ECLI:CZ:US:2017:2.US.680.17.1
sp. zn. II. ÚS 680/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016 č. j. 5 Tdo 1231/2016-73, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2016 č. j. 6 To 595/2015-2148 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2015 č. j. 8 T 188/2014-2080, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí porušují jeho základní práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel uvádí porušení ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy porušení pravidla, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny, zaručující právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces, porušení ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny zaručující rovnost stran, porušení ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny, zaručující právo obviněného na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby a na to hájit se sám nebo prostřednictvím obhájce. Dále stěžovatel namítá porušení ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"), tedy práva na spravedlivý proces, zejména čl. 6 odst. 3 Úmluvy zaručující, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má určitá minimální práva.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 8 T 188/2014 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel, soudní znalec, uznán vinným skutkem specifikovaným v rozsudku, kterým spáchal přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle ustanovení §346 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 24 měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce soudního znalce ve vyjmenovaných oborech na dobu 24 měsíců. Dále okresní soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud odvolání stěžovatele zamítl podle ustanovení §256 zákona č. 141/1961 Sb., zákona o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") jako nedůvodné. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že konkrétní důkazy provedené okresním soudem považuje za dostatečné a rovněž v provedeném hodnocení důkazů neshledal žádné logické rozpory, nedostatky či neúplnosti. Také závěr o vině považuje za správný, zákonný a dostatečně odůvodněný. Krajský soud rovněž uvedl, že se okresní soud dostatečně zabýval subjektivní stránkou trestného činu a také uložené tresty považuje za odpovídající zákonu.
Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že znalec, v tomto případě stěžovatel, při posouzení pravosti obrazu musí předpokládat, že obraz je pravý, stejně, jako že je padělkem či napodobeninou. Podle názoru Nejvyššího soudu soudy prvního i druhého stupně důvodně dospěly k závěru o naplnění jak vědomostní složky zavinění, tak i složky volní, kterou se odlišuje úmysl od nedbalosti. Svůj závěr také dle dovolacího soudu dostatečně uvedly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek soudu prvního stupně písemně vyhotovila soudkyně, která v době vyhotovení již nebyla soudkyní daného soudu. V tom stěžovatel spatřuje rozpor se závěry učiněnými v nálezu sp. zn. II. ÚS 721/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 199/58 SbNU 767) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 986/2011, uveřejněné pod číslem 36/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní. Ústavněprávní nedostatek spatřuje stěžovatel - z důvodu absence zákonného soudce - ve vadném vyhotovení podrobného odůvodnění a nikoli v samotném vynesení rozsudku. Právě odůvodnění považuje stěžovatel za velmi důležité. Domnívá se, že pokud jej nevyhotovil zákonný soudce, je to porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce.
Porušení svých ústavně chráněných základních práv a svobod spatřuje stěžovatel také v nesprávně zahájeném trestním stíhání. Stěžovatel je přesvědčen, že byl odsouzen za jednání, pro které nebylo řádně zahájeno trestní stíhání: stěžovatel považuje za zcela nepochybné, že z usnesení o zahájení trestního stíhání nelze zjistit, kterých konkrétních znaleckých posudků se trestní řízení týká, a kterých nikoliv. V případě trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku vymezeného ustanovením §346 odst. 1 trestního zákoníku se podle stěžovatele nemůže jednat o trestný čin hromadný nebo trvající; skutková podstata směřuje k jednomu určitému skutku. Naplnění jeho znaků tak lze vztahovat jen ke konkrétnímu skutku (skutkům) a ne obecně. Stěžovatel uvádí, že vyhotovil mnoho posudků a pouze část se stala předmětem trestního stíhání - aniž by v usnesení o zahájení trestního stíhání bylo uvedeno, ke kterému konkrétnímu posudku se vztahuje.
Dále stěžovatel postupu obecných soudů vytýká, že byl paušálně odsouzen za 35 jednotlivých skutků, aniž by k nim jednotlivě probíhalo dokazování, aniž by mu byla umožněna obhajoba a aniž by se k nim vztahovalo odůvodnění ústavní stížností napadaných rozhodnutí. Stěžovatel tak nedostal prostor k obhajobě ve vztahu ke konkrétním znaleckým posudkům. Konkrétní znalecké posudky vůbec nebyly provedeny jako důkaz. Proto se k nim stěžovatel ani nemohl vyjádřit a nemohl tak plně realizovat své právo na obhajobu.
Jako další vadu, kterou stěžovatel považuje za porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod, označuje ústavní stížnost vady ve skutkové a právní větě rozsudku okresního soudu. Podle jeho názoru neobsahuje vůbec okolnosti naplňující subjektivní stránku úmyslného trestného činu. Subjektivní stránka, tj. v tomto případě úmysl, trestného činu není v rozsudku vymezena ani rámcově, ani v základních obrysech. To je dle jeho názoru nejen v rozporu se zákonem, ale také s nálezy sp. zn. IV. ÚS 434/07 ze dne 17. 10. 2007 (N 164/47 SbNU 167), sp. zn. IV. ÚS 565/02 ze dne 29. 9. 2003 (N 113/31 SbNU 21) a usnesení sp. zn. III. ÚS 904/12 ze dne 23. 1. 2014.
Stěžovatel také namítá, že v jeho případě došlo k tzv. opomenutí jím učiněného důkazního návrhu. Stěžovatel navrhoval výslech svědka a na tomto důkazu trval, avšak v rámci důkazního řízení došlo pouze ke čtení jeho výpovědi z přípravného řízení. K tomu ale stěžovatel nikdy nedal souhlas - byť na takový souhlas krajský soud v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení odkazuje.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstantně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky), který je postaven mimo soustavu soudů (ustanovení čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
Stěžovatel nejprve uvádí porušení ústavně zaručeného práva garantujícího zákonného soudce, které bylo způsobeno tím, že rozsudek písemně vyhotovila soudkyně, která sice vynesla rozsudek, ale v době vyhotovení rozsudku již byla soudkyní jiného soudu (krajského soudu). Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že Ústavou garantované právo na zákonného soudce je zcela nepominutelnou podmínkou řádného výkonu soudní moci. Z pohledu účastníků řízení představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel, aby byl vyloučen výběr soudů a soudců ad hoc [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/16 ze dne 20. 6. 2017 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz]. Účelem tohoto základního práva je ochrana fyzických a právnických osob před - i jen potenciální - manipulací s jejich soudními řízeními prostřednictvím konkrétního dosazení konkrétní osoby soudce. Toto právo však nelze chápat přepjatě: jeho základem je úsilí zabránit přikázání věci konkrétnímu soudci, zajistit důvěru v justici a nestrannost soudního rozhodování. V posuzované věci je nepochybné, že spor u soudu prvního stupně rozhodla soudkyně určená podle obecných procedurálních pravidel - tak jak předpokládá zákon i ústavní pořádek České republiky. Vzhledem k tomu, že rozsudek vyhotovila soudkyně, která ve věci rozhodla a vynesený rozsudek se od písemného vyhotovení neliší, posoudil Ústavní soud tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.
Stejný závěr učinil Ústavní soud i o námitce nesprávného zahájení trestního stíhání. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 785/17 ze dne 25. 4. 2017). Ústavní soud v posuzovaném případě nedospěl k závěru, že soudy všech stupňů chránily základní práva a svobody stěžovatele odpovídajícím způsobem. Zjevně neopodstatněná je i námitka o paušálním pojetí skutku. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatel nedostal dostatečný prostor k obhajobě. Celé trestní řízení bylo vedeno tak, aby stěžovateli byl poskytnut dostatečný prostor pro vedení obhajoby. Z protokolů z jednání i z podání stěžovatele je patrné, že stěžovatel byl srozuměn s tím, pro jaké skutky, tj. znalecké posudky, se řízení vede.
Stěžovatel dále napadá znění skutkové či právní věty rozsudku soudu prvního stupně, neboť je přesvědčen, že v rozporu s ústavním pořádkem garantovanými zásadami a zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neobsahuje okolnosti naplňující subjektivní stránku úmyslného trestného činu. Přitom se odvolává na shora citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 434/07 a další rozhodnutí Nejvyššího soudu. Avšak skutečnost, že ve výroku o vině v ústavní stížností napadeném rozsudku okresního soudu není výslovně uvedena forma zavinění, není sám o sobě v daném konkrétním případě dostatečný důvod, který by odůvodňoval kasaci napadených rozhodnutí. Jak vyplývá ze stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 434/07, je význam takového nedostatku třeba posuzovat případ od případu v kontextu celého napadeného rozhodnutí. Ústavní soud přitom nemá pravomoc cestou kasace rozhodovací činnost obecných soudů perfekcionisticky doplňovat či vylepšovat (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3231/07 ze dne 24. 4. 2008). Lze také podotknout, že s ohledem na charakter dané trestné činnosti, je patrné, že závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku (ustanovení §346 odst. 1 trestního zákoníku) vyplývá z popisu samotného skutku (viz podobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2034/16 ze dne 31. 5. 2017).
Poslední stížnostní bod směřuje k nedostatkům v důkazním řízení. Stěžovatel již v hlavním líčení trval na výslechu svědka. Přesto k tomuto výslechu nedošlo a byla pouze čtena jeho výpověď pořízená v přípravném řízení. Na tuto námitku stěžovatele v odvolání reagoval krajský soud tak, že tato výpověď měla být přečtena se souhlasem stěžovatele podle ustanovení §211 odst. 1, věta první, trestního řádu, tedy se souhlasem obžalovaného. V tom Ústavní soud musí stěžovateli přisvědčit, neboť nic ve spise tento závěr neodůvodňuje a je naopak patrné, nejenže stěžovatel tento souhlas nedal, ale také stále na výslechu svědka trval. Ze spisu vyplývá, že okresní soud výpověď svědka přečetl, neboť onemocněl chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňovala jeho výslech [ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Meritorní posouzení, zda jsou k takovému postupu dostatečné důvody je plně v pravomoci obecných soudů (v tomto případě okresního soudu) a Ústavní soud je povinen se omezit pouze na posouzení ústavnosti takového postupu a v něm žádnou kolizi se základními právy stěžovatele neshledal. Krajský soud pochybil, pokud v odůvodnění svého stížností napadeného usnesení uvedl jiný, než skutečný důvod přečtení výpovědi. Právo na spravedlivý proces však nebylo dotčeno, neboť zákonný důvod pro čtení výpovědi existoval. Ne každý nedostatek nutně vede k protiústavnosti, což je i tento případ. Proto i tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu