ECLI:CZ:US:2017:2.US.568.17.1
sp. zn. II. ÚS 568/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Arch. Heleny Vařejkové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Kazbundou, advokátem se sídlem Bohunická 67, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2017, č. j. 36 C 139/2000-445, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
2. Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Brně bylo rozhodnuto o nárocích vedlejších účastníků Jaroslava Pohla (dále jen "vedlejší účastník č. 1") a Pavly Pohlové (dále jen "vedlejší účastnice č. 2") vůči stěžovatelce, které vznikly v důsledku hospodaření se společnou nemovitou věcí nacházející se v k. ú. Královo Pole, která byla v podílovém spoluvlastnictví vedlejšího účastníka č. 1 s podílem o velikosti 1/4, vedlejší účastnice č. 2 s podílem o velikosti 1/4 a stěžovatelky s podílem o velikosti 1/2. Předmětným rozsudkem bylo stěžovatelce uloženo uhradit vedlejšímu účastníkovi č. 1 částku ve výši 3 186,- Kč s příslušenstvím a další částku ve výši 7 707,- Kč s příslušenstvím a totéž byla stěžovatelka zavázána uhradit i vedlejší účastnici č. 2. Uvedené částky odpovídaly nároku na bezdůvodné obohacení, jakožto podílu na vybraném nájemném, a nároku na bezdůvodné obohacení, které vzniklo užíváním nemovitosti nad rámec podílu. Rozsudek obsahuje poučení, že proti němu není odvolání přípustné dle ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
3. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisového materiálu ve věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 36 C 139/2000 bylo zjištěno, že i navzdory poučení podala stěžovatelka proti napadenému rozsudku odvolání, a to dne 15. 2. 2017. Ve své ústavní stížnosti pak stěžovatelka tvrdí, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno zejména nesprávným poučením o možnosti podat odvolání a její jedinou možnou obranou je podat ústavní stížnost. Napadenému rozhodnutí dále vytýká, že je v rozporu s předchozími rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně a že mu předcházelo neúměrně dlouhé řízení. Závěrem stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a současně navrhuje, aby bylo rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti tohoto rozhodnutí.
III.
4. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Proto je nejprve nutno vyčerpat prostředky nápravy, jež jsou k dispozici v civilním řízení soudním.
5. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesním prostředkem, jímž lze brojit proti prvoinstančnímu rozsudku, je - s výjimkou tzv. bagatelních věcí - vždy odvolání. Je tedy otázkou, zda je mohla stěžovatelka využít i v souzené věci, či nikoliv.
6. Výše částky, kterou jsou vymezeny tzv. bagatelní věci, činí dle ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu částku ve výši 10 000,- Kč bez ohledu na výši příslušenství. Nejvyšší soud navíc ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3480/2015 konstatoval, že rozsudkem soudu prvního stupně může být rozhodnuto též o více právech (nárocích) se samostatným skutkovým základem. Je-li pak žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, pak podle ustálené soudní praxe soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (třebaže se samostatným skutkovým základem). Rozhodl-li soud v rozsudku o více nárocích se samostatným skutkovým základem, nezkoumá se přípustnost odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně. Z hlediska ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. je rozhodující, zda celková výše peněžitého plnění, o němž bylo rozsudkem rozhodnuto (lhostejno, zda jedním nebo více výroky), převyšuje 10 000 Kč, aniž by bylo významné, zda toto peněžité plnění představuje více nároků se samostatným skutkovým základem, z nichž některý (některé) uvedenou částku nepřevyšuje (nepřevyšují). I když tedy některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, nepřevyšuje 10 000 Kč, je odvolání proti rozsudku ve vztahu k tomuto nároku přípustné, převyšuje-li uvedenou částku součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl.
7. V daném případě pak navíc peněžitá plnění uvedená ve výrocích I. - IV. napadeného rozsudku nejsou založena na různém skutkovém základě, ale jedná se pouze o plnění za různá období. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem bylo rozhodováno o peněžitém plnění, které s ohledem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela jistě převyšuje částku 10 000,- Kč, je proti němu odvolání v souladu s ustanovením §202 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné.
8. Ústavní soud však současně konstatuje, že nesprávné poučení o nepřípustnosti odvolání nezakládá nepřípustnost odvolání, ale prodlužuje lhůtu k jejímu podání dle ustanovení §204 odst. 2 o. s. ř. na tři měsíce od doručení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 113/10). Z ústavní stížnosti a současně i ze spisového materiálu, který si Ústavní soud v dané věci vyžádal, pak vyplývá, že i přes nesprávné poučení podala stěžovatelka proti napadenému rozsudku včasné odvolání. Je tedy zřejmé, že ani nesprávné poučení soudu prvního stupně nemůže být stěžovatelce v řízení na újmu (a není proto na místě uvažovat o případné aplikaci §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jenž umožňuje "neodmítnout přijetí" ústavní stížnosti, přestože nebyly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky). Z hlediska §202 odst. 2 a §204 odst. 2 o. s. ř. je stěžovatelčino odvolání přípustné; proto je nutno uzavřít, že stěžovatelka využila procesní prostředek, o němž dosud nebylo rozhodnuto, a proto je ústavní stížnost dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. S ohledem na shora uvedený závěr pak Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí není v souladu s ustanovením §159 občanského soudního řádu vykonatelné.
IV.
9. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu