ECLI:CZ:US:2017:2.US.413.17.1
sp. zn. II. ÚS 413/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AUTOOPRAVNY Jihlava a.s., se sídlem Znojemská 2380/82, Jihlava, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 5. 2015, č. j. 103 C 70/2014-90, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 8. 6. 2016, č. j. 54 Co 342/2016-126, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, č. j. 33 Cdo 4658/2016-137, za účasti Okresního soudu v Jihlavě, Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše označených rozhodnutí (resp. výrokových částí), neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Jihlavě v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu Ing. J. Dědečka ("žalobce") podanou proti stěžovatelce o zaplacení částky 521.648 Kč (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti žalobce uhradit stěžovatelce na nákladech řízení částku 51.884,80 Kč (výrok II.). Právě tuto výrokovou část napadla stěžovatelka odvoláním a na jeho základě Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobce je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku ve výši 64.856 Kč. Následné dovolání odmítl usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností Nejvyšší soud. Důvodem odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem byla skutečnost, že se stěžovatelka v řízení před soudem I. stupně domáhala na náhradě nákladů řízení částky 110.436,70 Kč a přiznané náklady řízení činily 64.856 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami tedy nepřesahoval 50.000 Kč, takže dovolání muselo být odmítnuto z důvodu soudní výluky u tzv. bagatelních částek [§238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
3. Stěžovatelka namítá, že se nejednalo o bagatelní spor, neboť se v odvolacím řízení domáhala přiznání nákladů řízení ve výši 110.436,70 Kč oproti soudem I. stupně přiznané výši 51.884,80 Kč, takže odvolací soud rozhodoval o peněžitém plnění převyšujícím 50.000 Kč. V dalším stěžovatel polemizuje s právním názorem odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení za úkon spočívající v podání odporu proti platebnímu rozkazu.
4. Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musí přezkoumat splnění podmínek řízení.
5. V daném případě stěžovatelka napadá rozhodnutí všech soudů, které v její věci rozhodovaly. Proto se Ústavní soud musel zabývat nejprve opodstatněností té části ústavní stížnosti, která brojí proti usnesení Nejvyššího soudu.
6. V tomto směru Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž platí, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč. V nyní projednávaném případě přitom Nejvyšší soud zcela správně a logicky konstatoval, že rozdíl mezi nárokovanou částkou 110.436,70 Kč a přiznanou částkou 64.856 Kč je menší nežli zákonem stanovená výše 50.000 Kč, takže dovolání nemohlo být podle zákona shledáno přípustným. Tuto skutečnost ostatně stěžovatelka ani nijak argumentačně nerozporuje, když pouze porovnává částku původně požadovanou u soudu I. stupně, přičemž však zcela přehlíží, že odvolací soud jí částečně vyhověl, což ve svém důsledku vedlo ke snížení neúspěšně uplatňované výše náhrady nákladů řízení, a to právě pod hranici 50.000 Kč. Závěr Nejvyššího soudu proto v daném případě považuje Ústavní soud nejen za konvenující citované zákonné úpravě, nýbrž i za jediný logicky možný. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. totiž plyne, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu a právě toto rozhodnutí je proto Nejvyšším soudem přezkoumáváno. Pokud tedy ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. určilo hranici bagatelnosti požadované částky, je zjevné, že pro její výši je určující celkový výsledek řízení předcházejícího podání dovolání a nikoliv její výše nárokovaná před soudem I. stupně. Názor stěžovatele, dovedený ad absurdum, by totiž mohl znamenat, Závěr Nejvyššího soudu, že pro posouzení výše peněžitého plnění je rozhodující výše nákladů řízení, jejichž náhradu soud stěžovatelce odepřel, je proto ústavně plně souladný.
7. Protože v projednávané věci nebylo dovolání s ohledem na shora uvedené ex lege přípustné, měla stěžovatelka podat ústavní stížnost bezprostředně poté, co obdržela rozhodnutí odvolacího soudu. Jen v tomto případě by se totiž mohlo jednat o ústavní stížnost meritorně projednatelnou. Jelikož tak ale učinila teprve v návaznosti na citované usnesení Nejvyššího soudu dne 9. 2. 2017, je zřejmé, že tato část ústavní stížnosti je opožděná (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížnost je zčásti opožděná (ve vztahu k napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu) a zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu). Proto ji Ústavní soud odmítl [§43 odst. 1 písm. b), §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu