán a později nebyl podán nový návrh na vklad a nebyla ani uzavřena nová kupní smlouva. Stěžovatel tudíž neprokázal, že jím uzavřená kupní smlouva ze dne 23. 4. 2009 je vkladu schopná; naopak svým chováním konkludentně prokázal, že vkladu schopná není, neboť vzal návrh na vklad zpět a předložil písemné stanovisko katastrálního pracoviště. Pokud tedy vkladové řízení bylo ukončeno a v mezidobí od dubna do 19. 8. 2009 (kdy vložila své vlastnické právo do katastru nemovitostí vedlejší účastnice) nebyla sepsána nová smlouva, nebyl podán návrh na vklad a nebyly učiněny ani jiné úkony ve vztahu stěžovatele a původních vlastníků u katastrálního úřadu, tak stěžovatel svá tvrzení neprokázal, a soud shledal, že výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí byla vedlejší účastnice, a to na základě vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 19. 8. 2009. Nadto soud připomněl, že v jiném řízení byla již pravomocně vyřešena otázka neplatnosti kupní smlouvy uzavřené vedlejší účastnicí, tato smlouva je platná a jiná smlouva způsobilá vkladu nebyla uzavřena. K otázce nákladů řízení pak soud rozhodl dle hodnoty nemovitostí, kterých se právo týká.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zejména uvedl, že v souzené věci sice stěžovatel tvrdil, že tento naléhavý právní zájem je dán tím, že uzavřel kupní smlouvu o převodu nemovitostí s původními spoluvlastníky dříve, než vedlejší účastnice, a dohodl se s původními spoluvlastníky, že po zpětvzetí návrhu na vklad do katastru nemovitostí ohledně uvedené smlouvy uzavřou novou bezvadnou smlouvu, avšak v tomto tvrzení nemůže spočívat naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Soud nepřisvědčil ani argumentu stěžovatele, že je dán naléhavý právní zájem spočívající v tom, že v katastru nemovitostí je zapsána jako vlastník nemovitostí vedlejší účastnice, neboť tuto námitku stěžovatel, který byl poučen dle ustanovení §119a odst. 1 občanského soudního řádu, uplatnil až v odvolacím řízení a jedná se tak o skutečnost uplatněnou v rozporu s §205a občanského soudního řádu. Přesto dodal, že nelze přehlédnout, že zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí pro vedlejší účastnici byl proveden na základě kupní smlouvy uzavřené dne 19. 8. 2009, přičemž ta kupní smlouvu uzavřela s původními spoluvlastníky a je tak výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. K otázce náhrady nákladů řízení pak krajský soud dodal, že soud I. stupně postupoval správně dle ustanovení §7 bod 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších změn (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb."), neboť v této věci se nejedná o určení, zda je právní vztah nebo právo k věci penězi neocenitelné. Odvolací soud závěr okresního soudu korigoval pouze v tom směru, že tarifní hodnota v této věci je 1.900.000Kč, protože na tuto částku byly nemovitosti oceněny v době uzavření kupní smlouvy vedlejší účastnicí a na základě této kupní smlouvy bylo vloženo vlastnické právo vedlejší účastnice do katastru nemovitostí. Přesto s ohledem na skutečnost, že odvolací soud nezhoršuje postavení odvolatele v odvolacím řízení, nákladový výrok jako věcně správný potvrdil.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným rozhodnutím odmítl pro nepřípustnost dle ustanovení §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Nepřípustnost dovolání shledal již ve skutečnosti, že podle ustálené rozhodovací praxe v případě zcizení nemovitosti více subjektům, resp. dvojímu převodu téže nemovitosti, se vlastníkem nemovitosti stane ten, kdo jako první doručil návrh na vklad do katastru nemovitostí katastrálnímu orgánu. Stěžovatelem tvrzený obligační vztah (založený - byť dříve uzavřenou -kupní smlouvou) tudíž nemohl, resp. nemůže konkurovat věcně právnímu vztahu, jenž byl založen na základě povolení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch vedlejší účastnice podle později uzavřené kupní smlouvy mezi ní a převádějícími původními spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Ke stěžovatelem namítanému chybnému posouzení jeho námitek odvolacím soudem jako "novot" pak dovolací soud uvedl, že ani kdyby odvolací soud při rozhodování o odvolání vycházel z tvrzené odvolací konstrukce, od níž dovolatel odvozoval své vlastnické právo, nemohlo by dojít k tomu, že tvrzený obligační nárok by byl s to překlenout vkladem již založený věcně právní vztah vedlejší účastnice k předmětným nemovitostem požívající vlastnickou ochranu. Podle dovolacího soudu z tohoto (hmotněprávního a judikaturou bohatě rozvedeného) fundamentu rovněž (implicite) vycházel odvolací soud (byť uvedený právní závěr jako primární pro rozhodnutí nerozvedl s vazbou na relevantní judikaturu, což ovšem samo o sobě nezakládá věcnou nesprávnost jeho rozhodnutí).
5. Uvedená rozhodnutí porušila dle stěžovatele jeho právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Stěžovatel předně zpochybňuje názor obecných soudů, že po uplynutí lhůty 3 let od uzavření kupní smlouvy dne 23. 4. 2009 s původními spoluvlastníky předmětných nemovitosti nastala fikce odstoupení od smlouvy dle ustanovení §47 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku, neboť v tomto závěru soudy zcela opomíjí skutečnost, že ustanovení §47 citovaného zákona se stalo po novele občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. a účinností zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, zcela obsoletním (což dovodila též judikatura Nejvyššího soudu). Stěžovatel má tedy za to, že kupní smlouva ze dne 23. 4. 2009 založila obligační účinky mezi smluvními stranami a tato smlouva tak může být předložena, a to kdykoliv, příslušnému katastrálnímu úřadu za účelem vložení vlastnického práva do katastru nemovitostí, nikoliv pouze ve lhůtě 3 let od doby jejího uzavření.
7. Stěžovatel se dále nemůže ztotožnit s názorem obecných soudů, že by k předmětným nemovitostem neměl žádný právní vztah, neboť s původními vlastníky uzavřel kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo zakoupení předmětných nemovitostí. Podle stěžovatele tak nemůže být pochyb o tom, že mezi stěžovatelem a původními vlastníky nemovitostí existoval obligačněprávní vztah, který začal být naplňován a původní vlastníci bez námitek od stěžovatele přijali finanční plnění jako kupní cenu. Následně pak došlo pouze k tomu, že katastr nemovitostí neprovedl vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí z důvodu marginální nepřesnosti kupní smlouvy. Dle stěžovatele tak obecné soudy měly v rámci svého rozhodování o meritu věci posuzovat platnost (resp. neplatnost) obou kupních smluv, tj. kupní smlouvy uzavřené dne 23. 4. 2009 mezi stěžovatelem a původními vlastníky nemovitostí, a kupní smlouvy ze dne 19. 8. 2009 uzavřené vedlejší účastnicí, když v této souvislosti mělo dojít k posouzení všech okolností daného případu a k určení, která z těchto kupních smluv měla vést k nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Takto měly soudy především zkoumat, zda kupní smlouva ze dne 19. 8. 2009 je absolutně neplatná v důsledku jejího rozporu s dobrými mravy, neboť původní vlastníci předmětných nemovitostí od stěžovatele přijali finanční plnění na kupní cenu za předmětné nemovitosti a toto finanční plnění si ponechali (a bránili se toto finanční plnění stěžovateli vrátit), a i přes tuto skutečnost uzavřeli novou kupní smlouvu s vedlejší účastnicí. Nepoctivý úmysl původních vlastníků nemovitostí ve vztahu ke stěžovateli je tak prý zcela zřejmý. Podobně pak měly soudy dle stěžovatele posoudit otázku, zda je platná kupní smlouva ze dne 23. 4. 2009 (tj. zda je dostatečně určitá) či nikoliv, neboť soud nemůže být vázán názorem katastrálního úřadu.
8. V této souvislosti stěžovatel také namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku existence naléhavého právního zájmu na určení jeho vlastnického práva, přičemž tento jejich závěr je v extrémním nesouladu s jím citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Zde stěžovatel opakuje, že v řízení jasně a srozumitelně uvedl, že v daném případě došlo k uzavření navzájem si konkurujících kupních smluv, které jsou titulem pro zápis do katastru nemovitostí a tedy pro vznik vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a za tohoto stavu je naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva dán. Přesto se však obecné soudy vůbec nezabývaly teoretickou otázkou, zda objektivně v daném případě, tj. u konkurence dvou kupních smluv k jednomu předmětu, může existovat naléhavý právní zájem na tom, která smlouva je oním titulem aquirendi. Řízení o určení vlastnického práv je přitom dle stěžovatele prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi ním a vedlejším účastníkem. Zde stěžovatel rovněž namítá zásah do práva na spravedlivý proces, kdy soudům vytýká, že se dostatečně nezabývaly jeho argumentací a jeho žalobu zamítly pro neprokázání naléhavého právního zájmu, aniž by ho však v průběhu soudního řízení poučily, že existenci naléhavého právního zájmu do té doby dostatečně netvrdil ani neprokázal. Ačkoliv soud I. stupně účastníky poučil podle ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu, toto poučení mělo údajně charakter pouhé citace zákona, kdy absentovalo jakékoli bližší určení, jaké důkazy a k jakým tvrzením má navrhnout.
9. Za chybu pak stěžovatel pokládá též nesprávnou aplikaci ustanovení §205a občanského soudního řádu ze strany odvolacího soudu, neboť již v žalobě popsal, za jakých okolností byly uzavřeny obě předmětné kupní smlouvy, jak došlo k zápisu vedlejšího účastníka jako vlastníka předmětných nemovitostí do katastru nemovitostí apod. Bylo tedy zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Stěžovatel navíc v rozporu s tvrzením krajského soudu uvádí, že nebyl soudem I. stupně řádně poučen ve smyslu ustanovení §119a odst. 1 občanského soudního řádu, a proto takovou skutečnost (tj. tvrzení, že naléhavý právní zájem existuje proto, že vedlejší účastnice je jako vlastník evidována v katastru nemovitostí) mohl uplatnit v odvolacím řízení s přihlédnutím k ustanovení §205a písm. e) občanského soudního řádu.
10. Závěrem pak stěžovatel zpochybňuje rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení, kdy prý je nutno náklady řízení při určení vlastnického práva k nemovitosti vypočíst podle ustanovení §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nadto stěžovatel odmítá, že by mohly být kupní smlouvy relevantními podklady pro určení hodnoty nemovitostí, protože výše ceny nemovitosti v nich uvedená nevychází ze znaleckého posudku nebo z odborného vyjádření, čemuž ostatně svědčí skutečnost, že se soudy nebyly schopny shodnout, z jaké částky (zda z částky 1.600.000 Kč nebo z částky 1.900.000 Kč) mají být náklady řízení vypočteny. Je ostatně vyloučeno, aby hodnota nemovitostí byla stále stejná i přesto, že jedna z nemovitostí (budova) přestala existovat.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva těchto osob [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán ani pravomocí k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností.
14. V nyní projednávané věci se stěžovatel dovolává svévolné aplikace norem podústavního práva ze strany obecných soudů. Pojem "svévole" Ústavní soud v minulosti interpretoval ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)].
15. V daném případě nicméně Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele ve shora uvedeném smyslu neshledal, neboť právní závěry obecných soudů nejsou ve shora zmiňovaném "extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními". Neschází jim totiž smysluplné odůvodnění, resp. propojení s ústavně chráněným účelem, a netrpí ani přepjatým formalismem.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti především široce napadá posouzení existence naléhavého právního zájmu u jeho určovací žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (v tehdy platném znění). Zde však musí Ústavní soud vytknout, že touto okolnostní se soudy dostatečně zabývaly a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Takto především shodně uvedly, že stěžovatel neprokázal, že jím uzavřená kupní smlouva ze dne 23. 4. 2009 je vkladu schopná a že by byl dán jeho naléhavý právní zájem tím, že uzavřel kupní smlouvu na předmětnou nemovitost s původními vlastníky dříve než vedlejší účastnice. Pokud se pak jedná o otázku, zda nespočíval jeho naléhavý právní zájem v tom, že je jako vlastník nemovitosti v katastru nesprávně zapsaná vedlejší účastnice, kterou odvolací soud odmítl posoudit jako "novum" ve smyslu ustanovení §205a občanského soudního řádu, tak zde musí Ústavní soud odkázat na citované usnesení Nejvyššího soudu, který jednoznačně dovodil, že i kdyby odvolací soud při rozhodování o odvolání vycházel z tohoto tvrzení, nemohl by takto tvrzený obligační nárok stěžovatele překlenout dříve učiněný vklad vedlejší účastnice.
17. Zde Ústavní soud připomíná, že se stěžovatel již v dřívějších řízeních pokoušel zpochybnit platnost kupní smlouvy uzavřené mezi původními vlastníky nemovitosti a vedlejší účastnicí, přičemž však tato žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy byla soudy zamítnuta (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 606/16 ze dne 8. 12. 2016), stejně jako žaloba o uložení povinnosti původním vlastníkům uzavřít se stěžovatelem předmětnou kupní smlouvu. Za této situace Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzením stěžovatele, že soudy v tomto řízení měly znovu posoudit platnost inkriminované kupní smlouvy vedlejší účastnice z hlediska jejího rozporu s dobrými mravy, neboť tato otázka již byla na základě jeho žaloby pravomocně vyřešena. Ústavní soud musí rovněž odmítnout tvrzení stěžovatele, že soudy měly posoudit platnost jím uzavřené kupní smlouvy s původními vlastníky (z hlediska její určitosti), neboť platí, že byla-li stejná nemovitost převáděna dvakrát, stane se jejím vlastníkem ten, kdo jako první doručil návrh na vklad vlastnického práva katastrálnímu orgánu, přičemž takto byla jako vlastník zapsaná v katastru nemovitostí vedlejší účastnice, pročež za situace, kdy o platnosti jí uzavřené kupní smlouvy na předmětnou nemovitost již soudy pravomocně rozhodly, jevil by se přezkum hodnocení platnosti kupní smlouvy uzavřené stěžovatelem jako nadbytečný. To především s ohledem na skutečnost, že to byl sám stěžovatel, který vzal svůj návrh na vklad vlastnického práva na základě jím uzavřené kupní smlouvy zpět, aniž by pak podal nový návrh dříve, než tak učinila vedlejší účastnice (či se jakkoliv bránil neakceptování jeho kupní smlouvy ze strany katastrálního úřadu). Z důvodu výše uvedených tedy Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitku stěžovatele, že se soudy měly zabývat otázkou, zda objektivně v daném případě (v případě konkurence dvou kupních smluv k jednomu předmětu) může existovat naléhavý právní zájem na tom, která smlouva je oním titulem aquirendi, neboť tato otázka je bezvýznamná s ohledem na nezpochybněnou platnost kupní smlouvy vedlejší účastnice a přednost jejího vkladu do katastru nemovitostí vstříc původní nečinnosti stěžovatele.
18. Konečně pak musí Ústavní soud odmítnout námitky stěžovatele ohledně chybné aplikace ustanovení §47 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku (ve smyslu fikce odstoupení od kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2009 ze strany stěžovatele), neboť tato skutečnost nebyla hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby ze strany soudu I. stupně (spíše byla zmíněna pouze na okraj v souvislosti s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2014, č. j. 10 Co 936/2016-235) a odvolací ani dovolací soud tuto argumentaci nikterak dále nerozvíjely a svá rozhodnutí opřely o jiné právní závěry.
19. Ústavní soud se zabýval rovněž námitkou stěžovatele ohledně nedostatků poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu ze strany okresního soudu. Ústavní soud v minulosti uvedl [viz nález sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31)], že smyslem ustanovení §118a občanského soudního řádu je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu totiž slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Zároveň však citované ustanovení nikterak nezbavuje účastníky řízení splnit tyto základní procesní povinnosti (břemeno tvrzení, břemeno důkazní) při uplatňování svých práv a oprávněných zájmů. Proto Ústavní soud sice souhlasí se stěžovatelem, že absence poučení účastníka o jeho procesních právech, může mít - v obecné rovině - vliv na průběh sporu a v konečném důsledku může devalvovat záruky spravedlivého procesu, avšak je to především sám žalobce (stěžovatel), který je pánem sporu, kdy navíc nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel byl v dotčených řízení, a rovněž přímo i na dotčeném jednání, zastoupen advokátem, který si má být vědom procesních důsledků takového poučení, a který na něj má náležitě reagovat (srov. např. též nález Ústavního soudu ve věci I. ÚS 1264/2011). Proto bylo především na stěžovateli, aby sám seznal, zdali je nezbytné poskytnout soudu další tvrzení či navrhnout další důkazy, a to v součinnosti se svým právním zástupcem. Postup dle ustanovení §118a občanského soudního řádu navíc přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci, přičemž i ze shora řečeného plyne, že případ stěžovatele byl po skutkové stránce poměrně jednoznačný, neboť i stěžovatel zpochybňuje především právní závěry obecných soudů. Také proto nelze hodnotit případné pouze "formální poučení" ze strany okresního soudu jako natolik intenzivní zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, že by byl dán prostor pro derogační zásah Ústavního soudu.
20. Závěrem Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele směřující k výrokům o náhradě nákladů řízení. Zde musí připomenout, že k samotné problematice nákladů řízení se ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji jen omezenému ústavněprávnímu přezkumu (i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. V daném případě však Ústavní soud nezjistil žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala jeho derogační zásah. Okresní i krajský soud totiž závěry o povinnosti stěžovatele hradit náklady řízení (včetně způsobu vypočtení jejich výše) řádně odůvodnily a na jejich závěrech nelze seznat jakékoliv deficity dosahující ústavněprávní relevance. K námitce stěžovatele, že náklady řízení při určení vlastnického práva k nemovitosti mají být vypočteny podle ustanovení §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., Ústavní soud uvádí, že citované ustanovení §9 odst. 4 je speciální k §9 odst. 1. Použije se tedy pouze tehdy, pokud předmět řízení nelze penězi ocenit nebo jen s nepoměrnými obtížemi; pokud je možné předmět ocenit, ustanovení §9 citované vyhlášky se vůbec nepoužije, tedy nepoužije se ani dotčený odst. 3 nebo odst. 4 (srov. též Kovářová, Tichá: Komentář k vyhlášce č. 177/1996 Sb.; citováno dle ASPI). Jelikož v nyní projednávané věci byla cena nemovitosti snadno zjistitelná z dotčených kupních smluv, nepostupovaly soudy v rozporu se zákonem, pokud náhradu nákladů řízení vyčíslily dle ustanovení §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
21. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v nyní projednávané věci souladu s ústavními principy a s požadavky spravedlivého (řádného) procesu a že řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí lze hodnotit jako odpovídající principům obsaženým v části páté Listiny. Stěžovateli totiž byla poskytnuta možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak. Ústavní soud má naopak za to, že stěžovatelovy argumenty obsažené v ústavní stížnosti představují toliko pokračující polemiku se závěry civilních soudů, ačkoli řízení před Ústavním soudem nelze považovat za další krok v rámci instančního přezkumu.
22. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu