ECLI:CZ:US:2017:2.US.60.17.1
sp. zn. II. ÚS 60/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. P., zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3193/2016-193 ze dne 26. 10. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejího práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka utrpěla při dopravní nehodě těžká zranění s trvalými následky. Generali Pojišťovna, a. s., (v řízení před obecnými soudy v postavení žalované) z toho důvodu stěžovatelce vyplatila za ztížení společenského uplatnění 996 000 Kč. Částka mimosoudně vyplacená žalovanou byla dle bodového hodnocení navýšena o 50 % z důvodů zvlášť těžkých následků ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění.
Žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 se stěžovatelka domáhala náhrady škody na zdraví a náhrady nákladů na péči. Výrokem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 31/2015-88 ze dne 24. 9. 2015 bylo řízení co do částky 54 400 Kč zastaveno (z důvodu zpětvzetí). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna stěžovatelce zaplatit částku 479 700 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. byla žaloba, aby žalovaná zaplatila stěžovatelce 1 500 000 Kč, zamítnuta. Na základě provedeného dokazování došel nalézací soud k závěru, že částka mimosoudně vyplacená stěžovatelce je přiměřená, vyhověl však žalobě v části požadující uhrazení nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou osobu poskytovanou osobou blízkou. K odvolání obou stran bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
Ústavní stížností napadeným usnesením poté Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl, neboť shledal rozhodnutí odvolacího soudu souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i s judikaturou Ústavního soudu.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, jejímž petitem i odůvodněním míří výhradně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tomu vyčítá zejména nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Úvaha soudů o přiměřené míře zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. není podle stěžovatelky zcela volná, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na jeho zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž je úvaha soudu o zvýšení v jednotlivých výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Napadené rozhodnutí přitom údajně tyto atributy odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu nemá.
Napadenému usnesení je konkrétně vytýkáno, že Nejvyšší soud neučinil žádné konkrétní a individuální hodnocení stěžovatelčiných předúrazových a poúrazových aktivit. Nejvyšší soud podle stěžovatelky pouze odkázal na zhodnocení individuálních okolností provedených odvolacím a nalézacím soudem, ovšem ani v rozhodnutí odvolacího soudu nejsou aktivity stěžovatelky individualizovány a není vysvětlena úvaha, proč stěžovatelce mimořádné zvýšení odškodnění nenáleží. Dle stěžovatelky je napadené rozhodnutí v podstatě blanketní, Nejvyšší soud neporovnal stěžovatelčin případ s jinými rozhodnutími, a z jeho usnesení tak není zřejmé, co jej vedlo k závěru, že je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou praxí. Jestliže Nejvyšší soud dospěl k závěru, že úvaha odvolacího soudu nebyla zjevně nepřiměřená, došlo tím údajně k vyloučení možnosti Nejvyššího soudu podrobně srovnávat obdobné případy uvedené v dovolání, "odůvodnění napadeného rozhodnutí si tak logicky odporuje, což jej činí rozhodnutím překvapivým s prvky libovůle".
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jak již bylo řečeno, stěžovatelka ústavní stížností brojí výhradně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud však v tomto rozhodnutí neshledává pochybení, které mu stěžovatelka vyčítá. V žádném případě nelze hovořit o rozhodnutí "blanketním", jak činí stěžovatelka, stejně tak Ústavní soud nespatřuje vnitřní rozpornost či překvapivost rozhodnutí.
Stěžovatelčina argumentace je založena na úvaze, že soudy jsou povinny se při rozhodování o mimořádném zvýšení či nezvýšení částky vyplacené za ztížení společenského uplatnění zabývat konkrétními okolnostmi každého případu a na jejich podkladě vždy odůvodnit, proč k mimořádnému zvýšení bylo nebo nebylo přistoupeno. Tato úvaha je správná a odpovídá i judikatuře Ústavního soudu. Klíčovou roli ve splnění této povinnosti nicméně hraje zejména nalézací soud, který provádí dokazování, je v přímém kontaktu s účastníky, a je tedy nejlépe předurčen k zohlednění všech specifik dané věci. Důsledkem uvedeného je, že největší nároky stran odůvodnění stanovení výše přiznaného odškodnění leží na prvostupňovém soudu. Vyšší soudní instance plní roli přezkumnou, není však od nich bez dalšího vyžadováno opakování činnosti nalézacího soudu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 501/13 ze dne 1. 10. 2014 k tomu Ústavní soud uvedl:
"Přezkumným instancím, ať již Nejvyššímu soudu nebo odvolacím soudům, nelze ve srovnání se soudy prvního stupně upřít podstatně vyšší potenciál při sjednocování judikatury, který také uplatňují ve svém rozhodování. Tím soudem, jenž je v pravém slova smyslu ‚soudem skutkových zjištění', tedy soudem provádějícím podstatnou část důkazů včetně jejich hodnocení, je však soud prvního stupně. Právě tento soud především realizuje zásadu přímosti v civilním procesu. Soud prvního stupně získává kontaktem s účastníky, se svědky, ale například i se znalci při ústním vysvětlení znaleckých posudků bezprostřední poznatky o skutkovém základu věci, které se posléze odrážejí v jeho rozhodnutí a v nosných důvodech jeho argumentace. Tento prvek prvostupňového rozhodovacího procesu je v soudním řízení nenahraditelný."
Citovaný nález sice kritizoval zejména situace, kdy přezkumné instance oproti prvostupňovému rozhodnutí výši vyplacené částky sníží, nicméně základní předpoklad, z něhož nález vychází, tedy že nejlépe předurčeny k posouzení všech jedinečností každého případu jsou soudy prvního stupně, má obecnou platnost a plně odpovídá smyslu přezkumných instancí v rámci občanského soudního řízení.
Uvedené samozřejmě neznamená, že by Nejvyšší soud přihlížet k individuálním okolnostem případu nemusel. Nicméně pokud nalézací soud za účelem zjištění skutkového stavu provede dostatečné dokazování, učiněná skutková zjištění ve svém rozhodnutí uspokojivě popíše a posléze odůvodní právní závěry na nich postavené, včetně posouzení přiměřenosti přiznané částky vůči způsobené škodě (a to stěžovatelka ani nepopírá), nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv účastníků v tom, že Nejvyšší soud, jakožto již třetí soud posuzující daný spor, tuto činnost do detailu neopakuje a veškeré specifické okolnosti věci ve svém odůvodnění znovu nerozepisuje, nýbrž se omezí zejména na přezkoumání, zda postup prvostupňového, případně odvolacího soudu byl v souladu s požadavky kladenými relevantní judikaturou a zda vyplacená částka není s ohledem na konkrétní okolnosti zjevně nepřiměřená. Ostatně Ústavní soud v souladu se svou dlouhodobou judikaturou hodnotí řízení před obecnými soudy jako celek, což mimo jiné znamená, že případné nedostatky v odůvodnění rozhodnutí jednoho soudu (ke kterým nicméně v projednávané věci ani nedošlo) nemusí představovat porušení základních práv účastníka, pakliže je toto pochybení zhojeno v rámci rozhodnutí jiné instance v témže soudním řízení.
Napadené rozhodnutí shrnuje základní zásady při rozhodování o odškodnění za ztížení společenského uplatnění, poukazuje na závěry vyplývající z relevantní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu a ztotožňuje se se závěrem nalézacího a odvolacího soudu, že výše vyplacené částky je přiměřená škodě na zdraví stěžovatelce způsobené. Nejvyšší soud reaguje i na konkrétní stěžovatelčiny odkazy na judikaturu a vysvětluje, proč nejsou pro danou věc relevantní. Jinými slovy, napadené usnesení splňuje veškeré ústavněprávní požadavky na něj kladené.
Za daných okolností a při vědomí, že mu nepřísluší přehodnocovat samotnou výši přiznané částky (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1162/15 ze dne 16. 6. 2016), pakliže se nejedná o částku zjevně nepřiměřenou (což z argumentace obsažené v ústavní stížnosti nevyplývá a stěžovatelka tímto směrem ani nebrojí), Ústavní soud nedochází k závěru, že by stěžovatelčina ústavně zaručená práva byla napadeným rozhodnutím porušena.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu