ECLI:CZ:US:2017:2.US.4238.16.1
sp. zn. II. ÚS 4238/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. M., zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Velké nám. 29, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 10. 2015, č. j. 1 T 124/2015-280, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2016, č. j. 11 To 25/2016-301, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, č. j. 4 Tdo 1152/2016-30, za účasti Okresního soudu v Jičíně, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla uznána vinnou ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle ustanovení §143 odst. 1 trestního zákoníku a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců (podle ustanovení §81 odst. 1, ustanovení §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let).
2. Uvedeného přečinu se měla stěžovatelka - ve stručnosti vyjádřeno - dopustit tím, že jako zaměstnankyně přímé obslužné péče ponechala bez dozoru na stole hořící čajovou svíčku, kterou sama zapálila, ačkoliv u stolu seděli nepohybliví klienti sociálního zařízení, kdy poté, co z haly odvážela další klienty, z nezjištěné příčiny došlo od hořící čajové svíčky ke vznícení oděvu jednoho z klientů, který pak utrpěl popáleniny III. stupně na 63 % částech těla, byl transportován do popáleninového centra Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, kde následně v důsledku utrpěných zranění zemřel.
3. V napadených rozhodnutích soudy dospěly k závěru, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti, kdy soudy obzvláště řešily otázku, zda jednání stěžovatelky bylo v příčinné souvislosti s daným následkem a je tak kryto zaviněním. Dle napadeného rozhodnutí dovolacího soudu přitom byl příslušný skutek bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím.
4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka především namítá, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, kdy soudy bagatelizovaly skutečnosti svědčící v její prospěch. Takto stěžovatelka blíže komentuje vybrané důkazy a z nich vyvozené skutkové závěry a dochází k závěru, že jsou dány důvodné pochybnosti jak ohledně jejího zavinění za vznik požáru, tak i ohledně jejího zavinění za fatální následky požáru pro poškozeného (všímá si přitom především pracovního zatížení zaměstnanců ústavu sociálních služeb, včetně jejich školení z hlediska požární ochrany, zajištění požární ochrany obecně, konkrétní míry odpovědnosti stěžovatelky za vznik požáru, ev. možné odpovědnosti jiné osoby apod.). Postup soudů tedy stěžovatelka označuje za zcela nepřípustné selektivní hodnocení důkazů v neprospěch obžalované, kterým nebyla respektována zásada in dubio pro reo, a jímž došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatelka namítá především porušení zásady in dubio pro reo při hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových i právních závěrů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, zásada in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny, který je zaručen čl. 40 odst. 2 Listiny, a který vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem této zásady je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z http://nalus.usoud.cz]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých jevů. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající v uznání jednotlivce vinného trestným činem [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Obecný soud tak musí dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného.
8. Uplatnění zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň ale Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud zmiňované pochybnosti nemá.
9. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatelky. Z napadených rozhodnutí se totiž podává, že soudy danou věc pečlivě hodnotily a zároveň se dostatečně věnovaly průkaznosti a hodnověrnosti provedených důkazů, včetně těch, které stěžovatelka nyní zpochybňuje v ústavní stížnosti. Ústavní soud přitom nepovažuje za nezbytné argumentaci předestřenou obecnými soudy opakovat, nýbrž na jejich odůvodnění ve stručnosti odkazuje (viz s. 6-8 usnesení krajského soudu či s. 4-6 usnesení dovolacího soudu). Na uvedených závěrech přitom nic nemění, pokud Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření k dovolání navrhlo zrušení dovoláním napadeného usnesení krajského soudu, neboť důvod k derogaci tohoto rozhodnutí spatřovalo především v nevyřešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatelky a vznikem požáru, které se však ve svém rozhodnutí dostatečně věnoval Nejvyšší soud a jeho argumentaci Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska důvod zpochybňovat.
10. Ústavní soud tak v případě stěžovatelky neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky libovůle. Naopak lze uvést, že obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních prostředků, které stěžovatelka nyní zpochybňuje. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá o rozličné skutečnosti svědčící vině stěžovatelky. Dotčené trestní řízení tak lze jako celek považovat za spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno učinit závěr, že stěžovatelka je pachatelkou skutku uvedeného v obžalobě. Za této situace Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat toliko za polemiku s těmito závěry, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu