ECLI:CZ:US:2017:2.US.4184.16.1
sp. zn. II. ÚS 4184/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DELTA RZ, spol. s r. o., se sídlem Jiránkova 23, Brno, zastoupené Mgr. Šárkou Boučkovou, advokátkou se sídlem Poštovská 1, Brno, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2016, č. j. 26 Co 385/2010-314, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 21. 12. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedeného usnesení krajského soudu (respektive jeho výrokové části II.), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení krajského soudu se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2009, č. j. 19 C 113/2001-189, byla stěžovatelka zavázána zaplatit Statutárnímu městu Brnu částku (dále též jen "žalobce") 2.332.420 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 93.308 Kč. Stěžovatelka tento rozsudek napadla odvoláním a zpochybňovala závěr, k němuž soud prvního stupně dospěl, pokud dovodil, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je důvodný. V průběhu odvolacího řízení vzal žalobce podáním ze dne 10. 8. 2016 žalobu zpět, neboť pozbyl svoji aktivní legitimaci v důsledku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2015, č. j. 16 Co 29/2013-433. Stěžovatelka ve svém vyjádření vyslovila se zpětvzetím žaloby souhlas, nesouhlasila však s návrhem žalobce, aby jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení s ohledem na důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), neboť to byl podle jejího názoru žalobce, kdo ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. zavinil, že řízení muselo být zastaveno.
3. Krajský soud v Brně však návrhu žalobce na moderaci podle ustanovení §150 o. s. ř. vyhověl, což v ústavní stížností napadeném rozhodnutí podrobně odůvodnil. Zejména uvedl, že přihlédl k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároků a k postoji účastníků v průběhu řízení. Není pochyb o tom, že žalobce jako veřejnoprávní korporace podal proti stěžovatelce žalobu, jíž se domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které stěžovatelce mělo vzniknout tím, že užívala bez právního důvodu blíže specifikované nebytové prostory. Tyto nebytové prostory žalobce nabyl do vlastnictví na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon č. 172/1991 Sb."), což doložil výpisem z katastru nemovitostí. Péče o majetek a výkon vlastnického práva mu tím pádem podle názoru krajského soudu nebyla ponechána na volné úvaze, jako je tomu u jiných eventuálních vlastníků, ale byl povinen uplatnit včas a řádně právo na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §38 odst. 6 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Obrana stěžovatelky přitom byla nejprve postavena na tvrzení, že jí nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení proto, že je spoluvlastníkem předmětné nemovitosti. Tato obrana se ale následně ukázala jako neúspěšná, neboť v navazujícím soudním řízení bylo pravomocně rozhodnuto, že stěžovatelka spoluvlastníkem zmíněných nemovitostí není. S přihlédnutím k této změně se tedy stěžovatelka začala bránit tvrzením, že předmětné prostory užívala na základě práva doživotního bezplatného užívání dle smlouvy ze dne 12. 9. 1986. K existenci tohoto užívacího práva stěžovatelky se však posléze vyjádřil Městský soud v Brně v rozsudku ze dne 8. 4. 2010, č. j. 44 C 130/2004-301. Dovodil, že stěžovatelka užívala předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, když k převodu práv a povinností ze smlouvy o sdružení ze dne 12. 9. 1986 na stěžovatelku nedošlo a ani dojít nemohlo. Stěžovatelka, reflektujíce tento vývoj, proto argumentovala nedostatkem aktivní věcné legitimace žalobce v daném sporu, neboť pro přechod vlastnictví předmětného objektu do vlastnictví žalobce nebyly splněny podmínky předpokládané zákonem č. 172/1991 Sb. Usnesením ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 13 Co 104/2007, však Krajský soud v Brně konstatoval, že žalobce má aktivní legitimaci domáhat se vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nemovitostí (nebytového prostoru), neboť Statutární město Brno bylo v relevantním období zapsáno v katastru nemovitostí a až do tehdejšího rozhodnutí krajského soudu nebylo jeho vlastnické právo jediným v úvahu přicházejícím oprávněným subjektem (tzn. státem) zpochybňováno. Teprve až dne 14. 5. 2010 zahájila Česká republika jako žalobce (za vedlejšího účastenství stěžovatelky) proti Statutárnímu městu Brnu řízení o určení vlastnictví, jehož výsledkem byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2012, č. j. 52 C 86/2010-374, určující, že vlastníkem předmětných nemovitostí je Česká republika. Naposledy zmíněný rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2015, č. j. 16 Co 29/2013-433, a tento nabyl právní moci 8. 6. 2015. S ohledem na uvedené proto nelze podle krajského soudu považovat postup žalobce v právě posuzovaném řízení (až do 8. 6. 2015) za neodpovídající dané situaci či nerespektující právo stěžovatelky a proto je uplatnění moderačního práva ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. zcela na místě. To i proto, že stěžovatelka je obchodní společností a dopad rozhodnutí (tedy nepřiznání náhrady nákladů řízení) do její majetkové sféry nemůže být tak zásadní, jako by tomu bylo například v případě fyzické osoby. Krajský soud proto v ústavní stížností napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovatelce nelze přiznat náhradu nákladů řízení představovaných náklady právního zastoupení, jež vznikly do okamžiku, než nastoupila vázanost rozhodnutím o vlastnictví předmětných nemovitostí státem.
4. Obsahem ústavní stížnosti je předně námitka, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, v čem krajský soud spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné. Tento závěr soudu totiž musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. V daném případě však soud konkrétní poměry účastníků řízení vůbec nezkoumal a pouze obecně konstatoval, že dopad rozhodnutí o nepřiznání nákladů řízení nemůže být pro stěžovatelku tak zásadní, jako by tomu bylo u fyzické osoby. Tato skutečnost je o to zásadnější, že pro nyní posuzované odvolací řízení byla stěžovatelka osvobozena od hrazení soudního poplatku. Krajský soud také zcela přehlíží, že stěžovatelka již uhradila státu jako svému právnímu předchůdci částku 1.100.000 Kč za převzetí práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o sdružení prostředků za investiční přestavbu ze dne 12. 9. 1986. Žalobce podle stěžovatelky rovněž nikdy nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, a proto daný spor nemohl být meritorně ukončen ze strany žalobce z toho důvodu, že tento ztratil svou aktivní legitimaci. Stěžovatelka odkazuje i na obdobný případ (týkající se stejného objektu), kdy jinému žalovanému Krajský soud v Brně náhradu nákladů řízení přiznal, ač Statutární město Brno - rovněž v postavení žalobce - při zpětvzetí žaloby z důvodu ztráty aktivní legitimace také navrhoval postup podle §150 o. s. ř. Přitom i podle judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti příkladmo odkazuje, obecně platí, že zavinil-li některý z účastníků zastavení řízení, je povinen hradit jeho náklady. Diskreční oprávnění dle §150 o. s. ř. pak sice je i podle judikatury Ústavního soudu zcela věcí obecného soudu, to však neznamená, že by pod okolnosti hodné zvláštního zřetele bylo možno podřadit i důvody, jež skutkovou podstatu citovaného ustanovení zjevně nenaplňují, vybočují z účelu tohoto ustanovení a postrádají logický smysl [srov. k tomu nález sp. zn. IV. ÚS 199/05 ze dne 20. 3. 2006 (N 63/40 SbNU 623) a nález sp. zn. I. ÚS 305/03 ze dne 12. 7. 2005 (N 136/38 SbNU 3); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud již také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková situace však podle mínění Ústavního soudu v právě projednávaném případě nenastala.
7. Především je třeba konstatovat, že právě uvedená zdrženlivost zásahů Ústavního soudu platí o to více ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o této náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda nejsou dány další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)]. Tomuto požadavku však krajský soud v projednávané věci dostál.
8. K tomu musí Ústavní soud v prvé řadě konstatovat, že stěžovatelka si v ústavní stížnosti poněkud protiřečí, když na jedné straně tvrdí, že krajský soud neuvedl důvody pro aplikaci moderačního práva, přičemž však současně s důvody uvedenými krajským soudem v ústavní stížnosti polemizuje a reaguje na ně. Přitom, jak již bylo uvedeno v narativní části, krajský soud důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. zdůvodnil velmi obsáhle a podrobně. Podobně rozporuplné je i tvrzení stěžovatelky, že Statutární město Brno nikdy vlastníkem předmětných nemovitostí nebylo (tedy formálně nemohlo ztratit svou aktivní žalobní legitimaci, protože ji nikdy ani nemělo), když však sama stěžovatelka podala v rámci jiného řízení žalobu na určení, zpochybňující ve svém důsledku právě vlastnictví nynějšího žalobce, tedy Statutárního města Brna.
9. Jak sama stěžovatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu připouští, uvážení obecného soudu při užití ustanovení §150 o. s. ř. je poměrně široké. Na druhou stranu nesmí dojít při jeho aplikaci k popření smyslu a účelu tohoto institutu. K tomu však podle přesvědčení Ústavního soudu v právě projednávané věci nedošlo. Byť krajský soud ve svých úvahách výslovně nezmiňuje situaci stěžovatelky (srovnej její hospodářskou ztrátu a osvobození od soudních poplatků), není to zjevně proto, že by tento aspekt zcela pominul, nýbrž proto, že vývoj sporu mezi stěžovatelkou a žalobcem byl pro krajský soud při jeho úvahách o moderaci náhrady nákladů řízení zjevně rozhodující. S ohledem na komplikovanost vztahů mezi stěžovatelkou a žalobcem pak Ústavní soud preferenci uvedeného kritéria krajským soudem (tedy kritéria vývoje řízení) akceptuje, neboť v zásadě odpovídá dispozičnímu prostoru, danému obecným soudům předmětným zákonným ustanovením.
10. Nejvyšší soud ve svém rozsudku - ve věci žaloby stěžovatelky na určení vlastnictví - ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1307/2004, jasně vysvětlil, že se nepodařilo prokázat, že by mezi Obvodním národním výborem Brno V a tehdejšími žalobci (mezi nimiž byla i stěžovatelka) byla uzavřena dohoda, ze které by mohl vyplývat převod vlastnického práva na žalobce (a tedy i na stěžovatelku). V tomto směru ovšem stěžovatelka neupřesňuje, jakým způsobem uhradila za jí tvrzené převzetí za převzetí práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o sdružení prostředků na investiční výstavbu ze dne 12. 9. 1986 částku 1.100.000 Kč. V dané souvislosti si stěžovatelka naopak vystačila s poněkud strohým konstatováním, že jí tvrzená investice nebyla nikdy zpochybněna. Taková argumentace však sama o sobě - i vzhledem k okolnostem případu - není dostačující, zvláště měla-li by mít vliv na ústavnost aplikace moderačního práva v jiném (to znamená v nyní posuzovaném) soudním řízení.
11. Pro právě projednávanou věc nemůže být rovněž určující, že Krajský soud v Brně v jiném řízení vedeném mezi Statutárním městem Brnem a tam specifikovaným žalovaným k aplikaci §150 o. s. ř. nepřistoupil. Nad rámec toho - a toliko pro úplnost - lze totiž uvést, že ve stěžovatelkou odkazovaném případě byl žalovaným subjektem živnostník, vůči němuž by podle krajského soudu bylo nepřiznání náhrady nákladů řízení (byť s odkazem na §150 o. s. ř.) nepřiměřeně tvrdé.
12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí (jeho výrok II), jímž byla stěžovatelce snížena náhrada nákladů řízení, je z ústavního hlediska akceptovatelné. Ústavní soud proto konstatuje, že základní práva stěžovatelky porušena nebyla. Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu