ECLI:CZ:US:2017:2.US.63.17.1
sp. zn. II. ÚS 63/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. ve Věznici Mírov, právně zastoupeného Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem, AK se sídlem Jiráskovo náměstí 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. 30 Cdo 1861/2016-211 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015 č. j. 29 Co 184/2013-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 1. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž porušení čl. 13 a čl. 36 Úmluvy.
2. Stěžovatel se domáhal po žalované České republice zaplacení částky jednoho milionu korun českých jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu na právu na účinný prostředek nápravy garantované článkem 13 Úmluvy, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánu moci výkonné v souvislosti s tvrzeným porušením zákonných povinností podle ustanovení §2 odst. 3 a 4 trestního řádu a §2 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a to postupem státního zástupce při výkonu dohledu podle §12d odst. 1 citovaného zákona. Ve vyrozumění městského státního zastupitelství ze dne 22. 6. 2011 je podle stěžovatele zachycen nesprávný úřední postup při vyřízení jím podaného trestního oznámení o podezření z trestné činnosti označené státní zástupkyně, které se tato státní zástupkyně měla dopustit tím, že stěžovatele nepropustila z vazby po 1. 1 2002, i když tato vazba byla soudem prodloužena pouze do 31. 12. 2001, a nadále ho nezákonně ve vazbě držela až do února 2002, kdy soud rozhodl o prodloužení vazby. Stěžovatel se tak podle svého tvrzení stal obětí trestného činu. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 1. 2013 č. j. 15 C 10/2012-63 žalobu zamítl s tím, že ji posoudil jako žalobu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Dovodil, že se stěžovatel domáhá věcného přezkumu postupu jednotlivých orgánů činných v trestním řízení nebo jejich rozhodnutí v původním řízení, k čemuž však nemá soud v civilním řízení pravomoc, na rozdíl od příslušných orgánů v řízení na vertikální úrovni opravných prostředků, jež jsou účastníkům k dispozici. Na základě odvolání stěžovatele odvolací soud napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na přerušení řízení a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání podané stěžovatelem odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
3. Stěžovatel ze shora uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí. Tvrdí, že z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze je evidentní, že tento soud stejně jako soud I. stupně nevěděl, čeho a proč se vlastně stěžovatel domáhá, když mu neustále podsouval, že se v civilním řízení domáhá přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, což je nepřípustné a tento důvod byl rovněž mj. použit k zamítnutí žaloby a následnému potvrzení zamítavého rozsudku. Nejvyšší soud, jakož i Městský soud v Praze, se v odůvodnění svých rozhodnutí žádným způsobem nevypořádaly se stěžovatelovou argumentací, když odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze obsahuje pouhé tři rozvité věty zdůvodňující zamítnutí žaloby, ovšem tyto se z velké části váží k již zmíněnému podsouvání stěžovatelovy snahy o revizi postupu orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel má za to, že takové odůvodnění je s ohledem na právně složitou problematiku jeho případu se zásadním komunitárním přesahem zcela nedostačující, a proto představuje zásah do jemu zaručených práv a svobod. Stěžovatelem podané dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, aniž by se dovolací soud v odůvodnění odmítavého usnesení vůbec zaobíral skutečností, že stěžovatel jasně formuloval otázku, která dle jeho přesvědčení dosud nebyla v rozhodovací praxi řešena a že stěžovatel rovněž poukazoval na předešlá na jeho případ aplikovatelná soudní rozhodnutí, od nichž se soudy prvého i druhého stupně odchýlily.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť zvážil argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, a jeho argumentace se omezuje jen na námitky směřující vůči právnímu posouzení věci, jak je provedly soud I. stupně, soud odvolací a dovolací soud, nicméně v tomto směru postrádá ústavní stížnost náležitou ústavněprávní argumentaci. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, tak sama o sobě nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§72 odst. 1 písm. a) a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud proto pro stručnost odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které se věcí řádně zabývaly a z nichž plyne, proč byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi skutkovým zjištěním obecných soudů (které ostatně stěžovatel ani nezpochybňuje) a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Stěžovatel sice předkládá svůj vlastní náhled na věc, z něhož dovozuje, že mělo být jeho žalobě vyhověno, avšak takovéto pouhé a argumentačně nepodložené tvrzení k zásahu ze strany Ústavního soudu nedostačuje.
8. Ústavní soud při svém rozhodování nemohl odhlédnout ani od kontextu celého případu stěžovatele. Nezákonná vazba stěžovatele byla předmětem jeho ústavní stížnosti projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. sp. zn. III. ÚS 52/03. Tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 22. 5. 2003 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se poté obrátil se stížností k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Z odůvodnění rozsudku ESLP ze dne 30. 9. 2010 pak vyplývá, že navrhovatel v řízení před tímto soudem požadoval náhradu morální újmy ve výši 40 000 €, přičemž ESLP dospěl k závěru, že navrhovatel "utrpěl morální újmu, kterou nelze napravit pouhým konstatováním porušení práv podle Úmluvy. S ohledem na okolnosti případu rozhodl Soud na spravedlivém základě v souladu s článkem 41 Úmluvy přiznat stěžovateli částku 4 000 € z titulu morální újmy". Na základě uvedeného rozsudku podal stěžovatel návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem. Usnesením ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 28/11 byl tento návrh odmítnut podle §119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud shledal návrh nepřípustným, neboť "následky porušení lidského práva nebo základní svobody již netrvají, a to shodně, jako již netrvaly v době vydání usnesení ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. III. ÚS 52/03, a to z důvodů v tomto usnesení popsaných". Ústavní soud rovněž shledal zadostiučinění poskytnuté Evropským soudem pro lidská práva, jemuž petit stížnosti navrhovatele navíc nebránil poskytnout případně zadostiučinění vyšší, za plně spravedlivé. Naopak Ústavní soud neshledal, že by existoval veřejný zájem na obnově řízení, který by převyšoval vlastní zájem navrhovatele ve smyslu ustanovení §119a odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
9. Z výše uvedených skutečností je zcela zřejmé, že popsaným případem stěžovatele, jež je předmětem této ústavní stížnosti, byla ze strany všech orgánů veřejné moci věnována náležitá pozornost a stěžovatel již byl za újmu (nezákonné zbavení svobody v trvání od 1. 1. do 10. 2. 2002) odškodněn částkou, jež byla jak ESLP, tak Ústavním soudem shledána jako dostatečná. Pokud orgány činné v trestním řízení neshledaly v postupu příslušné státní zástupkyně, rozhodující o vazbě stěžovatele, trestný čin a obecné soudy následně v postupu dohledového státního zastupitelství neshledaly nesprávný úřední postup, jedná se o výklad podústavního práva, jež však přísluší soudům obecným, nikoli Ústavnímu soudu.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu