ECLI:CZ:US:2017:2.US.466.17.1
sp. zn. II. ÚS 466/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Saita Zylollara, zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem Malé náměstí 125, 500 03 Hradec Králové, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. listopadu 2016, č. j. 62 EC 36/2015-79, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 2 odst. 4, čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "soud") rozsudkem ze dne 11. listopadu 2016, č. j. 62 EC 36/2015-79, vyhověl žalobě a uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci (INTERGRAM nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově - obrazových záznamů, z. s.), jakožto subjektu pověřenému k výkonu kolektivní správy autorských děl, částku ve výši 7 489,42 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit mu náklady řízení ve výši 5 482 Kč (výrok II.). Uplatněný nárok představoval bezdůvodné obohacení žalovaného ve smyslu §40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, z neoprávněného výkonu kolektivně spravovaného práva na úkor nositelů autorských práv. Soud vzal přitom za prokázané, že žalovaný v roce 2013 provozoval v Liberci hernu, v níž se nacházel televizní přijímač, čímž bylo umožněno sdělování audiovizuálních děl veřejnosti. Soud nepřitakal námitkám žalovaného ohledně charakteru herny, nepřiměřenosti výše odměny ani nemožnosti žalobce uplatňovat si DPH.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě zpochybňuje skutková zjištění ohledně veřejného sdělování audiovizuálních děl. V této souvislosti namítá, že důkazy (protokoly o provedené kontrole či fotografie z provozovny) jsou nevěrohodné. Má za to, že rozhodnutí soudu je založeno pouze na domněnkách. Soudu dále vytýká, že nepostupoval v souladu s procesními pravidly ohledně povinnosti vedlejšího účastníka tvrdit rozhodné skutečnosti a tato tvrzení prokázat. Tvrdí, že přístroj, který byl umístěn v jeho provozovně, nebyl televizním přijímačem, nýbrž monitorem, na němž se pouze zobrazovaly záběry z bezpečnostních kamer. Vyslovuje podiv, proč žaloba nebyla zamítnuta, když správně namítal nedostatek aktivní legitimace žalobce a neunesení důkazního břemene. Namítá, že soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním zejména ohledně existence televizního vysílání. Soudu rovněž vytýká, že se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami ve vztahu k nepřiměřenosti a neobvyklosti vymáhaných licenčních odměn, jakož i k otázce možného zneužití dominantního postavení žalobce. Stěžovatel rovněž namítá diskriminaci, když žalobce tajně zvýhodňuje subjekty, které jsou přímými konkurenty stěžovatele (např. Asociace hotelů a restaurací). Do ústavně zaručených práv stěžovatele mělo být zasaženo i tím, že mu byla uložena povinnost, kterou zákon vůbec nestanovuje, neboť mu bylo uloženo, aby uhradil nárok žalobce navýšený o DPH, přestože bezdůvodné obohacení není předmětem DPH.
III.
4. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
5. Úvodem si Ústavní soud nedovolí nepřipomenout skutečnost, že napadený rozsudek se považuje za bagatelní (předmětem sporu je částka ve výši 7 489,42 Kč s příslušenstvím). Podle dosavadní praxe Ústavního soudu je v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání [viz §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel totiž musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala.
6. V dané věci stěžovatel v prvé řadě zpochybňuje skutková zjištění ohledně existence televizního přijímače v jeho provozovně a skutečnost, že by zde docházelo k veřejné produkci. Ve vztahu k těmto námitkám je třeba uvést, že stěžovatel svojí argumentací v podstatě staví Ústavní soud do pozice další rozhodující instance, která mu však v žádném případě nepřísluší. Jakkoliv může mít stěžovatel odlišný názor na skutková zjištění vyplývající z určitého hodnocení důkazů, není toto důvodem pro zásah ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ve stávající věci soud jasně a srozumitelně vyjádřil, na základě čeho (jakých skutkových zjištění a provedených důkazů) rozhodoval a proč nepovažuje námitky stěžovatele za důvodné. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení za neoprávněné užití autorského díla je přitom autorským zákonem předpokládaný následek neoprávněného zásahu do výlučného soukromého práva autora, navíc chráněného i čl. 34 odst. 1 Listiny. Z tohoto pohledu nelze v rozhodnutí soudu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
7. Ve výše uvedené souvislosti se rovněž sluší připomenout, že pokud jde o samotné stěžovatelem zpochybňované hodnocení důkazů, z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada jejich volného hodnocení, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pokud tedy stěžovatel namítal nevěrohodnost určitých soudem provedených důkazů (např. fotografií či protokolů z provedené kontroly), jde pouze o jeho subjektivní přesvědčení, které však v žádném případě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud v této souvislosti připomíná zásady, týkající se povinnosti provozovatelů restauračních či jim podobných zařízení uzavřít licenční smlouvu s kolektivním správcem autorských děl, které s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (např. rozsudek ze dne 7. 12. 2006 ve věci C-306/05 Sociedad General de Autores y Editores de Espaňa (SGAE) proti Rafael Hoteles SA) vymezil ve svém nálezu II. ÚS 2186/14 ze dne 13. 1. 2015 (N 2/76 SbNU 41). Z nich vyplývá, že poskytuje-li provozuschopný televizní přijímač umístěný v takovém zařízení jeho klientům přístup k vysílaným autorským dílům, jedná se o sdělování veřejnosti, podléhající povinnosti uzavřít licenční smlouvu, přičemž se předpokládá komerční důvod takového umístění, což bylo v posuzované věci obecným soudem postaveno najisto. Naplnění veřejného zájmu na ochraně předmětů autorských práv nevyžaduje, aby kolektivní správce prokazatelně doložil, že k zprostředkování chráněných děl skutečně docházelo po celou dobu, po kterou vymáhá dlužné licenční poplatky.
9. Ústavní soud nepovažuje z ústavněprávního hlediska za důvodné ani další námitky stěžovatele týkající se zejména otázky přiměřenosti licenční odměny, zneužití dominantního postavení žalobce či zahrnutí DPH do výše bezdůvodného obohacení. Se všemi těmito námitkami se soud poměrně podrobně vypořádal a proti jeho závěrům nemá Ústavní soud žádné výhrady.
10. V dané věci tedy nelze uzavřít, a to i s ohledem na bagatelní charakter sporu a z toho vyplývající zdrženlivý postoj Ústavního soudu k takovým případům, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu