ECLI:CZ:US:2017:2.US.45.17.1
sp. zn. II. ÚS 45/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Kmocha, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, Obvodního oddělení policie Brno - střed ze dne 15. 9. 2016, č. j. KRPB-43420-30/TČ-2016-060210, a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. 11. 2016, č. j. 3 ZN 1837/2016-14, za účasti Policie České republiky a Městského státního zastupitelství v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž byla podle ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu odložena věc podezření ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle ustanovení §346 odstavec 2 písmeno a) trestního zákoníku, v níž stěžovatel vystupoval jako poškozený.
2. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a taktéž se stěžovatel dovolává čl. 2 odst. 2 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že rozhodující orgány chybně odložily danou věc, aniž by se dostatečně zabývaly tím, zda nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu. Takto stěžovatel především napadá, že neposoudily dotčené výpovědi podezřelých, resp. jejich soulad či nesoulad s pořízenou audionahrávkou, jako předběžnou otázku dle ustanovení §9 odst. 1 trestního řádu, ačkoliv toto učinit mohly a měly, ale pouze bez dalšího převzaly právní názor vyslovený Krajským soudem v Brně, který danou věc projednával v civilním řízení. Policejní orgán tedy dle stěžovatele v dané věci jednal nad rámec svých zákonných pravomocí, kdy de facto skončil trestní řízení ještě předtím, než bylo možno zjištěné skutečnosti v další fázi trestního řízení podrobně prověřit za použití důkazních prostředků, které lze užít právě až po vydání usnesení podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. A to i přesto, že byl povinen poskytnout ochranu právu poškozeného (stěžovatele) na to, aby bylo vedeno zákonné trestní řízení, v rámci něhož budou respektována jeho práva zakotvená v trestním řádu. Dále pak dle stěžovatele policejní orgán jednal mimo meze stanovené zákonem, když v odůvodnění napadeného usnesení zcela absentuje odůvodnění vztahující se k druhému podezřelému, Ing. Vítu Nezvalovi.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná i na: http://nalus.usoud.cz]. Dle ústavního pořádku České republiky tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud konstatoval, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci [viz nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)]. Jakkoli v těchto případech Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, tak musí přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky tohoto ustanovení na účinné vyšetřování. Neboli požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).
6. V těchto případech však Ústavní soud vždy zdůrazňoval, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, resp. vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatele na život zaručené čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (např. nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016). V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu ustanovení §14 odst. 2 trestního zákoníku), by zásah Ústavního soudu nebyl zcela vyloučen zřejmě jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného.
7. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelem napadených rozhodnutí neshledal, že by vyšetřování inkriminované a stěžovatelem tvrzené trestné činnosti trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami či excesy, pro které by byl nezbytný jeho kasační zásah. Vyšetřující orgány postupovaly nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle a rozhodnutí policejního orgánu bylo také podrobeno kontrole ze strany státního zastupitelství. Z ústavní stížnosti se přitom podává, že stěžovatelova argumentace spočívá pouze na tvrzeném nesprávném skutkovém a právním posouzení věci, tj. výsledku vyšetřování. Jak ale plyne ze shora řečeného, v této okolnosti nelze spatřovat žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Pokud přitom jde o stěžovatelem namítané chybné nevyřešení předběžné otázky, zda podezřelí uvedli jako svědci v jiné věci nepravdu, tak zde Ústavní soud neshledal, že by rozhodující orgány pochybily, jestliže vyšly ze závěrů soudů v předmětném civilním řízení. Navíc, samotné nevyřešení oné údajné předběžné otázky v případě trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku zajisté nemůže samo o sobě vést k derogačnímu zásahu Ústavního soudu s ohledem na shora vyřčené zásady. V případě stěžovatele totiž nenastala žádná "mimořádnost", kdy ani vytýkaná údajná trestná činnost obecně nedosahuje výrazné závažnosti. Závěrem pak Ústavní soud musí odmítnout tvrzení stěžovatele, že se rozhodující orgány dostatečně nevěnovaly možnému spáchání daného trestného činu ze strany obou podezřelých, neboť se z obsahu napadených rozhodnutí podává, že jak policejní orgán, tak státní zastupitelství se zabývaly výpověďmi obou podezřelých, přičemž v obou případech uplatnily stejné právní závěry.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu