ECLI:CZ:US:2017:2.US.846.17.1
sp. zn. II. ÚS 846/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Holečka, zastoupeného Mgr. Martinem Kašparem, advokátem, se sídlem Nad Rokoskou 1228/38, 182 00 Praha 8, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2016, č. j. 17 Co 363/2016-117, za účasti Krajského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím mělo dojít k zásahu do práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2016, č. j. 17 Co 363/2016-117, změnil původně zcela zamítavý rozsudek soudu prvního stupně toliko tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) zákonný úrok z prodlení z částky 15 000 Kč ve výši a za období ve výroku I. blíže specifikovaném. Výrokem II. pak uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. Žalovaná částka představovala smluvní pokutu za v jednotlivých měsících (červenec, srpen a září 2012) opožděně hrazené nájemné žalovanou. Odvolací soud dovodil, že nároku na smluvní pokutu nelze ve smyslu §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.") přiznat ochranu pro rozpor se zásadou poctivého obchodního styku a žalobci náleží pouze zákonný úrok s prodlení, jímž je dostatečně kompenzováno vždy měsíční zpoždění s platbou nájemného.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Po stručné rekapitulaci napadeného rozhodnutí a průběhu dosavadního řízení se zabývá pochybeními, jichž se odvolací soud dopustil. Nejprve poukazuje na nejasnost v odůvodnění rozhodnutí, kdy odvolací soud na jedné straně neshledává smluvní pokutu nepřiměřenou, ale na straně druhé žalobu na její zaplacení zamítl s tím, že stěžovatel měl provést jednostranné započtení přeplatku za 1 dlužný nájem, namísto jeho vrácení žalované. Takový výklad považuje stěžovatel za příliš extenzivní a protiústavní, neboť popírá právo věřitele na plnění. Podle stěžovatele nemůže soud věřiteli přikazovat, co má činit, aby zabránil generování opožděných plateb a zasahovat tak do autonomie vůle smluvních stran.
III.
4. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
5. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel se sice dovolává ochrany svých ústavně zaručených práv, v podstatě však pouze nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který zamítl jeho žalobu na zaplacení smluvní pokuty pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Takto formulovanou ústavní stížností ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší. Ústavní soud v projednávané věci neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavněprávní roviny. Ostatně stěžovatel ani žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci nevznáší, když pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud vyhodnotil vzájemný vztah mezi stěžovatelem jakožto žalobcem a žalovanou.
6. Stěžovatel odvolacímu soudu dále vytýká nesrovnalosti v odůvodnění, neboť na jedné straně neshledal smluvní pokutu jako nepřiměřenou, a přesto na straně druhé žalobu na její zaplacení zamítl. Zde ovšem stěžovatel přehlíží, že hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby nebyla nepřiměřenost výše smluvní pokuty, nýbrž chování stěžovatele, který nikterak nezabránil generování opožděných plateb a nezapočítal přeplatky žalované, která měla na službách z předchozího období, na dlužné nájemné, což odvolací soud posoudil jako jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a jako takové nemůže požívat ochrany. V tomto hodnocení jednání stěžovatele odvolacím soudem rovněž nelze spatřovat porušení autonomie vůle. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou předchozí judikaturu, podle níž je otázka případného rozporu smluvního ujednání se zásadami poctivého obchodního styku na uvážení obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. II. ÚS 1832/10). Ve způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou použití §265 obch. zák., na jehož základě byl výkon práva stěžovateli odepřen, nelze spatřovat svévoli ani žádný jiný kvalifikovaný exces, který by v tomto řízení otevíral prostor pro jeho kasační zásah. Rovněž odůvodnění napadeného rozhodnutí je v tomto ohledu náležité a přesvědčivé, přičemž v podrobnostech postačí odkázat na jeho relevantní části. Ústavní soud je nepovažuje za nepřezkoumatelné a za porušující právo na spravedlivý proces.
7. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu