ECLI:CZ:US:2017:2.US.4115.16.1
sp. zn. II. ÚS 4115/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Muatassam Al Sayed Nuree Khogeli, t. č. Věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem Barvířská 125/17, Liberec 3 - Jeřáb, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 8. 2016, č. j. 38 T 94/2016-1370, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 44 To 418/2016, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu.
2. Obžalobou je stěžovatelovi kladeno za vinu spáchání pokračujícího zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle ustanovení §348 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle ustanovení §23 trestního zákoníku.
3. Soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že u stěžovatele nadále trvají důvody vazby. Pokud jde o vazební důvod ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, tento spatřily zejména v obavě, že stěžovatel je ohrožen trestní sazbou od 3 do 10 let trestu odnětí svobody, je cizím státním příslušníkem a s ohledem na charakter trestné činnosti, pro kterou je stíhán, která zcela zjevně přesahuje území České republiky, i s přihlédnutím k jazykovému vybavení stěžovatele a dále k jeho osobní situaci, kdy manželka žije v zahraničí a stěžovatel podniká kroky k vycestování za ní, existuje důvodná obava, že by se při pobytu na svobodě mohl vyhýbat trestnímu řízení, eventuálně trestu, který mu v případě odsuzujícího rozhodnutí hrozí. Pokud jde o vazební důvod dle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, tak ten soudy shledaly v hrozícím nebezpečí, že by stěžovatel v této trestné činnosti, i s ohledem na jeho jazykovou výbavu a znalost prostředí dodavatelů a odběratelů dokladů, mohl nadále pokračovat a opatřovat si tak finanční prostředky, které by uspokojily životní potřeby jeho i celé jeho rodiny.
4. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatel uvádí, že osobní svoboda představuje základní hodnotu v demokratickém právním státě a pro její regulaci by měly být bez dalšího naplněny všechny zákonné podmínky, což se v tomto případě nestalo. Úkolem soudu rozhodujícího o vazbě, případně soudu, který rozhoduje o stížnosti proti takovému rozhodnutí, je totiž seznámit se s důkazní situací v celé její komplexnosti a v této souvislosti je zcela jistě povinen hodnotit též otázku místní příslušnosti soudu. Z obou napadených usnesení však vyplývá, že se touto otázkou soudy zabývaly zcela nedostatečně. Příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 k projednání jeho věci totiž nebyla dána ani jedním kritériem uvedeným v ustanovení §18 odst. 1 resp. odst. 2 trestního řádu a jeho místní příslušnost tak nebyla nikdy založena. Proto je zcela na místě se domnívat, že napadené rozhodnutí obvodního soudu ve spojení s rozhodnutím městského soudu o dalším trvání vazby je nezákonné, neboť o jeho ponechání ve vazbě rozhodoval místně nepříslušný soud. Ode dne 15. 9. 2016, resp. 16. 9. 2016, tak dochází k omezování osobní svobody stěžovatele, a to zcela v rozporu s jeho základními právy, protože nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu je stanovena zákonem.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá místní nepříslušnost obvodního soudu k vydání rozhodnutí o prodloužení vazby, čímž mělo dojít k porušení jeho základního práva na zákonného soudce. Nyní rozhodující senát k tomu v obecné rovině připomíná konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) je zcela neopominutelnou podmínkou řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena. To totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým a libovolným výběrem soudů a soudců [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101) nebo nález sp. zn. III. ÚS 561/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 9/29 SbNU 63)]. Rozhodování každé věci věcně a místně příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je tedy neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, neboť je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, v daném případě trestní řád [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255) nebo nález sp. zn. II. ÚS 551/03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297)].
8. Ústavní soud tedy - v obecné rovině - nepopírá názor stěžovatele, že ústavněprávně je nepřípustné vytvořit pravomoc soudu ad hoc bez respektování příslušných ustanovení trestního řádu přesně stanovujících příslušnost soudu (ve věci místní příslušnosti viz ustanovení §18 citovaného zákona) a takto vytvořenou místní (či věcnou) nepříslušnost soudu nadále v řízení udržovat. Zároveň však je třeba mít na zřeteli, že mohou nastat i situace, kdy doposud rozhodující soud až po určité fázi řízení zjistí, že není ve věci místně (či věcně) příslušný, na což pamatuje ustanovení §24 trestního řádu. Případné rozhodnutí o místní nepříslušnosti doposud rozhodujícího soudu však nikterak nemůže způsobit nezákonnost dříve vydaných nikoli meritorních rozhodnutí (ani s ohledem na zásady plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny), neboť do doby rozhodnutí nadřízeného soudu o příslušnosti je nadále původní soud příslušný k rozhodování v dané věci, a to včetně rozhodnutí o pokračování vazby. Opačný výklad by byl stěží akceptovatelný, a to již s ohledem na právní nejistotu, která by nastala v souvislosti s tím, který soud má před rozhodnutím o určení příslušnosti rozhodnout o některých opatřeních navázaných na pevně stanovené lhůty (viz především právě vazební rozhodnutí).
9. Jestliže tedy v dané věci rozhodl o pokračování vazby stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 5 dne 31. 8. 2016, načež až dne 17. 10. 2016 rozhodl Městský soud, že k projednání a rozhodnutí věci je místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 3 (a nikoliv tedy Obvodní soud pro Prahu 5), nemohlo bez dalšího dojít k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce. Nadto Ústavní soud připomíná, že rozhodoval-li by o vazbě stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 3 či Obvodní soud pro Prahu 5 (jak se stalo), jako místně příslušný stížnostní soud by v obou případech zůstával Městský soud v Praze, který vazbu stěžovatele i v nyní posuzovaném rozhodnutí řádně přezkoumal a plně se ztotožnil s vazebními důvody, vyslovenými obvodním soudem.
10. Nad tento rámec Ústavní soud uvádí, že napadená vazební rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a splňují všechny požadavky kladené na rozhodnutí o tomto omezení osobní svobody v judikatuře Ústavního soudu.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
12. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu