ECLI:CZ:US:2017:2.US.4074.16.1
sp. zn. II. ÚS 4074/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 2 T 136/2014, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 7 To 89/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, č. j. 7 Tdo 1155/2016-34, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle ustanovení §228 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku (dále byla stěžovatelovi uložena povinnost zaplatit škodu poškozené).
2. Dle napadených rozhodnutí bylo prokázáno, že stěžovatel donutil poškozenou prudce s jejím vozidlem zastavit, přišel k jejímu vozidlu a opakovanými údery do vozidla poškozené způsobil škodu v celkové výši 23.118 Kč a naplnil tak ve všech zákonných znacích skutkovou podstatu přečinu poškozování cizí věci, když svým jednáním způsobil škodu nikoliv nepatrnou. Soudy přitom neuvěřily výpovědi stěžovatele, že jednal v sebeobraně, a tuto vyhodnotily jako nepravdivou, když naopak shledaly, že z provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle ustanovení §2 odst. 6 trestního zákoníku lze jednoznačně dospět k závěru o jeho vině.
3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip subsidiarity trestní represe dle čl. 39 Listiny a princip presumpce neviny zaručený čl. 40 odst. 2 Listiny. Zásadní pochybení stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou povinnosti zjistit skutkový stav takovým způsobem, aby neexistovaly důvodné pochybnosti o tom, odehrál-li se skutečně či nikoliv. Zároveň prý nebylo ze strany soudů důsledně přihlédnuto k tomu, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu, který mu je kladen za vinu. Takto dle stěžovatele soudy nedostatečně odůvodnily, zda jednal úmyslně, a to minimálně z hlediska zavinění za přítomnosti úmyslu nepřímého (ve smyslu toho, měl-li být při úderu na přední sklo vozidla holou rukou přesvědčen o tom, že přední sklo rozbije či že jej minimálně poškodí). S ohledem na princip presumpce neviny pak stěžovatel namítá, že byť od samého počátku v dané věci existovaly dvě rozdílné skutkové verze, a to na jedné straně skutková verze stěžovatele a na druhé straně skutková verze poškozené a jejího manžela (spolujezdce), tak se orgány činné v trestním řízení soustředily především na to, aby vysvětlily, proč se jim jeví verze poškozené a jejího manžela věrohodnější oproti verzi jím prezentované. V této souvislosti stěžovatel předkládá základní argumenty, se kterými se soudy opomenuly vypořádat, přičemž dochází k závěru, že napadená rozhodnutí lze považovat za vnitřně rozporná, kdy zde vzniká extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jež z provedených důkazů soudy dovodily. Proto je stěžovatel přesvědčen, že se soudy dopustily nedovolené spekulace a nejisté skutkové okolnosti dovodily za porušení zásady in dubio pro reo. Dále stěžovatel namítá, že se trestní represe jeví jako zcela nepřiměřený prostředek postihu a dovolává se principu ultima ratio. Závěrem uvádí, že i když odůvodnění jednotlivých rozhodnutí lze považovat za obsáhlá, tak přesto se soudy nevypořádaly v rozporu s ustanovením §125 odst. 1 trestního řádu se všemi námitkami vznesenými ze strany stěžovatele, resp. nevypořádaly se s těmito námitkami dostatečně přesvědčivým způsobem.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel napadá především právní a skutkové hodnocení věci ze strany obecných soudů, a to z hlediska naplnění všech znaků přečinu poškození cizí věci, včetně nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo při hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových i právních závěrů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, zásada in dubio pro reo z principu presumpce neviny vychází, je zaručena čl. 40 odst. 2 Listiny a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem zásady in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají volnost obecnému soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající v uznání jednotlivce vinného trestným činem [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Obecný soud tak musí dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného.
7. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň ale Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
8. Uvedené nastalo právě v nyní projednávaném případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky libovůle. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům, a rozvedly též svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních prostředků, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti (ve věci věrohodnosti výpovědi poškozené a jejího manžela viz především s. 4 rozsudku obvodního soudu a s. 4-5 usnesení odvolacího soudu, a to včetně argumentů znevěrohodňujících tvrzení stěžovatele, jež opakuje v ústavní stížnosti). Podrobně se soudy věnovaly i naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci stěžovatelem, a to včetně jeho úmyslu. Proto i zde Ústavní soud pro stručnost odkazuje na napadená rozhodnutí.
9. Pouze okrajem proto uvádí, že odmítá stěžovatelovo tvrzení, že v rámci citované skutkové věty a ani v rámci odůvodnění napadených rozhodnutí soudy neuvedly, z čeho dovodily, že stěžovatel za daného stavu věděl, že může způsobit poškození vozidla a že takové poškození vozidla chtěl způsobit či s tím byl minimálně srozuměn. Za situace, kdy bylo prokázáno, že stěžovatel několikrát udeřil do vozu poškozené, by se totiž příčilo pravidlům elementární logiky, pokud by soud měl prokazovat, že stěžovatel skutečně věděl, že tímto jednáním může poškodit věc, která byla objektem jeho útoku, neboť tuto skutečnost lze považovat za notorietu.
10. Jako nedůvodnou Ústavní soud hodnotí též námitku stěžovatele, že soudy nerespektovaly princip ultima ratio a řádně nezohlednily míru společenské škodlivosti jeho jednání. Ústavní soud nikterak nerozporuje, že součástí trestání jako prostředku ultima ratio je též požadavek, aby omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva, kdy princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby prostředky trestního práva byly v právním státě používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná jinými právními odvětvími. Proto nelze vyloučit ojedinělé případy, kdy se vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu [(srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2523/10 ze dne 10. 2. 2011 (N 16/60 SbNU 171)].
11. Uvedené však v případě stěžovatele nenastalo, neboť jeho reakce na konflikt v dopravním provozu nebyla adekvátní, o čemž ostatně dostatečně svědčí škoda způsobená jeho jednáním. Takové jednání lze naopak chápat jako společensky škodlivé a potrestání za ně plně odpovídá zásadám generální i individuální prevence trestání. Navíc, ani zde stěžovatel nemá pravdu, pokud tvrdí, že se soudy otázkou společenské škodlivosti nezabývaly, neboť již nalézací soud uvedl, že vzhledem k četnosti obdobných konfliktů v souvislosti s řízením vozidla rozhodně nelze hovořit o tom, že se jedná o jednání méně škodlivé, kdy nadto soud přihlédl i k výši způsobené škody. Eventuálnímu porušení zásady subsidiarity trestní represe se ve svém usnesení významně věnoval i dovolací soud (byť v poměrně obecné míře; i tato argumentace se však vztahuje i na případ stěžovatele).
12. Ústavní soud tedy musí konstatovat, že dotčené trestní řízení lze jako celek považovat za spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny i principu in dubio pro reo učinit závěr, že stěžovatel je pachatelem předmětného přečinu. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele (kromě výpovědi poškozené a jejího manžela viz též vypracovaný znalecký posudek), přičemž Ústavní soud se s vyslovenými skutkovými i právními závěry plně ztotožňuje. Za této situace nemíní nikterak přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat toliko za pokračující polemiku s obecnými soudy, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu