ECLI:CZ:US:2017:2.US.498.17.1
sp. zn. II. ÚS 498/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Daniela Vlčka, soudního exekutora se sídlem Vrchlabská 28/17, Praha 19, zastoupeného Mgr. Matějem Harantou, advokátem se sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017 sp. zn. 26 Co 2/2017, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) společnosti CP Inkaso s. r. o., se sídlem Opletalova 1603/57, Praha 1, a 2) Moniky Kováčové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. února 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 9 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel jako soudní exekutor výrokem I. usnesení ze dne 19. října 2016 č. j. 101 EX 00054/11-120 zastavil exekuční řízení vedené na majetek druhé vedlejší účastnice řízení (povinné) z důvodu, že první vedlejší účastnice řízení (oprávněná) nesložila zálohu na náklady exekuce. Současně výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem III. rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 7 865 Kč.
3. Krajský soud v Praze posuzoval odvolání oprávněné směřující pouze do výroku III. usnesení stěžovatele. Svým usnesením ze dne 11. ledna 2017 sp. zn. 26 Co 2/2017 změnil výrok III. usnesení stěžovatele tak, že se mu náhrada nákladů exekuce nepřiznává. Poukázal na to, že se nemůže zabývat správností požadované zálohy na náklady exekuce, ale jen výrokem III., tj. samotnými náklady exekuce, které měla oprávněná zaplatit stěžovateli. Zhodnotil, že stejně jako u každé jiné povinnosti k náhradě nákladů řízení je nutné se zabývat tím, zda přiznání náhrady nebrání okolnosti hodné zvláštního zřetele (§150 občanského soudního řádu ve spojení s §55b odst. 1 exekučního řádu). Dal oprávněné za pravdu v tom, že exekuční řízení trvalo pět let a stěžovatel jako exekutor za celou dobu nevymohl na pohledávku oprávněné žádné plnění. Exekuce tak měla být zastavena pro nedostatek majetku povinné, a to i s tím nepříjemným následkem pro stěžovatele, že by dle judikatury Ústavního soudu patrně neobdržel náhradu exekučních nákladů. V tom, že stěžovatel namísto takového postupu vedení exekuce protahoval a posléze dokonce vyzval oprávněnou k úhradě zálohy, spatřoval krajský soud obcházení smyslu zákona, a tím i důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž stěžovateli náhradu nákladů exekuce nepřiznal.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zdůraznil, že náklady exekuce mají dle jeho názoru odlišnou povahu než náklady účastníků řízení. Představují totiž pro soudního exekutora jediný nárok, kterého se může domáhat jako účastník řízení, a jde o jeho příjem z exekuční činnost. Rozhodovací činnost soudů v této oblasti má dalekosáhlé důsledky do funkčnosti systému výkonu rozhodnutí formou exekuce. Ke skutkovému stavu uvedl, že v předmětné exekuci zjistil, že povinná pobírá dávky nepostižitelné srážkami ze mzdy a zjistil její adresu. Bylo tedy možné důvodně předpokládat, že povinná se na ní zdržuje a má zde umístěny své movité věci. Za tohoto stavu nemohl konstatovat nemajetnost povinné. Nezbývalo mu nic jiného než přistoupit k místnímu šetření a pokusu o soupis movitých věcí v místě bydliště povinné. Protože takové úkony jsou nákladné, vyzval oprávněnou ke složení zálohy na náklady exekuce ve výši 1 815 Kč včetně DPH. Oprávněná tuto zálohu nesložila, exekuci proto zastavil.
5. Podotkl, že oprávněná nemohla mít legitimní očekávání, že její nárok bude vymožen, mohla pouze očekávat, že soudní exekutor provede všechny možné zákonem stanovené způsoby provedení exekuce. Nemohla přitom předpokládat, že všechny provede zdarma. Krajský soud v napadeném usnesení nadto uznal, že zastavení exekuce zavinila oprávněná nezaplacením zálohy, ale náklady exekuce stěžovateli nepřiznal s ohledem na údajnou nemajetnost povinné. Ta však v řízení prokázána nebyla, protože nebyly provedeny všechny možné způsoby exekuce, přičemž v tom krajský soud zcela ignoroval vyjádření stěžovatele k odvolání oprávněné stejně jako jeho návrh na provedení dokazování ohledně nemajetnosti povinné. Stěžovatel se také cítil dotčen prohlášením krajského soudu, že vedení exekuce protahoval. Pokud měla oprávněná informace o nemajetnosti povinné, mohla kdykoli podat návrh na zastavení exekuce. Stěžovatel je ze zákona povinen exekuci vést a může ji ukončit jedině vymožením pohledávky nebo na základě návrhu jednoho z účastníků. Sám ji z moci úřední ukončit nemůže. Krajský soud tak nerespektoval ani právo stěžovatele na úplatu za jeho činnost. Byť naoko respektoval pravomocný výrok o zastavení exekuce z důvodu nesložení zálohy, změnil výrok o nákladech exekuce tak, jako by exekuce byla zastavena pro nemajetnost povinné.
6. Stěžovatel trval na tom, že krajský soud nebyl oprávněn posuzovat nemajetnost povinné za situace, kdy nebyly provedeny všechny způsoby exekuce. Pokud měl za to, že povinná byla nemajetná, měl tento názor řádně důkazně podložit a nevycházet pouze z dílčí skutečnosti, že ke dni zastavení exekuce nebylo nic vymoženo. Krajský soud se nevypořádal s argumentací stěžovatele a vycházel jen z vyjádření oprávněné. Rovněž nedostatečně zjistil skutkový stav. Zákon nadto nestanoví, v jaké fázi je soudní exekutor oprávněn zálohu nákladů požadovat. Krajský soud proto zasáhl do jeho práva na soudní ochranu i práva vlastnit majetek. Stěžovatel rovněž poukázal na odlišnost rozhodovací činnosti jednotlivých senátů krajského soudu ve skutkově obdobných věcech.
7. Ke svému právu na náhradu nákladů exekuce odkázal stěžovatel na nálezy ze dne 23. února 2006 sp. zn. I. ÚS 290/05 (N 44/40 SbNU 363) a ze dne 8. srpna 2005 sp. zn. II. ÚS 372/04 (N 152/38 SbNU 215) a polemizoval se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545). Namítal, že rizika spojená s výkonem funkce soudního exekutora již překročila únosnou míru. Z původně kogentního §3 odst. 1 exekučního řádu, podle něhož exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu, se začaly objevovat výjimky, aniž by výpadek financování byl kompenzován z jiných zdrojů. Současně přibývá povinností přenášených na soudní exekutory. Stěžovatel proto apeloval na Ústavní soud, aby přihlédl k významu funkce soudního exekutora.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
IV.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž i na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde. Tím však není řečeno, že by tato otázka nemohla v určitých případech nabýt ústavněprávního rozměru.
13. Při posuzování, zda orgán veřejné moci pochybil, Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně jeho pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že stížnosti proti takovým rozhodnutím již s ohledem na výši sporné částky zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro nevýznamné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.
14. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (např. majetkovou situaci dotčeného subjektu) bude možné usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastane kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Obdobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rozhodnutí např. ve věci Karelin proti Rusku ze dne 20. září 2016 č. 926/08].
15. Výše sporné částky v projednávané věci je bagatelní a stěžovatel žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsal. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí krajského soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Krajský soud stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů exekuce a své rozhodnutí založil na dle jeho názoru účelovém postupu stěžovatele, v čemž spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 občanského soudního řádu.
16. K nákladům exekuce z již zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 vyplývá, že je třeba rozlišovat situaci, kdy je zaplacení nákladů exekuce uloženo třeba i nemajetnému povinnému, což plénum neshledalo za rozporné s čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, a situaci, kdy je náhrada nákladů exekuce exekutorovi zcela odepřena, což by mohlo znamenat porušení čl. 11 Listiny. V následujících nálezech Ústavní soud postupně vymezoval, za jakých okolností je ústavně konformní exekutorovi náklady exekuce nepřiznat. Pro nyní posuzovanou věc jsou podstatné nálezy ze dne 10. listopadu 2011 sp. zn. III. ÚS 298/11 (N 192/63 SbNU 225) a ze dne 12. září 2013 sp. zn. III. ÚS 2645/11 (N 163/70 SbNU 517), v nichž Ústavní soud v podstatě uložil odvolacím soudům v exekučních věcech, aby se zabývaly smyslem a účelem zálohy na náklady exekuce a posuzovaly, zda exekutor nepostupuje při případném zastavení exekuce pro nesložení zálohy účelově s cílem získat náklady exekuce.
17. Krajský soud tedy postupoval dle posledně uvedených nálezů, když hodnotil, zda v případné účelovosti postupu stěžovatele nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, aby stěžovateli náhradu nákladů exekuce nepřiznal. Stěžovateli lze dát za pravdu jen v tom, že z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá, že by krajský soud jakkoli zohlednil vyjádření stěžovatele, které zaslal k odvolání oprávněné, což by mohlo založit kvalifikované porušení základních práv a svobod stěžovatele i v bagatelních věcech [srov. nález ze dne 22. ledna 2015 sp. zn. III. ÚS 2516/14 (N 14/76 SbNU 185)].
18. Stěžovatel ve svém vyjádření stejně jako v ústavní stížnosti poukazoval na to, že v exekučním řízení zjistil adresu povinné a zálohu na náklady exekuce tedy nevyžadoval účelově, ale proto, aby mohl přistoupit k soupisu majetku na dané adrese. To ovšem z exekučního spisu předloženého stěžovatelem nevyplývá. Různé adresy povinné byly stěžovateli známy přinejmenším od roku 2013, srov. např. č. l. 44 a 45 exekučního spisu, není tedy zřejmé, proč by z tohoto důvodu až v roce 2016 požadoval zálohu na náklady exekuce. Konkrétní odůvodnění postupu stěžovatele pak nevyplývá ani z výzvy k zaplacení zálohy ze dne 30. června 2016, č. l. 110, dle níž je záloha požadována velmi obecně "v souvislosti s dalším vedením exekuce, když do dnešního dne nebylo vymoženo ničeho a další vedení exekuce je spojeno s náklady na pravidelné lustrace, jejich vyhodnocením a případně provedením soupisu movitých věcí včetně jejich zajištění a následného prodeje v dražbě".
19. Za těchto okolností nemá Ústavní soud za to, že by krajský soud zasáhl do samotné podstaty základních práv a svobod stěžovatele, když vyhodnotil jeho postup jako účelový a náhradu nákladů exekuce mu nepřiznal. Krajský soud své rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlil a ve svém věcném hodnocení postupoval dle aktuální nálezové judikatury Ústavního soudu. Pokud jde o nedostatečné zohlednění vyjádření stěžovatele v odůvodnění usnesení krajského soudu, Ústavní soud vždy zvažuje možné následky svého kasačního zásahu a shledá-li, že zrušení rozhodnutí by pro stěžovatele nemělo fakticky žádný význam a pouze by prodloužilo řízení, jehož je účastníkem, zrušení takového rozhodnutí považuje za ryze formalistické a obsahově prázdné [srov. nález ze dne 7. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09 (N 75/57 SbNU 23), odst. 32, a ze dne 15. prosince 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13 (N 212/79 SbNU 419), odst. 36]. Řízení, která vedla k vydání napadených rozhodnutí, hodnotí jako celek (srov. nález ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15, odst. 45, a tam citovanou judikaturu). I z toho důvodu shledal, že usnesením krajského soudu nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, tedy ani do jeho práv dle čl. 9 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
20. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu